něžné a neněžné úlety

www.super.cz

Všichni občas zažijeme nějaký velký trapas, já tomu říkám "vypadlý mozek". Já si bohužel na podrobnosti svého asi největšího pracovního trapasu nemůžu vzpomenout, pamatuji si jen ten pocit a to nejen já. Vzpomíná si na to i moje bývalá "pravá ruka", tedy moje milá dnes již přítelkyně, ale podrobnosti si rovněž nepamatuje, což mě velmi mrzí. Ráda bych se tomu znovu zasmála. Naštěstí se mi stalo mezi lidmi, kteří věděli, že mám IQ vyšší než IQ nočníku a pochopili, že je to tedy úlet, zkrátka vypadlý mozek. Snad si na to někdy vzpomeneme, ale zřejmě to byla taková blbost, že jsme to všichni raději rychle vytlačili z mozku. Můj hardisk je věčně plný, takže zásadně "deletuje" informace, které nepotřebuje a trapné obzvlášť.
Nicméně, jak jsme tak seděli a popíjeli, vzpomínali jsme na velké, ale opravdu velké trapasy, jichž jsme byli svědky. Nejvíce zážitků pracovních má můj muž. Např. když jeho podřízený v areálu firmy, kde byl velký oplocený, zdůrazňuji oplocený, park, sekal trávu s traktůrkem a na dotaz mého muže, proč má proboha rozsvícená světla, odpověděl s kroucením hlavy, že přece je ještě zimní čas :-) Nebo další případ, kdy tentýž jedinec oral a tak dlouho rozorával meze, no svět mu byl malej, až narazil na plyn, který začal unikat. No z tohohle mohl být velký průšvih. Anebo, když potřebujete na Avii vyměnit vyjetý olej, abyste si nemuseli lehnout pod auto, stačí, když přijedou dvě ještěrky a obsluhující Vám vyzvednout auto do potřebné výše. Toto není fabulace. To se skutečně stalo a dotyčný toto nepovažoval za nějakou nepatřičnost. To, že bylo zapotřebí na tuto pracovní činnost vytížit minimálně tři lidi a několik strojů, mně připadá velmi absurdní a opravdu velký trapas. Nicméně aktér, který pro svou lenost a s postavou Obelixe, ovšem ještě nutné přičíst dvakrát šířku a dvakrát výšku, tuto situaci vyvolal, považoval toto za celkem normální. Ovšem je ještě nutné podotknout, že můj hodný muž Obelixovi nabízel, že onen jediný výpustný šroub povolí. A to je vlastně ta lepší varianta, když si žádný úlet nepřipouštíme.
Na závěr mám jednu velmi vtipnou historku, nevím však, zda bude v psaném slově výstižná, lepší by bylo ji vyprávět s patřičným divadlem. Je to story o identifikačním náramku.
Předem musím předeslat, i když to normálně v životě pro mě není důležité, že přítel mojí dcery je velmi inteligentní a vzdělaný člověk, ale před vyprávěním tohoto příběhu je toto sdělení nutné.Příprava na zahraniční dovolenou s roční holčičkou vyžaduje přece jen větší úsilí a velké zvažování, co je ještě nutné mít s sebou. Škrtání velkých seznamů, aby se na nic nezapomnělo, je u konce a nakonec zazní otázka mé dcery: co kdybychom pro jistotu (nikdo nechce ani domýšlet, jakou přesně jistotu myslí!) koupili identifikační náramek? Na druhé straně je svraštělé přemýšlející čelo, trochu vyděšený výraz v obličeji a očích otazníky a naprostá nejistota: Snad ji poznáme, nee.....?
Ještě teď se směju a to i následujícímu komentáři mé dcery: už se vidím, jak nadzvedávám na pláži jedno dítě za druhým, prohlížím si je a pátrám, které s nich by asi tak mohlo být moje :-) A už se letí, všechny batožiny jsou naloženy. Jen identifikační náramek chybí.