taneční vystoupení

Alan a Lola první dva zleva

Včera úplně první, ale nebyli jsme. Bylo to v Praze a večer.

Naši malí tanečníci Lola a Alan měli první taneční vystoupení ve Vinohradském divadle.

Taneční kurz navštěvují oba asi čtvrt roku, a protože se k tomu váže krásný a vtipný příběh, rozhodla jsem se o tom napsat. 
Jednou si to oba možná rádi přečtou. 

Před časem se rozhodla Lola, že chce tančit. Obě s dcerou jsme jí to trochu rozmlouvaly, protože se nám zdálo, že už toho má hodně. Výtvarka, scio škola... Ne nemám, byla odpověď. Je pravda, že tanec má v krvi a od malinka nádherně tančí. 
Prostě v našem rodě to je.

Na ukázkovou hodinu doprovázel Lolu samozřejmě i Alánek a už při cestě nemohl pochopit, což mu Tereza vysvětlovala  několikrát, proč nemůže tančit i on.

Protože seš malinkej. Nejsou ti ani tři roky a tam mohou děti až od čtyř let.

Lolinka šla tančit a Alánek dělal psí oči a nešťastný obličej.
Vždyť dělají se ségrou vše společně, tak proč nemůže tančit?!

Tereze se jej zželelo a posléze i lektorce. 
Ok, tak ho tam na chvilinku dejte a buďte tady, já vám ho dám, až to nepůjde.

Půl hodiny se nic nedělo, dcera čekala na chodbě, až si bude moct Alánka odvést.

Po půl hodině přišla nadšená lektorka: Pojďte se podívat!!! 
Tak šikovného chlapečka jsme tady ještě neměli. Je úžasný talent, je lepší, než pětileté tanečnice, které sem chodí už dlouho. A chlapečka tady ještě nemáme. 
Kolik mu vlastně je?

Tereza zalhala, že tři. Ty mu byly včera.

Lektorka řekla, že Lola je rozený talent a okamžitě ji berou a že jde do ředitelny dohodnout, zda by mohli udělat výjimku a přijmout i Alana. 

A tak se Alan doslova vecpal a baví ho to. Je úžasné, že si dokázal v tomhle věku vybrat, co ho baví.

A včera první vystoupení. Nakonec vystupovali až v půl deváté večer a Alan byl hrozně unavený. 
Bylo div, že neusnul. Ale odtančili to krásně. Víc fotek bude až na podzim.

Takže dávám jen pár fotek od dcery. 
Z první fotky jsem si dovolila udělat výřez, abyste oba tanečníky viděli z blízka.

plavková párty

No ona to samozřejmě plavková párty nebyla.

Alan slavil třetí narozeniny. Já to cítím jako určitý milník. Roztomilost se začne vytrácet a budeme partneři jako s Lolou. Nic na tom nemění ani skutečnost, že Alánek na mě seděl snad půl hodiny, bolely mě nohy a furt se tulil. Byly jsme oba zvyklí být spolu skoro každý týden, ale poslední dva měsíce jsme se pořádně neviděli. Stýskalo se nám evidentně oběma.

Naše dcera vždy připraví dětem oslavu narozeniny na určité téma. 
Tentokrát super hrdina. Všichni měli převleky i dospělí.

Alánek slavil od dopoledne narozeniny s dětmi, a tak to má být. My jsme přijeli až odpoledne, dřív jsme nemohli a možná ani nechtěli, takže nás všechny děti opravdu přivítaly v plavkách. 

Malá reportáž z narozenin z mého pohledu. Bude jiná, než to bylo opravdu.

Ale takhle jsem to viděla já.
Alánek má radost z dárků, které jsme mu s dědou dali.

Tady je Lola a jejich bratranec Vojtíšek, kterého beru také do rodiny.
A otázka je nabíledni. 

Co jsi dostal od babičky a dědy? Ukaž!

Nevím, jestli pro nás, ale i Lola se obléká znovu jako super hrdina.

Tady je krásně nazdobeno.

Náš čistotný chlapeček řeší kalamitu s cup cakem. Bylo to kouzelné. Nakonec mu pomáhala máma, ale je to samostatný kluk.

Do bazénu měly všechny děti kšiltovky. Alánek našel jen

 zimní čepici a nedal si říct, že je na ni fakt horko.

Dort jsem vcelku neviděla, takže používám foto naší fotografky - dcery Terezy. Ale byl výborný.

Včera jsem si to užila a děkuji tímto všem, kteří mě poslouchali v mým výlevech. 
Hlavně Tomáši, tobě, že jsi poslouchal vše, co mě trápí. 
Náš zeť to odnesl nejvíc, i když se naše životní situace, tedy především moje, změnila, jsem toho pořád plná a nemám to uzavřeno, protože to neuzavřel ten, o koho jsem pečovala.

Hezkou neděli všem.

vesnice roku

archiv obce

Původně jsem o tom na blog psát ani nechtěla. Ale týká se mě to kupodivu hodně. 

