v barvách duhy

To je naše zahrada v barvách duhy a nejen ona. 

Nafotila jsem v úterý večer sotva znatelnou duhu a zapomněla jsem ji dát na blog. Na facebooku ji někteří z vás už viděli. Odpusťte nekvalitní foto, jakmile fotím na čistou plochu, třeba nebe, okamžitě vím a už dávno, že si musit nechat foťák odborně vyčistit vevnitř, to není zvenku, ale teď ho pořád potřebuji a ve většině podnicích je to čištění minimálně na tři dny a ještě v Praze.

Já vím, že většina z vás zpracovává každý rok bez. Já jsem produkty kdysi ochutnala a nějak mě nenadchly. Tahle fotografie asi někoho z vás rozčílí, páč mě bez leze bez ohlášení k nám domů, nevítán, nezván a nikam za ním nemusím. Letos jsem si říkala, že z něho něco vyrobím, ale při těch nenadálých povinnostech, které teď doma máme, nic nestíháme.

Nějak s mým mužem nestíháme ani úklid domu, který jinak provádíme společně jednou za 14 dní. 

No snad se to časem ustálí. V poslední době mám i nějak víc pracovních akcí, rozhovory, články, focení, což je samozřejmě moje rozhodnutí, takže ani není komu nadávat, ale akcí teď samozřejmě s teplem přibylo. A to mám rozpracovanou studnu, které dávám nový kabát, ale vypadá to, že to nebude na dny, jak jsem si původně plánovala, ale na týdny. 

Neobvyklá životní situace nepřinesla ani zlepšení mého zdravotního stavu po úraze, jak mi sdělila v úterý moje neuroložka, takže snížení prášků se nekoná a mohu být ráda, že nedošlo k přidání. 
Takže, když mám trochu volněji, odpočívám, páč mozek i tělo je unavené a bolavé.

Ježíš, nevím, proč se najednou tak svěřuji. Asi jsem si zvykla, že v naší pospolitosti, aspoň já to tak cítím, se částečně svěřujeme se svými životy a pomáhá mi to, i vaše podpora, kterou mi projevujete. Navíc to má být moje alibi dopředu, protože občas někomu popřeju hezký víkend uprostřed týdne😊. 

Takže to je vysvětlení k mojí zmatenosti. Mějte pěkný den.

smradi jedni!!!

No, upozorňuju předem, že třešňový seriál nebude ani náhodou. 
Takže se přestaňte těšit, letos sranda nebude. Aspoň teda ne ovocná. 

Třešní je, no nebudu se rouhat, míň a loňská neskutečná a nekonečná úroda nebude ani omylem. 

Taky letos nikomu v době kvetení neulétl roj včel jako vloni. 

A ty mrchy a smradi špačci už je objevili a od rána nalétávali. Já musela v dešti instalovat opět svoje "apartní" kožešiny, které používáme už třetí rok. Už jsem o tom psala. První rok jsme se těch kožešin lekali i my, protože to vypadalo jako mršina. A opět to funguje, přestali nalétat a můj muž ještě zavěsil CD a je klid. 

V loni už jsem je prosila, ať přiletí, ale letos se teda fakt dělit nebudeme. 

A ruším i všechna pozvání na brigádu, které jsem tady na blogu neprozřetelně a namyšleně vyhlašovala 😊. 
No, nevím, jestli budu rozdávat džem jako vloni, to jsem měla jako dárky. 

pohádka o šesti malých prasátkách

Ona to vlastně není pohádka. V neděli jsem byla na farmě u svojí kamarádky Báry a zrovna měla prasečí miminka 9 dní. Jsou malinká jako morčata. Amálka se o ně příkladně stará, a když rodila bylo to jako v lidském životě. Ležela, způsobně prodýchávala bolesti a tatínek Honzík nervózně chodil po kotci a byl vyřízený. Teď je vedle rodinky. Všech šest najednou se mi snad ani nepovedlo nafotit, přestože jsem cvakala o sto šest, ale nepostály modelem. 

A možná to byla moje chyba, páč jsem se rozplývala nad jejich roztomilostí.

A tohle je tatínek Honzík.

A když už jsem byla na farmě, musela jsem fotit i ostatní, aby jim to nebylo líto. Hvězda Evička, tedy koza mi postála modelem několikrát. Překvapilo mě, že kozy se chovají jako psy. Slyší na svoje jméno. Evička, Eliška, Tonda a Fanda. Jo na fotkách dostávají něco dobrého. 

Pořád mi koukali všichni do očí, a když jsem se zeptala, co chtějí, no oni vědí, že když je tady návštěva, tak něco dostanou. Kouzelné.

Tady je další miminko. Čerstvě narozený králíček. Ještě je slepý.

A tohle je nádherný Othello. Jméno jsem mu dala vloni, když byl čerstvým přírůstkem na farmu.Měla jsem tu čest pojmenovat jej.

A tohle si fotím vždycky. Nevím proč, ale prostě se mi to líbí. Zavěšené kukuřičné klasy.

