neděle 22. listopadu 2020

ukolébavka

Kolektiv Nesladim

Jasně, dávat ukolébavku brzo ráno, je trochu mimo. Ale já nerada měním svoje zvyklosti a zveřejňuji příspěvky prostě ráno. Ukolébavku si pusťte večer. 
Kdo jste neviděli premiéru, jejíž pozvánku jsem na blog dávala, sdílím pro vás. 
Je to video ukolébavka, není to představení, i když je samozřejmě inspirována představením Dům bez spánku, které jsem bohužel dosud neviděla. ale to už jsem tady psala.



Jen ještě sem kopíruji, co o představení řekla režisérka Linda Dušková: 

"Tohle je poprvé, kdy se svojí režií snažím diváky vědomě uspat... Tak schválně, jestli to bude fungovat  Až příště budete ve čtyři ráno koukat do stropu, pusťte si k tomu naše video" 👇"

Premiéra krátké video-ukolébavky Dům (bez) spánku od Kolektiv Nesladim v pátek 20. listopadu ve 22:00. 


Mějte pěknou neděli a usínejte líp než já od nehody. V úvodu ukolébavky jsem prý taky zmíněna.

P.S. Kdyby vám náhodou video nefungovalo, tak tady je ještě pro jistotu ještě odkaz.

sobota 21. listopadu 2020

toto tady bylo?!


No letos máme velké zpoždění, ale nejde o život, takže jde vlastně o h...o. Teprve včera jsme se dostali do zahradnictví a vzhledem k tomu, co tam na nás zbylo, dost pozdě!!! Ale truhlíky s muškáty, které pořád kvetly, jsme likvidovali teprve před pár dny. Tedy můj muž, pro jistotu, kdyby to náhodou četl 😀 A rozkvetly nám další poupata růží, tak kdo by si vzpomněl, že je vlastně podzim.
No něco jsem nakoupili a ještě cestou můj muž objevil šípky. Trochu jsme s tím počítali, respektive já jsem se jen zmínila, že třeba někde budou, poslední roky je téměř nevidíme a můj muž si prozřetelně vzal rukavice a nůžky. Na to jsem já ani nepomyslela. 
Blížíme se k domovu pomalu a kocháme se ve stylu klasika: táto, konečně si nás někam vyvez´. Touto cestou jezdíme na Prahu a před časem jsem tady při cestě zpátky fotila krásně barevné podzimní sady. 
Podívej, no dnes bych je teda nefotila. Už je to jen do hněda, suché listí, nic ke kochání. V tom už v dálce vidím tři krásně zbarvené stromy, které jsou rozházené dost daleko od sebe po poli.
Říkám, podívej, to je nádhera. Tohohle jsem si nikdy nevšimla a to tudy jezdíme na Prahu pořád.
Ježíš, to tady bylo???
No, muselo, podívej, jak jsou to velké stromy. Taky nechápu jak to, že jsme si toho nikdy nevšimli.
Můj akční muž zastavuje u posledního stromu, který je k nám nejblíž. Je nádherný a pro nás neznámý. Po poli jezdí traktorista a můj muž říká: jdu se ho zeptat, jestli můžu ustříhnout pár větviček do truhlíků.
Obvykle jsem takhle akční já: neruš ho, stejně ti asi nic neřekne. A netrhej to, je to krásný!
Můj muž ale, když si něco umane, nezastaví ho ani pár volů... Prostě to udělá.
Tak co ti pán řekl? Nevynadal ti?
Ne byl moc příjemný a řekl mi, že kdyby ten strom nebyl tak velký, tak nám ho dá celý. Překáží mu v práci.
A zeptal ses, co to je? Ne, nezeptal. Potřebuješ to vědět? Stejně to zapomeneš.
Ne nepotřebuji, pro mě krása nemusí mít žádné jméno.
Včera jsem se už do truhlíků nepustila, dnes už musím. Včera foukal vítr a byla fakt zima a Sárinka, kterou jsme opustili po delší době, ale jen na chvíli, za mnou chodila jako ocásek a nechtěla mě opustit.
Tak pár fotek, co mě včera zaujalo.







