Poslední
pařížské ráno. Poslední pařížské kafe a cigareta.
Přistupuji k autu a je to velké auto Peugeot 508. Komoda se opravdu
vešla v pohodě :-). Na každé straně zbývá půl centimetru!
Vyrážíme
a díky spuštěné navigaci již Paříži projedeme bez bloudění
a pán naviguje vpravo anebo vlevo, žádné nahoru a dolů. Jedeme
celkem plynule, asi dvakrát se stane, že si trochu prodloužíme
cestu, když příkazu nerozumíme. Začíná být však akutní stav
benzínu, ale podél neplacených dálnic benzínky nejsou. Sjíždíme
tedy do prvního města, které vidíme a hledáme čerpací stanici.
Objevuje se za zatáčkou a dokonce známé značky. No snad jsou již
všechny problémy za námi, říkáme si se smíchem. Hlavně žádná
samoobsluha! Před čerpáním vcházím dovnitř, abych se pro
jistotu ujistila, že je možné platit kartou. Obsluha je na tom s
angličtinou hůř než já, takže můj dotaz pochopí teprve, až
začnu kartou mávat. S udiveným výrazem k dotazu kývá. Hurá
natankujeme, zaplatíme a další čerpání až v Čechách. Můj
muž podává kartu a já stojím vedle jen tak bez saka, vždyť to
bude hned. Po pátém neúspěšném pokusu prodavačky projet kartu
terminálem, mě začíná jímat hrůza. A je to tady. Natankováno
za 130 euro a v peněžence 40. Zkouším svoji kartu, což vzhledem k
tomu, že je identická s tou předchozí, je úplně zoufalý pokus.
Co teď? Prodavačka krčí rameny. Vysvětluju, že jsme v Paříži
s tou kartou platili, tak v čem je problém? Neví. Ptám se tedy na
bankomat. Prodavačka souhlasí, aby můj muž jel k bankomatu autem.
Celkem se divím. Ani já nevím, zda se po mnohaletém, desítky let
trvajícím manželství pro mě můj muž vrátí. Jak to ví ona?
Má natankováno a já mohu být náhodná stopařka. Bože vždyť
mu nefunguje telefon, jestli bude mít problém, ani mi nemůže
zavolat. Minuty čekání se zdají příliš dlouhé. On se pro mě
musí vrátit, ještě nejsme na české půdě a potřebuje i nadále
moji lámanou angličtinu, uklidňuju se. Ok, už je tady, zaplatí a
jedeme. Už se fakt smějeme tak, že nás bolí břicho a to pořád
nejsme doma. Po cestě Francií nás ještě zastaví parta
policistů, což už nás samozřejmě vůbec nepřekvapí. Zřejmě
někoho hledají a já přemýšlím, kde přesně máme doklad od
koupené komody. Nicméně zjistí, že je s námi těžká domluva,
tak nás propouštějí. Máme štěstí. Asi hledají Francouze.
Navigace
nás vede dobře a končí Francie. Měli bychom vjíždět do
Německa. A máme tu Belgii. Kdy to proboha skončí?! Uklidním se,
když si uvědomím, že Belgie je vedle Francie. Je to dobré. Když
následuje Lucembursko, začínám hledat mapu Evropy. Ze svých
školních let si pamatuju země Beneluxu, takže zbývá projet
Holandsko?! Budeme někdy doma?!Ale co, pořád jsme v Evropské
Unii. Na mapě zjišťuji, že asi jedeme správně, navigace se
vyhýbá placeným úsekům. Pro tuto cestu jsme se rozhodli nejen
kvůli našim možná prošustrovaným jedenácti tisícům, ale
protože cesta byla časově stejná.
Německo
už vítám téměř jako svoji rodnou zem. Trochu mě sice zarazí nápis Hamburg, který letmo míjíme, panebože to je přístav. Po chvíli se návěstí opakuje a já zjišťuji, že je to Hamborg. Tak jsem klidná. Ale když si chce můj
muž dát kousek od českých hranic kouřovou, při pohledu na můj
obličej, jede dál se slovy: ty už chceš být na české půdě
viď?
V
noci doma v podstatě i přes půl Evropy za stejný čas. Justínko
až Ti budu vyprávět!
Ráno
volá banka, a kdyby to nebylo zoufalé, je to vlastně legrace. Jen
to nesmím prožívat já. Operátorka, která už je po Paříži
mojí dobrou známou, mi sděluje, že peníze se vrátí až koncem
týdne. Neblokuje je totiž banka, ale čerpací stanice. Už mi
svítá, za tento malér si můžeme sami. Aby bylo možno čerpat
benzín u té komiksové prsaté baby klepající zuřivě na sklo,
je nutné nejdříve vložit platební kartu. Čerpací stanice z
karty zablokuje finance na plnou nádrž a poté je možné čerpání
benzínu a z účtu se po několika dnech strhne skutečně čerpaná
částka. Tři pokusy mého muže zablokovaly pokaždé plnou nádrž,
Operátorka mi sděluje, že se jí stalo to samé v Americe a že
mám být klidná. Tak jsem.
Děsí
mě něco jiného. V pátek prý jedeme do Vídně. Proboha proč?!
Můžete klidně psát knihu:-))) A k těm narozeninám. Já si všimla, že jste psala o spoře oděných nevěstách a je podzim, ale někde jsem už četla, že biologický podzim už začal, tak já nechtěla být za blbku a věřila, že ten biologický už máte taky:-))))). Taky mě překvapilo, že by jste měla být znamením lvice. Tipla bych vás tak na střelce, nebo štíra:-)). Pište dál. Pěkný večer. Věra
OdpovědětVymazatMoc děkuji za Vaši laskavost, jsem ráda, že se Vám moje psaní líbí. A za ty narozeniny můžu já. Bála jsem se rozdělení tohoto dlouhého psaní o Paříži, takže chápu, že to bylo trošku zavádějící. Ano psala jsem, že jsem už na druhém břehu, protože stovky se nedožiju, sice podzim to ještě není ale :-) A jsem Váha. Ještě jednou moc děkuji a přeji hezký den. Martina
OdpovědětVymazatJá jsem se na ty příspěvky těšila. Je to jako rozečtená kniha. Vůbec, za tím co čtu, nevidím vás, ale jako by jste byla autorkou této knihy. Nevím jak jinak to vyjádřit... prostě se to čte dobře. Pěkný víkend Věra
OdpovědětVymazatVelmi pěkně napsáno, Váš popis dovolené ve Francii, jsem přečetla jedním dechem a Váš humor je obdivuhodný. Oslava narozenin musela být kouzelná, ale to asi k Paříži patří, protože se říká, že je to tam všechno romantičtější :O). Našla jsem Váš blog a s dovolením jsem si ho přečetla. Děkuji a pěkný den přeje Maryša :o)
OdpovědětVymazatMoc děkuji. Těší mě, že vás čtení bavilo. Hezký den. Martina
OdpovědětVymazat