filmové okénko

Pod štítkem kultura a jiné jsem většinou dávala reportáže z výstav. Teď je vše jinak a asi dlouho bude. Výstavy zažívám jen on line, není to totéž jako osobní prožitek, ale beru to, jak to je. 

V poslední době na blog občas dávám upoutávky na filmy, které nás s mým mužem zaujaly. Někdy dá docela práci najít film, který podle nás stojí za to. Dá to hledání, občas se koukneme na kousek a film zastavíme, protože nás buď nebaví anebo zjistíme, že jsme jej už viděli a ještě ke všemu si jej dobře pamatujeme. Můj muž většinou kouká na svém počítači na akčnější filmy či české ještě černobílé detektivky, já zkouknu v televizi nějaké zahraniční krimi seriály, u kterých si odpočinu od přemýšlení a psaní a za pár hodin nevím, kdo byl vrah.

Někdy máme chuť, obzvlášť v současné situaci, kdy se nám kulturních zážitků nedostává, něco zažít společně, a tak jdeme do kina do obýváku.

Včera jsem našla film výjimečně já. Tváře v davu. 

Už recenze a komentáře slibovaly, že by to mohl být zajímavý film. A rozhodně byl. Neotřelé téma, nepředvídatelný konec. Nesnáším, když většinou uhodnu, kdo je vrah. Tady to nevíte do poslední chvíle. Trochu nastíním příběh, ostatně najdete jej prezentován i na netu. 

V hlavní roli Milla Jovovich unikla jen náhodou útoku sériového vraha. Po probuzení v nemocnici po těžkém úrazu hlavy se zjistí, že není schopna rozpoznávat tváře a nepoznává ani sama sebe v zrcadle (prosopagnosie). A tváře, které jí zmizí z dohledu, se neustále mění, takže nepoznává ani svého otce. Vrahovu tvář sice viděla, ale nepozná ji. Je to mysteriózní drama či thriller plný napětí. Americký film v koprodukci s Francií a Kanadou je z roku 2011 v režii Juliena Magnata. Někde je prezentován jako horor, ale to rozhodně není, pokud nebereme jako horor neschopnost rozpoznávat tváře. Přiznávám, že horory nemám ráda. Jediné, které jsem milovala, jsou od mistra hororu Alfréda Hitchcocka.

A víc už neprozradím. Podle nás s mým mužem rozhodně stojí za vidění a budu si jej dlouho pamatovat. Tak až vám třeba bude chybět trochu kultury, zkuste se podívat. Plakáty jsem stáhla z kinoboxu.

Mějte pohodový vstup do nového týdne.

P.S. Trochu si umím představit, když člověk nepoznává sám sebe. Naší Lindě bylo pár měsíců a mně vypověděla krční páteř. Do té doby jsem o záchvatu krční páteře nikdy neslyšela. Přestala jsem vidět, viděla jsem jen obrysy a i svůj vlastní v zrcadle, nemohla jsem chodit, potácela jsem se, zvracela jsem a můj vyděšený muž, mě rychle vezl do nemocnice. Mysleli jsme si, že mám něco s mozkem. 

Lékař mi říkal: asi jste se vyděsili, ale je to "jen" záchvat krční páteře. 

Prý pravděpodobně z tahání dětí a zvedání dětí, Linda byla třetí. No trvalo to tři měsíce, než jsem se z toho dostala a opět měla v pořádku krátkodobou paměť. I tu mi záchvat páteře na delší dobu zničil.