pondělí 10. března 2014

přehlížená intuice


Všichni jsme ji kdysi měli, respektive schopnost intuice máme pořád, jen se jí už neumíme řídit a poslouchat ji. Tuto schopnost jsme ztratili v průběhu civilizačního vývoje a v důsledku velkého množství podnětů, které nám život přináší. Ono také dlouho trvá, než si člověk sám uvědomí, že takovéto vnitřní nutkání, které nám říká: toto nedělej či naopak udělej, je vlastně intuice, a i když někdy víme, že by to mohlo být ono, stejně většinou vítězí rozum.. Několikrát v životě se mi neuposlechnutí takového tušení či předtuchy velmi nevyplatilo, ale přesto málokdy dám na intuici. Musí to být velmi výrazné, tedy ty zvláštní pocity musí být výrazné, abych se tím vůbec zabývala. Některé okamžiky mého života a hlavně mých děti si nechci moc připomínat, ale neustále se mi vrací. Obzvláště jeden.
Zažila jsem celkem dramatickou situaci, kde intuice do mě přímo bušila, ale já jsem nakonec učinila, co mi radil rozum. Bylo parné léto a moje dvě malé dcery mě od rána prosily, že nechtějí jít se mnou do krámu, vlastnila jsem tenkrát butik, ale chtějí jít krmit králíčky k paní, která je občas a ráda hlídala. Od rána jsem neustále přesvědčovala holky o svém rozhodnutí v podstatě bez pádného důvodu. Vlastně důvod jsem měla - nepříjemný pocit a nechuť holkám vyhovět. Vyhověla jsem teprve až po intervenci mého muže, který se dopoledne zastavil před odjezdem na služební cestu: Proč je tam nechceš dát? Je vedro, budou se v krámu nudit, protože já se vrátím pozdě a k paní na krmení králíčků a jiné havěti chodí rády. Pořád jsem ještě trvala na svém a odpověděla: Nevím proč, ale mám divný pocit.
Tak dobře, dlouho jsem přemlouvání holek nevydržela a také jsem musela uznat přesvědčivé důvody mého muže. Po obědě jsme sbalily batůžky se všemi nutnými nezbytnostmi, jako jsou různí plyšáci a samozřejmě svačinka a vydaly jsme se o pár domů dál, kde již dcery vítala nadšeně paní na hlídání. Hlídala je ráda. Děti jsem předala za brankou a spěchala do práce. Ušla jsem pár metrů a bylo to tady. Křik, pláč, štěkot psa a volání mého jména. S hrůzou se vracím zpět, ale nejsem překvapená. Věděla jsem, že se něco stane. Vidím za brankou moje zkrvavené nejmladší dítě. Pes, který ji znal a měl ji rád, ji z nějakého důvodu kousnul do hlavy. Možná pomatení z velkého vedra. Velký vlčák a malé čtyřleté dítě..... Dále nebudu popisovat hrůzy, které jsme zažili, to je na celý příběh. Týden jsme nevěděli, zda bude dcera žít a dalších 14 dní nebylo jasné, zda nebude mít trvalé následky. Vše nakonec dobře dopadlo a já jsem se svými třemi dětmi od té doby ještě zažila spoustu jiných dramatických situací. Žádná z nich však nebyla tak hrůzná, aby mě tolik poznamenala a již nikdy jsem také neměla tak výrazné nutkání či intuici. Říkejme tomu, jak chceme.
Moje teta je jiná. Řídí se intuicí naprosto přirozeně téměř vždy. Před několika dny si její muž stěžoval, že se mu rozbila řetězová pila a nutně potřebuje novou. Oba již v důchodu zvažují každý výdaj, a tak strýc se rozhoduje, že koupí levnou pilu no name značku v marketu. Moje teta však hlásí: Končí akce v Mountfieldu a já Ti tam vytočím 100% slevu. :-) Nebyla jsem u toho, ale smích mého strýce si umím představit. Nicméně, když se teta pro něco rozhodne, je velmi urputná a není šance odporovat, byť by to byl sebevětší nesmysl. Tuto vlastnost považuji za krásnou, protože posouvá svět dopředu. A navíc je teta velmi přesvědčivá. Na kolo štěstí, či jak se to jmenuje, zbývají dva dny, takže hurá na to. Nenechá si to ujít ani jejich dcera, takže na nákup jde celá rodina. Vyberou pilu a už se ženou k pokladně. Ještě je zastaví nějaký prodavač, že dnes mohou dostat na pilu 40% slevu. Teta odmítá se slovy: Na co? Já budu mít slevu 100%! 
U pokladny chvíli probíhá debata o hotových financích: Mám hotových jen 2000,- Kč a platební kartu. Nechám Vám tady zálohu, tu mi stejně ještě budete vracet, protože jdu točit. A kdyby to náhodou nevyšlo, zaplatím celou částku platební kartou, dí radostně moje teta.. 
Konec této story není nijak překvapivý. Na pokladně vracejí tetě 2000 a ona odchází vítězoslavně s pilou v podpaždí. Neuposlechnutí této intuice by nebylo dramatické:-). Nic by se nestalo. Ale přesto. Možná nepřehlížejme intuici. 
Nemám si vsadit sportku?

Žádné komentáře:

Okomentovat