úterý 19. srpna 2014

hurá na Paříž (3. část)

Dnes mám narozeniny. Normálně svůj věk neřeším, a moje narozeniny si myslím, že má slavit moje matka, to jsem pochopila po svých třech porodech, ale narozeniny v Paříži prožívám poprvé. Mám slíbeno poznat bleší trh, čeká nás návštěva Notre Dame, který jsem viděla jen zvenčí a večer narozeninová večeře ve francouzské restauraci. Ano, bude to hezký den.
Nejdříve však vyrážíme na bazar či trh nábytku a drobností do domu, který je v Paříži velmi známý a koná se jen jednou týdně. Plánuju si koupit něco malého s nádechem starožitosti k narozeninám. Nějaká hezká váza či dóza by se mi moc hodila. Chvíli hledáme a jsme tam. Procházíme celkem malý prostor rozměrů menší haly, jak se sem může vejít kolik nábytku? Lituji, že nemáme kamion. Nádherné příborníky, skříně a vyřezávané komody se zde nabízejí za cenu nádobí. Nechápu to, takové věci se v Čechách prodávají o několik desítek stovek i tisíc dráž. Vím to, když jsem do nového domu sháněla starý dřevěný psací stůl a povedlo se mi sehnat až po delší době zachovalý vyřezávaný stůl tak z konce 19. či počátku 20. století. Julien mě přitakává s tím, že i v Paříži je tento prodej ojedinělý a na jiném místě by nestála komoda 60 eur, ale minimálně 300-400. Nechápu a hledám něco malého, co bych si odnesla. V tom ji uvidím. Není ani náhodou malá. Nádherná dřevěná komoda na nádobí s vyřezávanými sloupky a vyřezávanými draky na dvířkách. Je vlastně celá vyřezávaná. Zamiloval se do ní i můj muž, ale je příliš velká. Do auta se rozhodně nevejde a já jsem si hlavně šla koupit něco malého. Znovu procházíme celý trh a nacházíme spoustu jiných krásných věcí za směšnou cenu. Naštěstí jsou opravdu velké. Opět se vracíme zpátky ke komodě. Pořád je moc velká, výškou je mi pod prsa a šířkou přpomíná klavír. Najednou můj muž rozhoduje: máš kulaté narozeniny, kup si ji . Okamžitě si půjčuje metr a měří. Musíme povolat dceru jako naši tlumočnici, protože exotičtí prodavači pořád něco vypráví a moje lámavá angličtina nestačí. Můj muž měří a měří a já pořád říkám ne, ale jsou na mě dva a oba s dcerou pořád říkají, kup si to k narozeninám. Panebože těšila jsem se, že zpátky bude prázdné auto a mého muže už nebudou policisté upozorňovat jako při projíždění noční Paříží, že je přece musí vidět přes zadní sklo, když už neslyší houkání. Hm.... Nemusí. Můj muž přestává měřit a rozhoduje, že se do auta vejde. Jde rychle platit. Muž u pokladny se zájmem zjištuje, zda nejsme Španělé, Julien překládá, že jsme Češi. Jo v Československu má kamaráda a pojede tam. Na otázku, zda do Čech či na Slovensko, odpovídá prodavač zatvrzele: no do Československa. Už jsme zaplatili a můj muž jde znovu měřit a já vidím, jak se mu nervózně klepou ruce. Ono se to tam nevejde?! Ale asi jo, no samozřejmě, kdyby tato odpověď zazněla v Čechách, drama by to nebylo, ale proč neriskovat v Paříži? Do malého bytečku se to Lindě nevejde, uvažuju nahlas. Ale už vyrážíme pěšky pro auto. Čekám doma a vůbec nepřemýšlím, zda se komoda do auta vejde či nikoliv, jsem již otrlá, začínám zaznamenávat naše zážitky, abych nezapomněla ….....
Po hodině přijíždí můj muž s dcerou a sdělují, že se to tam v pohodě vešlo. Dcera se jen diví, že v krámu, kde byla sama a česky tedy nemluvila, se jí prodavač, který při naší první návštěvě v prodejně nebyl, ptá, jak se řekne česky ahoj. Zřejmě o Češích, kteří si koupili během chvíle velkou komodu, aby ji po té táhli přes půl Evropy, budou ještě vyprávět svým dětem. Na skutečný bleší trh již nezbývá čas ani energie, a vlastně ani peníze, tak po malém obědě vyrážíme za historií. Tentokrát jedeme metrem, protože máme průvodce, kteří vědí, kam jet a vědí, kam strčit ticket :-)
Notre Dame je nádherný i v interiéru a i já nevěřící si uvědomuji smysl těchto staveb do nebe. Připadám si tak malá. Po této prohlídce je nutné vidět něco méně pompézního a dokonalého. Něco více lidského. Vydáváme se k Uměleckému mostu, který se klene jako spoustu ostatních mostů přes řeku Seinu. Říká se mu most milenců, ale těžko si jej člověk dokáže představit, pokud jej neuvidí. Původní most není přes záplavu zámečků ze zlatého či stříbrného kovu vůbec vidět. Místy je pletivo vystříháno, jak se některý z exmilenců po rozchodu snaží odstranit předmět doličný. Jinak to ani není možné, než zámeček vystříhat. Milenci totiž společně svůj podepsaný zámeček na plot mostu upevní, zamknout a klíček hodí do Seiny.. Na nábřeží postává plno prodejců se stánky se zámečky a zámky s klíči. A jsem po návštěvě chrámu zpátky na zemi.