A na kopci byl zvonec a pohádky je konec. Dobrou noc!

nedělní

Ze včerejší akce jsem nafotila i pár, myslím, zajímavých snímků pro sebe, i když moc času nebylo. Na náměstí se konala připomínková akce k ukončení 2. světové války. Byla tady výstava vojenské techniky, projev starosty, no prostě nic pro mě, ale spíš pro mého muže. Já jsem si ale ukradla pár chvilek pro sebe a nafotila pár záběrů, které mě zaujaly.

Studnu uprostřed náměstí, tedy jen náhled na studnu, která byla vyhloubena do skály v době vzniku města ve 13. století. Nápisy se dají na fotkách i přečíst.

Tady něco málo z přehlídky.

A pár letmých a trochu jiných pohledů na radnici.

Nakonec jsme si užili i trochu kultury. Z místních kapel máme občas husí kůži, jednou jsme s hrůzou utekli. Ale tato skupina byla úžasná a skvělá. Hráli a zpívali čistě a já si s nimi dokonce zazpívala Matušku Sbohem lásko.

A včera jsem ještě stihla navštívit malá prasečí miminka, ale o tom až zítra. Dnes by se nevešlo.

rododendron a plameňáci

Naše zahrada je evidentně naprosto samostatná jednotka, což vypadá téměř jako známka inteligence. Jako kdyby si říkala, já těm ignorantům a diletantům ukážu, jak to má vypadat.

Něco začne uvadat a odcházet a hned jako náhrada rozkvete něco jiného. No fakt toto není žádná naše zásluha. Stejně jako si nepamatujeme jména vysazených rostlin, stejně tak ani netušíme, kdy přesně to bude mít na květ. Ale skoro to vypadá jako plán, že jo?

Odkvétá to bleděmodré a rozkvétá fialově rododendron.

Minulou sobotu při rodinné sešlosti jsme zjistili, že opět od loňska ubylo sklenic s brčky, ze kterých všichni pijí, a tak můj muž vyrazil, tentokrát beze mě, do Pepco a nakoupil sklenice. Být tam já, určitě nezůstane jen u těch sklenic. Známe své "papenheimské". 

Ze sklenic jsem byla nadšená. Všude na skle jsou plameňáci a i na víčkách. A při pohledu na ně mi něco došlo. Mě plameňáci hodně přitahují, takže když vidím na něčem plameňáka, hned mi to přitáhne pozornost. Mně se vlastně hodně líbí. Nechápu, proč doma kromě masky plameňáka, už jsem ji na blogu představovala, nic jiného kolem sebe nemám. A masku momentálně taky ne, páč hraje v nějakém představení.

Občas si člověk něco uvědomí jen tak mimoděk.

Užijte si pěknou neděli. Já mám odpoledne pracovní, a i když je tady pekelné vedro a akce mě až tak moc nebere, těším se na to. Pár hodin svobody.

o okně, rozhovoru a Americe

Já vím, tohle okno bylo na blogu už mnohokrát. Ale kdykoliv se octnu v muzejní kavárně, jsem jím fascinována a musím fotit.

Tentokrát to ani nebylo cílené.  Čekala jsem na osobu, se kterou jsem včera dělala rozhovor a zkoušela jsem vlastně jen tak focení, abych věděla, jaké je tam světlo. Nakonec jsem zpěvačku fotila venku, takže zkouška byla zbytečná.

Když jsem fotky stahovala, zjistila jsem, že je škoda je vyhodit, přestože vznikly mimoděk. 
V kavárně byla instalována výstava menších fotografií z Ameriky pracovnice muzea a přiznávám, že jsem si fotky prohlédla pořádně až doma, tak se se mnou podívejte.

Jinak včera to byl jeden z nepříjemnějších rozhovorů, které jsem uskutečnila. S velmi krásnou osobou vně a hlavně vevnitř. Pořád ho vstřebávám, ani jsem si ještě nepustila diktafon, natož abych začala psát. Pokud se mi rozhovor se zpěvačkou a výtvarnicí povede, tak vám ji představím na blogu, protože takhle osobnost rozhodně přesahuje region a není jen pro naše čtenáře.

Hezkou sobotu. Já jdu tvořit, pečovat, uklízet ...

foto jako důkaz

Dnes jen malý příspěvek. 

Nejraději bych se vypsala z toho děsného a děsivého rána, který mi možná přivodí infarkt a bohužel nejen mě, ale i mému muži. 
Nemohu. Ale souvisí to se změnou našich životů. 

Promiňte mi těch pár vět.

A teď k těm fialovým zvonečkům. 

Ségra, já vím, že jsi mi už tisíckrát říkala, jak se jmenují.

Prostě fialové zvonečky.

Posílám ti důkaz, že letos mi konečně nemusíš dávat nové, páč u mě zimu přečkaly tentokrát u vchodu do domu chráněné před vším. 

A jsou krásné, tak je posílám všem.

Mějte pěkný víkend a já jdu někde hledat humor a optimismus a pokračovat ve své nynější roli.

Odpoledne pracuju a dělám rozhovor, ale moje rozpoložení je velké a já jsem se na ten rozhovor tak těšila. Držte mi palce.