ubitá veverka a jiné "horory"

www.regiony24.cz

Myslím si o sobě, že jsem celkem tolerantní, a jak řekla jedna z mých dcer, když měla pocit, že situace vyžaduje pronést toto sdělení, i hodná. Slovo hodná nemám moc ráda, protože někdy mi v některých souvislostech slovo hodný přijde jako ekvivalent pro hloupý. Takže ještě jednou, jsem tolerantní, ale některá slova či věty pronášené cizími ústy ve mě zanechávají stopu ne zrovna hodnou mé tolerance na dlouhou dobu. Neposlouchám cizí hovory, ale někdy to prostě nejde. Většinou jsou věty vytrženy z kontextu, takže pak si sami pro sebe vystavíme příběh, abychom je nějak ukotvili.
V poslední době mě hodně poznamenala věta pronesená v souvislosti s životní tragédií mně neznámé ženy, ale pro mě byla tragická ta slova, která byla pronesena s odstupem času, nikoliv ve stavu bezbřehého zoufalství, které si jen sotva někdo, kdo nezažil, dokáže představit. Ve zralém věku si žena pořídila miminko, protože chtěla nahradit jednoho ze svých dvou synů, o kterého tragicky přišla. Sice si myslím, že jedno dítě nemohu nahradit jiným, ale každý to máme jinak. Dovětek mě však poznamenal. "Zemřel mi ten lepší syn".
Jako trojnásobná matka nemohu pochopit, jak je možné toto vypustit z úst a ani v myšlenkách či ve skrytu duše jsem nikdy nepreferovala některé ze svých tří dětí. Byly určitě chvíle, kdy některé z nich prudilo víc než ostatní, ale nikdy jsem si nepomyslela, že některé z nich je lepší. Všechny jsou moje. O této větě však nelze říct, že byla vytržena z kontextu a že se dá kolem ní vystavět příběh. Je to jen konstatování faktu. kde už žádná fabulace není možná.
Ovšem nejmladší ratolest mi reprodukovala před týdnem dvě věty, které vyslechla ve vlaku a ty stojí za fabulaci a vystavění příběhu.Cesta je dlouhá a vedle sebe mlčky sedí postarší pár, možná manželé, možná cizinci ve vlaku, kdo ví. Po čase pronese žena dívajíc se z okna první větu: Panebože to je vedro. To nevím, jak to s tím ptákem vydržím. Tato věta zůstala bez odpovědi. A opět ticho. Na konci cesty je pronesena druhá věta opět ženským protějškem, která je hodna pera Hitchcocka: Hele Stromovka! Vzpomínáš si, jak jsme tam zabili veverku a já jsem ji pak musela dobít?! Uf... Asi to nebudou cizinci ve vlaku.
První větu je možné rozvinout několika způsoby: paní je majitelkou dravce, tedy sokolnice, která chodí do Stromovky ptáka "venčit" a neví, jak s ním v tom horku vydrží. Anebo pejorativně myslela úplně jiného ptáka a pravděpodobně i jinou činnost, kterou bude s ptákem ve vedru provádět. Ve Stromovce.
Je však možné, že význam věty je naprosto prozaický. Paní vypadala jako typická venkovanka, tak třeba vezla jen v přenosce slepici či husu příbuzným k nedělnímu obědu. No toto vysvětlení mě tedy taky blahem nenaplňuje. Nebo vezla ptáka zakoupeného v marketu už pěkně připraveného na tácku a bála se, že ve vedru vláčet syrové maso není úplně košer. No asi jsem to moc nevylepšila :-) A možná jen měla paní schůzku s kamarádem Ptákem a procházka ve vedru jí nepřipadala romantická a bylo jí srdečně jedno, zda Pták vedro vydrží či nikoliv..
Čeština je velmi malebná, velmi pestrá a někdy velmi složitá a dvojsmyslná a někdy nesrozumitelná i pro nás Čechy.. Ovšem hrůzostrašnou hororovou větu, jak jsme zabili veverku, si jen tak nevysvětlíte. Hypotetický dravec skočil po veverce, kterou přizabil, takže bylo nutné ji dorazit?! A tuto milosrdnou činnost  na ukončení trápení nebohého zvířete prováděla žena? Že by to byla Xena? Anebo byla veverka terčem pro lidské lovce?! Tady moje fantazie končí. Žádné pozitivní vysvětlení nemám. No, nejsem Hitchcock a horory, kromě teď klasických Hitchcockových, nemám vůbec ráda.
Sama ale pronáším nevědomky věty, které mají buď dvojsmyslný význam, aniž bych to plánovala, anebo vytrženy z kontextu mohou nahánět hrůzu. Ne, tak moje památná věta, často je mi připomínána při rodinných sešlostech, kterou jsem chtěla zastavit hádku svých dospívajících dcer na téma úklid: Ta sice měla vyvolat chvilkovou hrůzu a dočasný respekt pro "zoufalou" matku, leč nezdařilo se. Po několikerém napomínání a připomínání jsem po italsku zakřičela: Takové dvě velké kozy mám a  budu tady snad uklízet sama?!. Druhá část věty se ztratila v hurónském smíchu dcer a bylo po hádce. A mně chvíli trvalo, než jsem pochopila, co je předmětem takového veselí.  Toto mé rčení dodnes ve mně vyvolává smích.
Nutno podotknout, že moje vnady nikdy nepotřebovaly zásah šikovného plastického chirurga ke zviditelnění.