Musím říct, že teprve ve čtvrtek po pěti letech bydlení v obci, jsem si uvědomila, že jsem asi patriot. Když starostka hlásila večer rozhlasem, že máme v krajském kole za Středočeský kraj Zlatou stuhu a jsme Vesnicí roku, zařvala jsem radostně hurá, a kdybych si mohla poskočit, tak bych si poskočila. Postupujeme do celostátního kola. Včera jsem se hned se starostkou sešla, abych mohla aktuálně napsat článek o tom, že máme zlatou a ona mi vyprávěla, jak byla při vyhlašování nervózní. Nejdřív se předávala ocenění, pak diplomy, potom ostatní stuhy, a když zbývala jen zlatá, zalila ji taková radost, že při přebírání ceny nemohla chvíli promluvit.

Není to první ocenění. 

Obec se do soutěže přihlásila před pěti lety a každý rok bylo nějaké ocenění. 

V roce 2016 Bílá stuha za činnost mládeže, v loni Modrá za společenský život. 

Promiňte, právě jsem dopsala článek do novin, tak se rozepisuju. 

Ale trochu jsem se chtěla pochlubit. Možná se ze mě stal patriot díky novinám, protože sleduji dění v obci asi víc, než bych sledovala soukromě. 
Ostatně spoustu akcí, které se u nás konají, na blogu zmiňuju. 

Možná díky tomu si s mužem začínáme víc připadat, že sem patříme. 

Ostatně já jsem se stala tady nechtěnou "celebritou" už vloni 1. února. 

Téměř všichni vědí, to je ta, co málem umřela. To je ta, co ji srazilo auto na chodníku. 

Ale myslím, že teď už mě vnímají trochu jinak. Jen otázky, jak jsem na tom, nepřestávají. Ale už mě i soukromě žádají o fotky z akcí, takže snad novinařina překryje moji "nechtěnou a nežádanou" slávu.

Při psaní článku jsem se musela bránit osobním pocitům a názorům, to do novin nepatří. 

Asi jsem opravdu patriot.

konečně!

Už jsem si začínala myslet, že to bude snad moje celoživotní dílo. 
Mozaiku jsem dělala mnohokrát, naposledy vloni ty koule. 
Ale na obrubu studny jsem ji vyráběla víc než dva měsíce. Původně jsem si myslela, že je to práce tak na týden. Ale pracovala jsem po chvilkách každý den večer a nedalo se k tomu sednout, takže jsem u toho ani nevydržela dlouho a měla jsem pokaždé velké bolesti po úraze. 
Musela jsem si vždy na pět minut odpočinout, abych mohla pokračovat.

Musím přiznat, že se mi po tak dlouhé době nějak vytratila radost z hotového díla, navíc není místy vůbec dokonalé, původní majitelé vytvořili divný atypický tvar, navíc jsme vůbec nepochopili, proč to vůbec bylo nutné vytvářet nějakou obrubu a schovávat studnu. 
No nic, prostě nám to vadilo a vloni jsem vymyslela ty koule a řekla jsem si, že budu pokračovat tou studní. Vlastně se studní to bylo jako s koupí nových bot. Už jsem to tady někde psala. Jdete si koupit nové boty a před krámem máte na nohách krásnou apartní obuv, která zdaleka není k vyhození. Ale jen do té doby, než je v krámu konfrontujete s novými voňavými botami v regálech. To samé bylo se studní. Jo byla hrozná, ale příšernou se stala až v loňském roce při střetu s novým krásným chodníkem z kamínkového koberce.

Když jsem řekla o svém plánu dceři, která se zrovna s rodinou vrátila z Barcelony, kde mají mozaiku snad i ve znaku, začala mě přesvědčovat, že mám mozaikou ozdobit celou studnu kromě poklopu.

No to teda určitě!!!

Už se mi navaluje i ze slova mozaika a vlastně to ještě nemám dokončeno, protože došla spárovačka, takže z druhé strany není asi čtvrtina hotová. 
Obávám se, aby to tak už nezůstalo. 
Ale já nemám ráda nahoře huj a vevnitř fuj, a teď to tak v podstatě je.

Občas mi pomáhala i Justýna nejen můj muž. 
Byla kouzelná, když měla pod hlavičkou místo polštáře velkou dlaždici.

P.S. Pokud máte pocit, že jsem studnu ladila k těm koulím, je to omyl. Prostě jiné dlaždice, tedy zbytky než po předchozích majitelích jsem neměla. A musím říct, že bylo uvolňující je rozbíjet. Odbourávala jsem stres.

já, Justýnka...

Ahoj všichni, 

říkala mi panička, že se tady někdo před pár dny ptal, asi Lenka kočka, jak se mám. 

A panička si konečně uvědomila, že mi na blogu už dlouho nedala žádný prostor. 

Tak jsem tady dnes.

Mám se dobře, jen mě mořilo pořád horko a já se musela stěhovat po celé zahradě z kouta do kouta celý den. A jakmile byl stín u krbu, vlezla jsem si pod něj. No já vím, do zbytku popela. 

