pátek 15. srpna 2014

hurá na Paříž (1. část)

Tentokrát neletíme, jedeme autem, takže nemám žádný stres. O ty má prostoto! Je mi více než půl století, ale naivní a trochu bohém – nějak to dopadne – jsem pořád. Ještě ve středu ráno nevíme, zda ve čtvrtek odjedeme, takže se nekoná žádná zvláštní příprava. Ona by se tedy nekonala, ani kdybychom znali přesný termín odjezdu. Zásadně řešíme vše na poslední chvíli jako nákup dvě hodiny před odjezdem do Chorvatska.
Jediný problém, který s mým mužem vnímáme, je starost o naši Justýnku, našeho asociálního člena rodina.. Chtělo by se mi říct starost o našeho němého člena rodiny, ale to by nebyla pravda, protože naše kočička mluví a o vše co potřebuje, si dokáže říct velmi důrazně. Bojí se nových lidí a dlouho jí trvá, než začne návštěvy akceptovat a to i členy rodiny, kteří s námi nebydlí. To se částečně změnilo v době, kdy jsme se přestěhovali do nového velkého domu a začal kolotoč návštěv, do té doby nebývalý. A protože po nějaké době si Justýna uvědomila, že to už tak bude pořád a nebude tu nikdy klid a hledat neustále nějaké nové skrýše je pěkná otrava, přestala před návštěvami utíkat, Syn se nabízí, že se o Justýnu postará, takže tato starost odpadá. Snad to spolu zvládnou.
Jedeme do Paříže. Není to žádný výlet, stěhujeme jedno z našich úspěšných dětí za studiem, a přestože jako poslední z dětí vylétla z hnízda už před časem, přece jen je toto už opravdické odpojení se od rodičů, takže chceme být u toho. Jedeme tedy autem. Můj syn mi připomněl, že v Paříži budu mít narozeniny, takže pro náhodné známé to vypadá, jako bych dostala tento úžasný dárek od mého muže k narozeninám, já ale zatím tahám krabice od banánů plné knih, studenských vzpomínek a proboha proč nádobí do auta. Ale těšíme se s mým mužem na zážitky, které nás zajisté neminou – jak mi vždy říkala moje bývalá asistentka: vaše rodina mě velmi baví, s vámi se člověk nenudí a to byla jediná jistota, kterou jsem ji mohla dát. Nuda s námi opravdu nebývá.
Půjčená navigace do auta začíná trochu zlobit, takže si pro jistotu vygooglujeme trasu ještě na netu, což se později ukazuje jako velmi vtipné. Záložní plán je navigace v mobilu, doufám, že neselže. Ještě na poslední chvíli řeším cestovní pojištění. Jinak žádná příprava, naše jazyková negramotnost nám také vůbec nevadí, už jsme přece v Paříži i jinde po Evropě byli, takže žádný stres.
Vyjíždíme ráno a začínáme teprve probírat, zda jsme na nic nezapomněli. Trochu znervózníme, když si uvědomíme, tolikrát jsme o tom mluvili!, že ve Francii budeme platit mýtné, a že jsme přece jen měli proměnit více eur, než těch pár drobných, co máme. Ale všude se určitě bude platit kartou. Můj muž podotýká jako ještě mnohokrát při naší pouti do Paříže: Vždyť jsme v EU.
Projíždíme Německem a polovina dálnice připomíná dálnice v Čechách, mnohokrát zpomalujeme na 50 a náš počáteční optimismus, že máme polovinu cesty za sebou, nás opouští. Ale nevadí. Jede se dál. Po pár zajížďkách, ta baba v navigaci sděluje naprosto nesmyslné instrukce jako např.na rozdvojení se dejte nahoru – panebože obě cesty se zdály být nahoru, už jsme ve Francii a po nějaké době se objevuje vjezd na dálnici. 
A první stres je tady. Později se ukazuje velmi oprávněný. V době netu je tak snadné si zjistit způsob placení mýtného, ale proč bychom to my dva přece dělali? Oč dobrodružnější je nic nevědět. Před námi se zjevuje několik, panebože kolik jich je, velkých sloupů s různými tabulemi s digitálními hieroglyfy. Po určité době si nějaký znak vybíráme, připraveni na to, že v té budce, která je u každého sloupu, bude jako kdysi v Chorvatsku, nějaký človíček, kterému strčíme připravená eura a výměnou obdržíme potvrzení. Doufám, že nám peníze budou stačit. Před námi jsou ještě dvě auta a já z hrůzou zjišťuji, že každý někam něco strká, ale peníze to nejsou. Co budeme dělat? Představa, že neznalí jazyka, zůstaneme trčet před závorou jako ježek v kleci a nebude možné vzhledem k frontě za námi ani tam ani zpět, mě jímá hrozná panika, a to ještě nevím, co vše nás dnes čeká. Už jsme u stojanu se spoustou děr a z toho rozumíme jediné. Credit card. Můj muž je raz dva hotový a už do otvoru vráží platební kartu, přestože na něj volám, že není kam zadat PIN. Už si říkám, že jsme o ni přišli a ještě tady budeme uvěznění, když