Jo, tohle mě zaujalo u přejezdu. Poprvé jsme tady měli závory dole. Nevím, k čemu to slouží, určitě to má nějaký naprosto prozaický důvod. Můj muž by to určitě věděl, ale já se nezeptala a teď spí a ještě bude dlouho spát. Ale já mám ráda tajemství, takže možná ani nechci vědět účel. 
Mně se to jen líbilo a to mi stačí. A mám ráda tajemství.
Pěknou a zdravou sobotu všem.

pátek 20. listopadu 2020

barevná rána


No teď jich moc není. Zataženo anebo déšť je skoro každý den. 
Už dvakrát se mi ale povedlo brzo ráno pokochat se barvami. 
A dvakrát jsem se mylně domnívala, že to barevné nebe ohlašuje slunečný den. 
První fotografie barevného nebe jsou ze včerejška. Ty následující už z neděle. 
Mezitím to nestálo vůbec za to. 
Fotím ze stejného místa v naší zahradě, na stejné značce. Soused neví, že jeho krásný ořech mi stojí pokaždé modelem. Bez něj by ty fotky nebyly tak zajímavé. A teď bez listí je ještě krásnější.






A tohle je nedělní nebe. Možná stejné, ale pro mě přece jen jiné. Píšu brzy, takže nevím, jaké bude ráno dnes. Ale i tak vám přeji pěkný den plný barev.






čtvrtek 19. listopadu 2020

rozhovor na dálku

Dnes si dovoluji sdílet na blog rozhovor, který jsem psala pro náš Kanál eM. 
Pokud chcete vidět i fotky Kuby Neuberta, podívejte se prosím tady
Já jsem se zapomněla dovolit, zda mohu zveřejnit i na blogu.
Vymyslet otázky pro mě nebylo až tak těžké. 
O projektech Kuby a jeho ženy Milli Janatkové jsem už několikrát psala, tak mám pocit, že Kubu dobře znám. Možná jsou ty otázky jiné, nebo určitě jsou jiné, než by byly při osobním setkání. Ovšem odpovědi Kuby Neuberta jsou natolik zajímavé, že si dovoluji sem článek kopírovat. 
Třeba bude i pro vás zajímavý. 
Podle mě se do téhle doby hodí, a proto i vznikl můj nápad jej udělat. 
A nejen pro ty, kdo fňukají, jak je vše v dnešní době těžké. Ale ono nezbývá než to přijmout, protože to prostě jinak nejde a nečekat, až bude líp. Život nepočká, život se musí žít každý den bez ohledu na okolnosti.
Mějte pohodový den.

Jak se žije na vozíku aneb rozhovor na dálku s Kubou Neubertem
Marta Dušková

V současné nelehké době má většina lidí pocit frustrace, nesvobody a má pocit, že nežije. A jen čeká na návrat do normálního života.
Jsou však mezi námi lidé, kteří mají nějaké zdravotní omezení od jakživa, a přesto žijí normálním životem.

Kuba Neubert má kvadruparetickou formu dětské mozkové obrny a od dětství se pohybuje na mechanickém vozíku. Vystudoval Obchodní akademii Olgy Havlové, na Univerzitě Karlově studoval obor Speciální pedagogika. Později studoval na filosofické fakultě Karlovy Univerzity obor Andragogika a personální řízení. Dnes pracuje jako IT konzultant, vede mimo jiné seminář na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, který se týká problematiky komunikace s lidmi s postižením.
S Kubou Neubertem jsem se spojila na dálku a položila mu pár otázek.

Takový malý on-line rozhovor:
Co pro Vás znamená svoboda?
Svoboda je příležitost vyjádřit se tak, jak sami chceme, bez toho, aniž by nám někdo nařizoval, co a jak máme dělat nebo jak se máme chovat. Svoboda je moc důležitá a musíme jí chránit jak v rovině osobní, tak v rovině celospolečenské. Ale nesmíme zároveň zapomínat na respekt. Kde končí svoboda jednoho, začíná svoboda druhého.

