Nemyslím spánek jako takový, tam je odpověď jasná.
Ale četla jsem článek odborníků, kteří určily vhodnou dobu, do kdy mají spát malé děti s rodiči. Opominu tady, že nesnáším jakékoliv určování, jak má člověk žít a jakékoliv normy, které chtějí vědci či někdo jiný napasovat na živé bytosti. Normy patří k neživým věcem.
Každý člověk je přece osobnost s jinými potřebami a přáními a cpát jej do nějakého mustru, ať už se to týká spánku či čehokoliv jiného, může v dospělosti způsobit trauma a určitě nejistotu, o které ani nebude ten dotyčný vědět, odkud pochází.
Četla jsem článek odkdy má spát malé dítě samo v pokoji a ne s rodiči. Vědci mají jasno. Dítě by prý mělo spát samo od čtyř měsíců. Údajně lépe a déle spí a vyspí se i máma 😓
Já teda jasno nemám a musím polemizovat.
Vzhledem k tomu, že mám už tři dospělé děti a čtyři vnoučata, myslím, že o tom přece jen trochu málo vím.
Čelo se mi orosilo při tom sdělení, že se vyspí i máma! Představuji si, jak běžím po našem velkém bytě víc než sto metrů čtverečních, kde jsme žili s našimi třemi dětmi, do dětského pokoje na druhém konci několikrát za noc, abych zkontrolovala, zda je vše ok, zda dítě správně dýchá a samozřejmě, také proto, že prostě pláče. A než tam doběhnu, nabude pláč takových rozměrů a decibelů, že uklidnění se nepodaří do několika minut. Nehledě na to, že vzbudí všechny ostatní spáče.
Hlavně si myslím, že toto je velmi individuální záležitost a dítě by si mělo rozhodnout samo, jak to bude, až na to bude zralé.
U nás to mělo každé dítě jinak. Jakub začal spát sám až v pěti letech, kdy po přestěhování měl vlastní pokoj a moc se na to těšil. Přesto často chodil uprostřed noci k nám a my jsme mu to nikdy nezakazovali, ba právě naopak, chce se ti, tak přijď. Tereza se rozhodla asi jako tříletá, že chce spát s bráchou v pokoji, ale ani potom moc velká změna nenastala. U Lindy to bylo trochu jiné. Byly jí dva roky a prostě chtěla spát s dětmi a ve velké posteli, v žádné postýlce. My jsme se toho báli, tak jsme dali před postel matraci, kdyby náhodou spadla a taky že občas spadla.
Ale tím, že spaly děti samy, neznamenalo, že spaly lépe. Někdy byla noc, že k nám postupně couraly všechny tři a ještě si táhly svůj polštář a já musela spát v nohách, páč už jsme se do naší manželské postele všichni nevešli.
A přestože jsme měli kolem sebe spoustu radilů, kteří nám říkali, že to dětem máme zakázat, že jsou velcí, že vychováváme nesamostatné děti, trvali jsme si na svém a i v pubertálním věku se někdo po zlém snu přišel přitulit a spal až do rána. Někdy se dokonce v noci stěhoval můj muž z přeplněné ložnice do dětského pokoje, který byl prázdný.
A žádnému z dětí to neublížilo, ba právě naopak. Jsou to sebevědomé lidé, kteří si umí v životě poradit a já si namyšleně myslím, že s tím souvisí i svoboda ve spaní.