k mému údivu karta do pár sekund vyjíždí a aniž bylo vydáno jakékoliv svědectví o použití této, otvírá se závora a mi k našemu údivu projíždíme. Jsme v takovém šoku, že je nutné zastavit na jednu kouřovou. Panebože co to je za platbu? Což když nám to sežralo více peněz než mělo? Uklidňujeme se navzájem a pokračujeme v cestě a další hodiny tuto situaci neustále probíráme. Vlastně se touto situací, která se nám zdá už i vtipná, bavíme až do té doby, než uvidíme další sloupy s digitálními značkami a situace se opakuje jen s tou změnou, že obdržíme nějaký ticket s francouzskými nápisy, ovšem po přesné částce platby opět ani památka. Po třetí již mýtné platíme, je to platba anebo co? bez nějakých průtahů a i se nám povede pochopit, že nejdříve je nutné strčit do díry ticket, který jsme obdrželi před časem a teprve po té platební kartu. Opět je za pár sekund anebo dokonce jednu sekundu hotovo a my jedeme dál. Moje poznámka, doufám, že nám zbylo něco na účtě, je již nepodstatná. Nicméně to vypadá, že už jsme mýtné zaplatili naposledy a dochází benzín, takže je ještě nutné se vypořádat s tímto problémem rovněž velmi stresujícím vzhledem k jazykové bariéře. Slibuji si, že až se vrátíme, budu se opět věnovat oživení své angličtiny. 
Projíždíme dálnici a místo reklamních billboardů lemuje silnici „umění“. Vpravo barevné koule, vlevo koule a koule, hurá změna, jehlan a jehlan a jehlan, dále kruh a kruh a opět změna jeden sloup a opět desítky barevných koulí, které zřejmě mají připomínat zeměkouli. Má představa o umění je jiná, nicméně zřejmě svůj účel splnila. Řidiče rozptýlí jen hledání smyslu tohoto.
Cestou zkoušíme čtyři benzínky, nechceme se vzdát té málo hotovosti, kterou máme, jedeme dál, protože nemají uvedenu možnost platby platební kartou. Pokračujeme v cestě, ale už začínáme mít problém, takže na následující stanici se již musíme s tímto vypořádat. Ze stojanu, ze kterého je možné načerpat benzín či naftu, na nás zdvořile mluví a mluví a mluví za sklem komiksová ženská postava s velmi kyprými tvary a nechce pustit žilou, abychom mohli jet dál. Snažíme se pochopit, co je nutné udělat, můj muž je velmi překvapen, že nemůže najít stejnou značku benzínu, či stejný název jako v Čechách. Panebože vždyť jsme v EU, tak musím rozumět všemu:-). Po chvíli postavička s vnadami začne rozčíleně ťukat na sklo a můj muž už velmi v panice opět vráží svoji platební kartu do díry, jako už tolikrát při naší pouti, aby se třeba uvolnila ta blbá pistole.Volám dceři do Paříže, aby přeložila,co ta bába říká, ale můj muž drží sluchátko zoufale u svého ucha a nereaguje na volání dcery, aby přiložil telefon k obrazovce, protože nic neslyší. Vyrvu mu telefon z ruky a bez rozloučení jej pokládám. Po několika marných pokusech, naštěstí karta vždy vyjede, volám zoufalá na nějakého Francouze: help me please. Francouz je velmi ochotný vnímat moji neumělou angličtinu, což není vůbec běžné, mluvím stylem: já potřebovat pomoc, a pomůže nám dovést naše snažení do zdárného konce, takže konečně je natankováno a ke dvěma potvrzením s nulou vyjíždí potvrzení o natankování a platbě. Nasedáme a odjíždíme. V autě mi můj muž sděluje, že mu to po posledním úspěšném pokusu napsalo, že smí čerpat benzín pouze do určité výše. Říkám, to je naprostá kravina, prostředků na účtě je víc, než můžeme na pár dní potřebovat. To je hloupost. No teď ještě dorazit do Paříže a najít správnou ulici a dnešním peripetiím je konec. Náhodný pozorovatel, kdyby to tedy bylo možné na dálnici, by nepochopil, že jsme prožili velmi stresující zážitky, protože náš hurónský smích tomu neodpovídá. Neustále nás uvádí do stavu beztíže na sklo klepající a zvyšujícím hlasem povykující komiksová postava. Naše překlady rozhořčené mluvy nebudou asi přesné ale něco v tomto duchu: panebože idiote tak už natankuj, co máš za problém?! Nevíme ale, že toto je náš poslední smích pro dalších pár hodin a že to, co jsme dosud prožili, vlastně vůbec stresující nebylo. 

Pokračování příště.

2 komentáře:

  1. Těším se na pokračování. Ale jste s manželem dobří:-)))). Věra

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji :-) Nevím, jestli jsme dobří, ale v každém případě si naším životním postojem prodlužujeme život, protože naše zážitky dokáží velmi prodloužit den :-)

    OdpovědětVymazat