Čím vším se v současné době zabýváte?
To je poměrně složité jednoznačně definovat. Nejvíc se cítím být IT konzultantem (radím lidem, jaký počítač, mobil či tablet pro ně bude nejvhodnější, zajišťuji nákup a prodej všech věcí, které se týkají informačních technologií.) Poté jsem lektor osobní asistence (dělám kurzy pro lidi ze sociální oblasti a poskytuji poradenství pro lidi, kteří osobní asistenci využívají, nebo alespoň o tom uvažují.) Toto poradenství lidem na vozíku dělám zatím bez nároku na odměnu, ale do budoucna chystám projekt, ze kterého chci tuto poradenskou činnost financovat. Další aktivita, kterou se zabývám, je vedení semináře na 1. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, týkající se problematiky komunikace s lidmi s postižením. Budoucí lékaře seznamujeme s problematikou lidí s postižením a vysvětlujeme, jak správně mají s člověkem s postižením komunikovat. Jinak se svojí ženou Milli (pozn. redakce Milli Janatková, zpěvačka, výtvarnice, renesanční umělkyně) děláme programy pro základní a střední školy „Můj život s asistencí na školách“. S tímto programem jsme byli v minulých letech i na Mělníku a v mnoha dalších městech, ale kvůli korona krizi byl program dočasně zastaven. Ve svém volném čase se věnuji problematice financování osobní asistence, která je v České republice značně podfinancovaná. Aktuální kampaň, na které spolupracuji s organizací Asistence o.p.s. naleznete pod tímto odkazem www.patystupen.cz , kde můžou vaši čtenáři připojit svůj podpis.

Kubo, vím, že malujete. Mám doma od vás obrázek, který jsem si zarámovala. Jaké jiné aktivity Vás ještě baví?
Kromě malování, které beru také jako relaxaci, částečně i fyzioterapii spojenou s ergoterapií, rád vařím (asistent nebo moje žena vykonává všechny činnosti spojené s vařením, a já přesně instruuji). Mimo vaření rád jen tak jsem a trávím čas s manželkou Milli. Oba rádi cestujeme a poznáváme nové lidi a místa.

Bez čeho v životě byste se neobešel? A nemyslím jen asistenci.
To je poněkud filosofická otázka. V rovině materiální bych se rozhodně neobešel bez vozíku, financí, bez střechy nad hlavou… V rovině nehmatatelné bych se rozhodně neobešel bez přátel na cestě životem, bez lásky a v současné chvíli velmi celospolečensky potřebného zdraví a podpory.

Podle toho, co o Vás vím, jste pozitivní člověk a přiznávám, že já to cítím i přes fotky, i když jsme se osobně ještě nesetkali. Ale co Vás nejvíc nakopává v životě jít dál a neustrnout? Jste aktivnější než leckterý člověk, který nemá žádný handicap.
Pozitivní se snažím být většinou, ale i pozitivní člověk má někdy “blbou náladu.” To prostě k životu patří. Co se týče aktivnosti, jsem občasný mistr prokrastinace a dá mi velkou práci, abych se vůbec k něčemu dokopal, protože člověk je od přírody líné stvoření. Od své ženy Milli jsem se naučil vytyčovat si drobné cíle, jako třeba dokončit tento rozhovor. Od drobných cílů si pak složit ty větší. Jsem totiž spíš vizionář, a vidím často v dálce jen ten cíl. Při cestě k cíli mám občas tendenci na tu cestu zapomenut.

Máte nějakou radu pro naše čtenáře? Co byste jim rád na závěr vzkázal?
Buďte hodně zdraví a berte život s nadhledem a cimrmanovským humorem.

Děkuji za rozhovor a těším se na osobní setkání v lepších časech.