Hledáme toaletu, již ji potřebuje většina z nás, a protože je velmi teplo v tomto říjnovém podvečeru, spojujeme příjemné s užitečným. Usedáme venku do kavárny a dáváme si preso. Podvečerní Paříž má z této polohy svoje kouzlo a kavárny k Paříži patří. Kdo nebyl v Paříži v kavárně, jako kdyby nebyl :-)
Procházkou se vydáváme k francouzské restauraci, kde je na přesnou hodinu objednána večeře na oslavu mých narozenin. I Linda si povzdechne, že od rána se stalo tolik věcí, že má pocit, že uplynuly minimálně 3 dny. My s mužem tvrdíme, že jsme v Paříži druhý týden. Bez našich zásluh se nám uměle prodlužuje život.
Čekám, až si ostatní z jídelního lístku vyberou, protože už se znám. Musím mít stejné jídlo s někým z přítomných, jinak budu přesvědčená, že jsem si vybrala špatně. No každý máme nějakou úchylku. Máme vybráno a v poklidu upíjíme bílé víno. Restaurace je velmi útulná a vzhledem k tomu, kolik lidí se musí vměstnat na pařížský čtvereční metr, máme zde velmi blízko nejen ke svým spolustolovníkům, ale i k ostatním hostům restaurace. Po dobré večeři mě dcera nutí, abych ochutnala některý z vyhlášených zákusků. Poslechnu, přestože už jsem naprosto plná. Když si konečně vyberu, dcera rozhodne, že si musím vzít zvláštní čokoládový dortík. Proč mě tedy nechala vybírat? 
V žádné francouzské restauraci se nesmí kouřit, tak vycházíme s mým mužem ven před restauraci uspokojit svoji neřest, aniž tuším, že tím paradoxně velmi vhodně vyklízím pole. Vracíme se zpátky a sedáme ke svojí sklence vína. V našem sousedství se mezitím sešla velká parta Francouzů i s malými dětmi, vedle mě u vedlejšího stolu sedí dvě Američanky, restaurace se zaplnila a není zde snad žádné volné místečko. Očekáváme naše zákusky a já ten dortík, který jsem si nevybrala. Přichází číšník a najednou zhasíná celou restauraci. Je normální? Vždyť nic nevidím. Důvod tmy už se nese. Další číšník přináší nějaký dort s hořící svíčkou. Jéé někdo má narozeniny stejně jako já, pomyslím si.. Ozývá se Happy Birthday a já začínám chápat, že to zpívají mě. Dojímá mě to k slzám. Kdyby se mě předtím někdo ptal, zda bych chtěla zažít toto klišé z amerických filmů, odpověděla bych, že v žádném případě. Psycholog Julien mě asi odhadl správně, takže trvá jen na zapálené svíčce v čokoládovém dortíku – aha proto jsem si jej musela vybrat, - dcera však nejistě před číšníkem dodává: a proč ne, třeba by se jí to líbilo. Restaurace se chová jako rodinná, takže neuposlechnou a rozhodnou se sami a celý talíř ještě ozdobí šlehačkou na vlastní náklady. Tleská mi celá restaurace a přeje vše nejlepší. Jen si říkám, co by bylo, kdyby to Julien skutečně takto objednal? Přišel by číšník v adamově rouše? Po návratu do Čech vyprávím o mojí oslavě druhé dceři do telefonu a v můj prospěch hovoří to, že po mém přiznání se k slzám, mi dcera sděluje: mami já se Ti nedivím, brečím, když to vyprávíš. Je to jak červená knihovna.
Po chvíli odcházejí obě Američanky a pocit sounáležitosti zůstává. Volají na mě Happy Birthday. Silný dojem z tohoto dne ještě umocňuje vstup do vagónu metra, kde se najednou ozývá nějaká známá melodie, kterou vyluzuje hudebník na trubku. To jste mi také objednali? Všichni s úsměvem přikyvují. Od rána tak uplynul další týden a zítra hurá domů.
Snad vše proběhne v pořádku. Večer se konečně povede zprovoznit půjčená navigace. Navigace v telefonu přestala fungovat již ve čtvrtek před Paříží. Vlastně nefunguje celý telefon. Můj muž má novou smlouvu a proč by řešil, zda má povoleno volání v cizině?! Rozhoduje však: na zpáteční cestě se pojede bez mýtného, jedeme po neplacených dálnicích, je to prý stejně dlouhá trasa, takže žádný stres. Jen je nutné natankovat a už žádné samooblužné čerpací stanice. Finance musí vystačit až domů.

