náhodou...

Náhodou se mi povedlo vyfotit Sáru v klidu, ovšem opět bleskem, jak já ho nesnáším, ale vstáváme brzy a je to jediný čas, kdy je Sára v klidu na pracovním stole. I když právě teď leží a spí v knihovně za mnou. V poslední době je tam často, aby mi byla nablízku. 

Je na mě hrozně závislá, ale pořád je to ještě mimino, tak snad ji to přejde. Ne že by mi to vadilo, ale během dne spí v obýváku v klidu jen, když sedím u počítače a píšu anebo ještě raději, pokud si lehnu k ní. V podstatě ji pořád ještě musím uspávat. 

Jakmile se zvedám, okamžitě se probudí a už zvedá hlavu s otazníkem v očích: ježíši, kam zas jdeš? já chci ještě spát!!!

Já ale odejít musím, tak mě hned pronásleduje na toaletu či do kuchyně podle toho, jaký je cíl mojí cesty. 

Posadí se u mě a zívá na celé kolo.

Už ale přece jenom nějaká pravidelnost v jejím životě je. Odpoledne je tak "ucabrtaná" ze zahrady, že jde nahoru do ložnice a několik hodin o ní nevíme. Občas se chodím potichu podívat, zda tam vůbec je.

Ranní rituály se nám ale nezměnily. 

Brzy ráno se ochomejtá kolem mě. Jak začne svítat, už čeká na páníčka, až vstane a půjde se ven. 

Je tam celkem zima, takže sednout si s kávou už není tak příjemné, ale to mimino se dožaduje brečením, aby se rituál dodržel, tak posloucháme. 

Nakonec to fňukání se nedá vydržet!!!

Tuhle spal páníček o trochu dýl, tak už fňukala přede dveřmi. 

Říkám: páníček ještě spinká (tomu slovu rozumí, ale to už jsem tady psala), musíš vydržet. 

Když jsem to několikrát zopakovala, postavila se ke schodům a koukala do patra, kde jsou ložnice.

Můj muž vstal asi za půl hodiny a říká mi: ty jsi ji za mnou poslala? Ona na mě koukala a čekala, až konečně vstanu. Dívala se, jak si nandávám župan, a pak šla hned se mnou dolů.

Ne, neposlala, jen jsem jí řekla, že ještě spíš, takže nemůže ven. Šla zřejmě zkontrolovat, jestli je to pravda.

Taky se vám to zdá neuvěřitelné? Nám taky. Sárinka nás pořád překvapuje svou inteligencí a tím, že rozumí úplně všemu. A když náhodou nerozumí, protože můj muž zapomíná, že dítě to není a chová se k ní pomalu jako k vnoučatům, tak to dá patřičně najevo a já jí to musím přeložit, jinak by na mě koukala s otazníky v očích několik dní.

Jinak se u nás nic moc nezměnilo. Pořád krade houbičky na nádobí v kuchyni a v koupelnách. Takže každou chvíli je v obýváku houba a já nevím, kde ji vzala. Někdy se s ní vydrží hrát i hodinu. Vyhazuje ji do vzduchu, skáče po ní, strká do ní jako do balónu. No už jsme se s tím smířili. Přece jí nemůžeme vzít takovou radost, i když je to nepochopitelné.

Z třešně už byly odstraněny deštníky jako zábrana. Už to nebyla zábrana, ale jen překážka při slézání dolů, co už umí parádně. Můj muž musel ale ostříhat větve, které sahaly až na vysokou zeď, kde bylo možné skočit na chodník a pak na silnici. 

Teď momentálně maluju. A když začnu malovat, většinou si nechávám vše připraveno na stole a to je důvod si hrát se štětci. Ještě mám v hlavě po dvou výtvorech jeden, který chci namalovat, pak to ze stolu uklidím. Musím totiž pokaždé štětce hledat po celém obýváku. Vyměnila je za propisky, které jsem si už schovala. Tak dokáže hrát fotbal se štětcem i hodinu.

No a tak si tady žijem. Fotím Sáru, když postojí a když mi to dovolí.

Mějte pohodovou sobotu.

Tuhle nepodařenou fotku, kterou jsem kapku vylepšila, aby bylo aspoň něco vidět, sem dávám jako důkaz, jak Sárinka miluje blízký kontakt. Byla rychlá a vlezla mi až do objektivu a já nestačila zaostřit. Jo a zapomněla jsem na něco. Připomnělo mi to to spojení blízký kontakt. 

Když sedím na pohovce, Sára si vyskočí za mě a češe mi vlasy. Teda spíš je ožižlává a hrabe se v nich. Potom mívám celkem dobrý rozcuch 😂. Ale nechám se, tento blízký kontakt miluju, i když to občas zabolí. Ale kdo může říct, že má vlastního kadeřníka? Ještě by mi mohla mýt vlasy. Musím ji to naučit.