Názor redaktorky
Kuba Neubert žije se svojí ženou, mělnickou rodačkou Milli Janatkovou v Praze. Několikrát jsem psala články o jejich společném projektu pro školy Můj život s asistencí, který je v rozhovoru zmíněn. Kuba Neubert potřebuje osobní asistenci 24 hodin denně ať už při osobní hygieně, stravování, v práci, v osobním životě, při cestování. A jak sám říká, chce tu podporu vracet zpět do společnosti jinou formou. Působí svým počínáním tak, aby jeho práce a existence měla hlubší význam a přesah pro ostatní lidi. Více se můžete dozvědět na jeho www.kubaneubert.eu.
Kubu na rozdíl od jeho ženy Milli Janatkové neznám osobně a přiznávám, že rozhovory na dálku nedělám vlastně nikdy. Vlastně je ani moc neumím. Ty správné otázky mě napadají jen při osobním setkávání. Tentokrát to jinak nešlo a já měla pocit, že právě v dnešní době v nouzovém stavu by tento rozhovor měl vyjít.
Těším se na osobní setkání v lepší době a ten pořádný rozhovor teprve udělám.
A na závěr heslo, kterým se řídím většinu svého života a možná v současné situaci platí ještě víc než kdy jindy:
Žij každý den, jako by to byl tvůj poslední.

středa 18. listopadu 2020

pozvánka do divadla


Dnes si vás dovoluji pozvat do divadla na on line představení v režii naší Lindy. 
Přiznávám, že premiéra Dům bez spánku je jedna z mála, kterou jsme neviděli a to jsme byli na premiéře naší Lindy i v Paříži. Při premiéře Dům bez spánku chodil můj muž na injekce kvůli bolesti zad, tak jsme to vzdali. Reprízu v rouškách nám zakázala zodpovědná Linda, protože věděla, že Praha už je riziko. Snad to někdy uvidíme. 
V současné situaci se nekonala ani další připravovaná premiéra představení v Praze. 
Prostě letos je vše jinak.
Dnes sdílím text i fotografii k představení od Kolektivu Nesladim. 
Pár informací o Kolektivu Nesladím. 

Kolektiv Nesladim vznikl v roce 2019 a jeho základ tvoří skupina nezávislých umělců z Prahy a Paříže. Kolektiv funguje jako otevřená struktura a dramaturgicky se zaměřuje na destigmatizaci psychických poruch skrze divadelní tvorbu.

Nejde nám však jen o diagnostikované psychické poruchy, ale také o hranici duševního zdraví, duševní hygienu a péči obecně. Věříme, že je třeba ve společnosti rozvíjet diskuzi a upozorňovat na osobní, často až intimní témata, o kterých lidé nejsou zvyklí komunikovat, ale o kterých by se komunikovat mělo.

Samotný název kolektivu v sobě obsahuje přímost a otevřenost, s jakými k tématu přistupujeme (nebudeme to "sladit"), stejně tak jako podporu přirozené různorodosti společenských skupin.

Zakládající členové kolektivu jsou divadelní režisérka Linda Dušková, produkční Lucie Špačková a Zdeňka Valečková, výtvarnice Lara Hirzel a scénárista Pavel Gotthard.

Teď informace k samotnému on-line představení. 

Kolektiv Nesladim:

„První ovečka… druhá ovečka… třetí ovečka… čtvrtá… ta čtvrtá se nějak courá. Čtvrtá ovečka.. Musí se vždycky říkat to ovečka nebo stačí jenom ta číslovka?“ Taky máte občas s usínáním problém? 

Kolektiv Nesladim pro vás v rámci Akcent festival připravil video-pozvánku ke spánku. 

Lehněte si na pohodlné místo, nasaďte si sluchátka a začněte s námi počítat.