Panička mi málem říkala Popelko. No dalo mi to pak práci, než jsem se umyla, ale byl tam chládek. Jinak je moje oblíbené místo, když tam nesvítí slunce, na stole na zahradě. No ten už potřebuje teda po zimě fakt natřít. Panička už říkala, že to udělá, ale já vím, že nemá čas. Navíc má rozdělanou studnu, kde dělá mozaiku. Už teda dost dlouho. Já jí někdy pomáhám. 

I u toho mě fotila, takže vám to časem určitě ukáže, až bude mít hotovo. 

Jinak spím, a spánek je nejdůležitější, kdekoliv mě napadne. Často měním místo.

Včera jsme obě s paničkou, bok po boku, usnuly u televize na pohovce.

Takže jsem v pořádku a vlastně se mám moc dobře. Páníčkové mě milují.

Všechny zdraví Vaše Justýnka (nevím, proč mi panička pořád říká jezevec)... 

Mějte se krásně a já zase někdy přijdu.

Tělo od popela, ale Popelka to není... Už neví, kam by si lehla v tom horku. No ta bude vypadat.

😀

vystřihovánky

Do mého dětství jaksi patřily, i když jsem na ně nebyla nikdy moc šikovná nebo trpělivá. To slepování někdy malých částí mě rozčilovalo.

Dnes jsem dostala dárek. Normálně při dělání rozhovorů dárky nedostávám. Dnes jsem dostala vystřihovánku. Je jednoduchá. Možná ji složím i já. Vystřihovánku věže Pražská brána.

Povídala jsem si se sběratelem historických pohledů Mělnicka, kronikářem a spisovatelem, který je spoluautor tří knih o Mělnicku s dobovými fotografiemi a pohledy. Někde jsou v knihách i pohledy z druhé strany, a tam se dozvíte, jak probíhá válka, že v Mělníku prší, kdo má koho rád... 

Bylo to moc zajímavé povídání a já doufám, že z toho napíšu zajímavý rozhovor. Dozvěděla jsem se, jak se píše kronika, že je povinností pro každou obec a město ze zákona psát kroniku, jakou má mít formu, jakou vazbu, byla jsem překvapená, že i na psaní kronik existuje zákon, který je nutné dodržovat. 
A jak se vyrobí ty úžasné vystřihovánky pamětihodností, které už třeba ani neexistují? 
Například model kaple na fotografii, ta stávala uprostřed hlavního náměstí, kde stojí radnice. Dnes už je jen na pohledech či fotografiích. To se vezme fotografie z doby existence, přemaluje se v nějakém poměrném měřítku rukou na obyčejný bílý papír a pak se v nějakém grafickém programu na počítači kreslí až dva měsíce. Když je předloha skončena, pošle se do tiskárny a po té se slepí a je tu model třeba Pražské věže, kterou mám moc ráda a kterou jsem dostala. Vystřihovánky pamětihodností jsou zatím tři a v přípravě jsou další dvě. Jsou ke koupi v infocentru.

Ještě jsem od této všestranné osoby, která vystřihovánky vytvořila, dostala takovou skládačku sedmi historických pohledů pocházejí z doby od roku 1900 do roku 1923. Jednotlivé pohledy se dají odtrhnout, z druhé strany je předtisk na adresu a místo na známku a dají se normálně poslat poštou.

Nevím, jestli to dokážu. Asi si je nechám, tak jak jsou.

kapky deště

Blahodárný déšť. 

Po úmorných vedrech a suchu, které občas trochu narušila bouřka, u nás od večera prší. 

Vláha už byla zapotřebí, volám hurá a nic na tom nemění skutečnost, že růže klesají pod tíhou kapek a nám opět zatéká z terasy a máme promáčený strop v kuchyni. 

Částečné opravy mého muže nepomohly k pozitivní změně. Bude nutné provést celou rekonstrukci terasy, která je navíc paradoxně pro nás úplně zbytečná. Je velká asi 50 m2. 

Vůbec ji nevyužíváme, už tam nemáme ani žádné kytky v květináčích, protože tam tak pálí slunce, že tam nic nevydrželo. 

Naše vila, jak se jí tady bůhví proč ve vesnici říká, je stavěna původně jako dvougenerační, i když tohle si fakt neumím představit, protože tady by nikdo neměl žádné soukromí a ještě společná kuchyň, takže je tady terasa, balkón, zahrada, dvůr.  

Během našeho společného života jsme s mým mužem jsme snili a přáli si balkón, terasu, dvůr, garáž. Ale ne najednou. 

V posledním našem domově máme úplně zbytečně vše.

Dům je stavěn velmi variabilně a je to krásné, ale tím pádem náš návrh vytvořit z terasy zimní zahradu není možné realizovat bez architekta a odborníků, páč jinak by vznikl paskvil. 

Finanční prostředky na tuto naši snovou představu však těžko někdy budeme mít. 

Takže terasa slouží pro focení ohňostrojů a pravděpodobně to tak bude i dál. 

Já jsem se nějak rozpovídala a vlastně to měla být jen malá reportáž z deštivé zahrady. 

Tak jsem si ulevila a jdeme dál.

Přeji vám hezký deštivý, ne promáčený den.

Já jdu vytírat kuchyň, páč prší furt. Ale drama vypadá jinak 😅