Pokračování příště.

8 komentářů:

  1. úžasné čtení...Jsem ráda, že jsem tady:o)..krásné dny...Inka

    OdpovědětVymazat
  2. Tak velká gratulace k narozeninám!. Věřím, že na tyhle určitě nezapomenete:-)). A ten blešák, ten musel být....Věra

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za komentáře. Jen se musím omluvit, naše putování jsem zaznamenala dříve a na přání svého okolí teď pustila na blog. Zdálo se mi to dlouhý. Takže narozeniny teď nemám. Ale ještě jednou děkuji a blešák byl užasnej.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky Věrce jsem objevila toto skvělé čtení...jsem tuze ráda a přeji krásné dny ...Věrka

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za Váš komentář a také přeji hezké dny plné zážitků! Martina

    OdpovědětVymazat
  6. Sice to znám, ale stejně si to čtu všechno znova - mimochodem, věděla jsi, že tenhle most má velké problémy? Prý se jim pod tíhou zámků začal propadat, takže teď v Paříži řeší, co s ním :)

    OdpovědětVymazat
  7. No to nevím, ale nedivím se. Je to sice trošku kýč, ale líbil se mi :-)

    OdpovědětVymazat
  8. I know this if off topic but I'm looking into starting my own weblog and was curious what all is
    required to get setup? I'm assuming having a blog
    like yours would cost a pretty penny? I'm
    not very web savvy so I'm not 100% sure. Any suggestions or advice would be greatly appreciated.
    Thank you

    Here is my blog psn code Generator no survey

    OdpovědětVymazat