Režie: Linda Dušková
Spolupráce na konceptu, produkce: Lucie Špačková, Zdeňka Valečková
Hrají: Michal Kern, Matyáš Řezníček, Lucia Čižinská
Hudba: Matyáš Řezníček
Video: Vojtěch Kába

Odborná konzultace: Karolina Janků, Tereza Domínová


A aby to nebylo jen o naší rodině, celý program festivalu najdete na stránkách divadla Archa.
Pokud jsem vás třeba na něco nalákala, přeji příjemný zážitek.

úterý 17. listopadu 2020

taky jsem pamětník

Připomínat, co je dnes za den, se mi zdálo naprosto zbytečné, protože každý ví, co znamená 17. listopad. I článek do našeho magazínu jsem psala na poslední chvíli. Ne že bych snad zapomněla, jen se mi zdálo zbytečné o tom psát. Nakonec ale jsme zpravodajský magazín, tak jsem ten článek napsala. Trochu jsem v článku, který dnes vyjde, opomněla poznamenat, že u nás byl tento svátek přejmenován na Den boje za svobodu a demokracii, ale ve světě je pořád známý jako Mezinárodní den studentstva a vznikl na základě událostí u nás v roce 1939. V článku kromě historie vzniku tohoto dne najdete i moje vzpomínky na rok 1989. Proto jsem se rozhodla, že sem na blog tato připomínka, co je dnes za den, patří. Mějte pěkné úterý.

Mezinárodní den studenstva se slaví od roku 1941
Marta Dušková

Dnes je Mezinárodní den studenstva a zrovna tento svátek asi není nutné nikomu připomínat. Tento den vznikl kvůli zavření českých vysokých škol nacisty v roce 1939. Právě 17. listopad tohoto roku se zapsal nejen do českých dějin, ale i do dějin světových.

Půl roce po nacistické okupaci 28. října 1939, což bylo 21. výročí vzniku republiky, se Češi vzepřeli nacistům a pořádali poklidné demonstrace. Nacisté je potlačili střelbou do demonstrantů, při které byl zraněn student lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jan Opletal a zabit pekařský dělník Václav Sedláček. Student Jan Opletal zemřel 11. listopadu a jeho pohřbu 15. listopadu se zúčastnily tisíce lidí. Den na to nacisté uzavřeli české vysoké školy a 17. listopadu 1939 popravili 9 představitelů českého studentského hnutí.

17. listopad se jako Mezinárodní den studenstva slaví od roku 1941 a vyhlášen byl v Londýně na zasedání Mezinárodní rady studenstva.

Po 50. letech se tento den stal znovu důležitým a o 17. listopadu 1989 se hovoří jako o začátku konce komunistické totality. Letos uplynulo 31 let od sametové revoluce, ale tento den je nutné si připomínat stále.

Názor redaktorky

Kdyby se mě někdo ptal, co jsem dělala 17. listopadu 1989, nevím. Byla jsem na mateřské s třetím dítětem a listopadové události pro mě začaly až 20. listopadu. Jeli jsme na představení do Semaforu. Představení se nekonalo a na jevišti místo herců byli studenti a účastníci demonstrace a my jsme se teprve dozvěděli, co se děje.

Od té doby jsme několik týdnů žili s mým mužem v úplně jiném životním módu. Ihned po návratu z divadla jsme večer sbírali podpisy pod petici a vyprávěli, co jsme slyšeli od očitých svědků. Petici jsme předali Občanskému fóru před Laternou magikou v Praze. Zúčastňovali jsme se demonstrací na Václaváku několik dní za sebou. Dodnes se divím, já zodpovědná matka, jak jsem tenkrát odkládala tři malé děti k přátelům a známým.

