obutá neobutá, oblečená neoblečená

Velmi často používám tuto pohádkovou repliku ve své komunikaci jako vyjádření mého aktuálního stavu a to ať již pracovního či osobního. Vystihuje velmi přesně situaci, ve které se momentálně nacházím. Nikdy by mě nenapadlo, že toto rčení bude platit někdy v mém životě doslova.

Jsem celkem praktický člověk, to asi není úplně výstižné vyjádření, spíše asi nic moc neřeším a neplánuju, od hlavy po krk prý chlap, a tak nemám problém mimo jiné se sbalit na výjezdní poradu.

Nakonec za ta léta už to umím. Odnaučila jsem se brát s sebou zbytečnosti typu ručník či osuška, jelikož vždy pobývám v hotelu. Umím se tedy sbalit opravdu během pěti minut, na dva dny je pro mě dostačující náhradní top a spodní prádlo. Neobjemnější část mého zavazadla činí kosmetika a drogerie, bez které se fakt už ve svém věku neobejdu a nenalíčená nechodím téměř ani s odpadky. Prostě každý den si musím namalovat nějaký obličej na ksicht.

Běžím po schodech na jednání a během této krátké chvíle se dozvídám informace z pondělní porady, na které jsem chyběla z důvodu pracovního jednání. Příští týden je výjezdní porada na dva dny. Žádný problém, ale zapomínám se v tom velkém shonu zeptat, kam se jede. Nakonec, na co to potřebuju vědět? Jedeme hromadně autem já a chlapi. Těším se, mám mužskou společnost ráda.

Netuším v té chvíli, jak důležitá ta nevyřčená otázka byla, či spíše odpověď na ni. Příští týden má být vše jinak.

Balím se ráno jako vždy před odjezdem do práce a můj muž mi pokládá nezvyklou otázku: „Sbalila sis všechno?“ Ježíši proboha samozřejmě, nejedu přece někam poprvé.

Dopoledne mám fofr, jede se v odpoledních hodinách, tak musím vše stihnout a dořešit pro ten den o pár hodin dříve. Bože doufám, že dnes na mě nevyjde řada zapisovat jednání porady, bude dlouhé, moc se toho událo. Pro jistotu beru s sebou zápis z minulé porady, kdyby náhodou. Během dne se dozvídám, že jedeme výjimečně ke kolegovi na chalupu. Proč ne? Je hezky.

Jedeme malebnou krajinou Postřižin a už jsme na místě. Nestačím se ani rozhlédnout a už se mi tají dech a není to krásnou krajinou.

Panebože proč si všichni vytahují spacáky a karimatky?! No jo, my nejsme v hotelu ……… no toto hezky začíná.

A už je porada a já, jak jinak, tento den si mám opravdu vychutnat, dělám zápis. Nemohu se však plně soustředit, řeším, jak budu spát bez spacáku a karimatky?!
Ježiši, já nemám ani ručník!!!!!

Debata pracovní i jiná končí pozdě večer a já jdu řešit svůj zásadní problém, na čem a pod čím budu spát. Panebože samí chlapi, teď bych fakt potřebovala ženskou. Potichu se ptám majitele usedlosti, zda by bylo možné mi zapůjčit něco na spaní, páč mi nikdo neřek´, kam že se jede a co mám s sebou mít. No fakt slepice.

„Jistě, to není problém. Koupelna je dole, my budeme spát také dole ve spacácích a ty se vyspíš nahoře v peřinách“.

Taaak to bychom měli. Trochu se mi uleví, ale jen trochu. Omlouvám se z večerní debaty k údivu ostatních dříve, než je mým zvykem, ale chlapci, kdybyste veděli!

Odcházím zmožená do koupelny tedy jako první, nechci, abych se před mužským osazenstvem musela promenádovat v negližé, to mám :-) a odlíčená. V koupelně zjišťuji, že mým útrapám jen tak konec nebude.

Už jsem vyřešila očistu bez ručníku. Zkrátka se osprchuju a počkám, až ze mě steče voda, protože fakt se nemám do čeho utřít. Chalupa je uklizená a připravená na naši pracovní návštěvu. Nejsem tady soukromě, takže ručník fakt v koupelně není. Doufám, že moje zdlouhavá očista nebude brzdit ostatní, ale oschnutí pod zavřenou sprchou přece jen chvíli trvá.

Moje „útrapy“ však neberou konce. Otvírám svoji kosmetickou tašku a hrůza hrůz, mám sice s sebou zubní pastu a špatně uzavřenou ústní vodu, která se mi postupně vylévá do celé tašky, ale nemám zubní kartáček!! Opět musím improvizovat i při tomto očistném úkonu. 

Co je to se mnou?!

Tak už jen rychle odlíčit a jít do postele zaspat ten příšerný den. Zítra bude snad líp.