Naše aktivity se nelíbily řediteli (dělala jsem mu sekretářku a často mi připomínal, že moje zvýšení platu je nemožné bez vstoupení do KSČ či aspoň svazu mládeže), a na ulici mi vyhrožoval, že jestli nepřestaneme sbírat podpisy a dělat „propagandu“, vyhodí nás ze služebního bytu. Pořád se ještě nevědělo, jak to vlastně vše dopadne, tak mně a mému muži vyhrožoval trestním stíháním, protože na naše aktivity jsme prý neměli povolení. Nezapomněl mi připomenout naše tři děti. Ale na ně jsme právě mysleli. Měli jsme dost nesvobody, dost rozdělování informací na ty, které je možné říkat na veřejnosti a které ne…

To jsou malé útržky z mých vzpomínek. A je mi líto, že tehdejší soudržnost, sounáležitost a slušnost všech už asi v takovém měřítku nezažiju.

pondělí 16. listopadu 2020

filmové okénko

Pod štítkem kultura a jiné jsem většinou dávala reportáže z výstav. Teď je vše jinak a asi dlouho bude. Výstavy zažívám jen on line, není to totéž jako osobní prožitek, ale beru to, jak to je. 
V poslední době na blog občas dávám upoutávky na filmy, které nás s mým mužem zaujaly. Někdy dá docela práci najít film, který podle nás stojí za to. Dá to hledání, občas se koukneme na kousek a film zastavíme, protože nás buď nebaví anebo zjistíme, že jsme jej už viděli a ještě ke všemu si jej dobře pamatujeme. Můj muž většinou kouká na svém počítači na akčnější filmy či české ještě černobílé detektivky, já zkouknu v televizi nějaké zahraniční krimi seriály, u kterých si odpočinu od přemýšlení a psaní a za pár hodin nevím, kdo byl vrah.
Někdy máme chuť, obzvlášť v současné situaci, kdy se nám kulturních zážitků nedostává, něco zažít společně, a tak jdeme do kina do obýváku.
Včera jsem našla film výjimečně já. Tváře v davu. 
Už recenze a komentáře slibovaly, že by to mohl být zajímavý film. A rozhodně byl. Neotřelé téma, nepředvídatelný konec. Nesnáším, když většinou uhodnu, kdo je vrah. Tady to nevíte do poslední chvíle. Trochu nastíním příběh, ostatně najdete jej prezentován i na netu. 
V hlavní roli Milla Jovovich unikla jen náhodou útoku sériového vraha. Po probuzení v nemocnici po těžkém úrazu hlavy se zjistí, že není schopna rozpoznávat tváře a nepoznává ani sama sebe v zrcadle (prosopagnosie). A tváře, které jí zmizí z dohledu, se neustále mění, takže nepoznává ani svého otce. Vrahovu tvář sice viděla, ale nepozná ji. Je to mysteriózní drama či thriller plný napětí. Americký film v koprodukci s Francií a Kanadou je z roku 2011 v režii Juliena Magnata. Někde je prezentován jako horor, ale to rozhodně není, pokud nebereme jako horor neschopnost rozpoznávat tváře. Přiznávám, že horory nemám ráda. Jediné, které jsem milovala, jsou od mistra hororu Alfréda Hitchcocka.
A víc už neprozradím. Podle nás s mým mužem rozhodně stojí za vidění a budu si jej dlouho pamatovat. Tak až vám třeba bude chybět trochu kultury, zkuste se podívat. Plakáty jsem stáhla z kinoboxu.
Mějte pohodový vstup do nového týdne.

P.S. Trochu si umím představit, když člověk nepoznává sám sebe. Naší Lindě bylo pár měsíců a mně vypověděla krční páteř. Do té doby jsem o záchvatu krční páteře nikdy neslyšela. Přestala jsem vidět, viděla jsem jen obrysy a i svůj vlastní v zrcadle, nemohla jsem chodit, potácela jsem se, zvracela jsem a můj vyděšený muž, mě rychle vezl do nemocnice. Mysleli jsme si, že mám něco s mozkem. 
Lékař mi říkal: asi jste se vyděsili, ale je to "jen" záchvat krční páteře. 
Prý pravděpodobně z tahání dětí a zvedání dětí, Linda byla třetí. No trvalo to tři měsíce, než jsem se z toho dostala a opět měla v pořádku krátkodobou paměť. I tu mi záchvat páteře na delší dobu zničil.