Pomalu usínám a přemýšlím: proč ta divná otázka ráno, zda mám vše?

Najednou se mi zastaví dech zlým tušením. Já jsem nikde neviděla v kabelce svoji etue s líčením. No to jistě v žádném případě není možné! Jen jsem si jí nevšimla. Takže vstávám, rozsvítím a prohledám kabelku a nic, po té prohledávám svoje pidi zavazadlo, do kterého bych v žádném případě líčení nedala, po té potichu sejdu do koupelny, naštěstí sedí ještě veškeré osazenstvo venku, i já bych seděla, kdybych nemusela řešit svoje slepičí problémy. Už jsem v koupelně, prohledávám vše možné i nemožné. Nadzvednu už zoufale i prkénko na záchodě ………………… a nic.

Tak to je můj konec. Toto je situace z mých strašlivých snů. Zítra ráno jedeme rovnou do práce a večer mám pracovní velmi slavnostní jednání. Ježíši co budu dělat?! Nikdy jsem nebyla v práci před kolegy nenalíčená. Panebože, proč jsem tady široko daleko jediná ženská. Ještě mě přijde zkontrolovat kolega-majitel, zda mám vše ke své spokojenosti. Odpovídám zoufalá, že fakt ne, ale ne jeho vinou. Dozvídá se, že ráno budu nenalíčená a kroutí hlavou nad tou banalitou.

Naprosto beznadějně a nesmyslně píšu z pokoje o půlnoci zoufalé sms svojí asistentce. Jak by mi asi pomohla?? V další sms dávám pokyn - aspoň pro zítřejší večer je nutné okamžitě nakoupit líčení a to všechno, nemám nic a nevím, kde to je.

Předpokládám, že do rána neusnu.

Najednou spásná myšlenka. Škoda, že jsem ji neměla dřív, než jsem vše vytroubila do světa. Mám ty úžasné velké sluneční brýle od mojí dcery na překrytí větší části obličeje, než teď potřebuju. Dám si je hned ráno na sebe a budu dělat, že se nic neděje, což bude samozřejmě úplně bezpředmětné. Vím, že už si dole venku o mně povídají, protože jsem se potřebovala svěřit aspoň někomu, abych ten den vůbec ustála. Ztratila jsem tím zřejmě nějaké body a asi je překvapilo moje slepičí chování a těžko to pochopí, ale je mi to jedno. Oni totiž nevědí, co všechno mi dnes chybí a jak zoufalá už jsem.

Ráno scházím ze schodů a sotva vidím na cestu. Všichni již připravují snídani a já vím, že vědí, protože neslyším žádný dotaz ohledně mých slunečních brýlí, které i ve tmě chalupy fakt nejde přehlédnout..

Naprosto banální dotaz: Dáš si kafe? Ano, s mlékem prosím. Mléko zůstalo dole po večerní poradě. Dojdu pro něj. „Ne, proboha je tam tma, abys neupadla.“ Hahaha

Před odjezdem nevinná otázka mého šéfa doprovázená potměšilým úsměvem: „Jak to vyřešíš večer?“ Ukazuju na svoje brýle, co jak vyřeším - už jsem to přece vyřešila :-)

Líčení čeká v kanceláři i s mojí smějící se „pravou rukou“: no tak se ukaž, sundej brýle, no haha. Večer už jsem za krásnou. A dokonce se tato historka ani nerozšíří, takže mým bývalým kolegům dodatečně děkuji. Zřejmě mě po letech znali již natolik, že moji slepičí úchylku neřešili.
Jak už se někdy stává, při tomto slavnostním večeru se dozvídáme i různé vtipné a méně vtipné historky, třeba zrovna tu, jak si nějaká celebrita při příchodu do rádia na online rozhovor ani nesundala sluneční brýle. No jo to je voda na mlýn! No jo někdo musí nosit sluneční brýle i ve tmě jako nějaká celebrita.

Ještě několikrát zazněla od mého tehdejšího šéfa tato jízlivá a zároveň vtipná poznámka, která vždy zapadala do nějakého kontextu debaty na nějakém večerním pracovním setkání: Poznámce jsme rozuměli a smáli jsme se jí jen my dva a na zvídavé otázky jsme vždy odpověděli, že jednou budeme vyprávět. A teď nastal ten čas.

Když jsem chtěla svoje extempore vyprávět doma a začala vyjmenovávat vše, co jsem zapomněla, nebyla jsem schopna pokračovat. Vyřčené nahlas mi to přišlo velmi vtipné a zábavné. No jo po bitvě je každý generál.

Před každým dalším odjezdem jsem již vždy odpovídala na otázku – máš všechno?? – vyjmenováním všeho nutného. Pro jistotu.

A po té ještě vždy zaznělo: A líčení?