hurá na Paříž (2. část)

Vjíždíme do Paříže a už je tma, nevidíme vůbec nic, přestává fungovat jedna navigace, druhá půjčená trochu pofidérní nemluví a ukazuje vše jen ne cestu vpřed a vygooglovaná mapa ve tmě je celkem na dvě věci. Můj muž na mě křičí za jiných okolností vtipnou hlášku. Na můj dotaz, jak můžu pomoct, huláká: drž tu navigaci a dívej se na ni!! Poslechnu okamžitě, křečovitě držím tu věc a dívám se na ni velmi upřeně. Ale ani to nepomůže, aby promluvila.

Panebože tady už jsme byli, kroužíme zoufale v tmavé Paříži již téměř hodinu, a když konečně objevím ulici blížící se k místu určení, zoufalá volám dceři, že to nemůžeme najít. Velmi vtipně mi odpovídá, že v té ulici stojí a musíme ji tedy vidět. Zřejmě má jiné vidění. Je šílená tma, ulice plná lidí, aut, motorek a kol, několikanásobný Václavák. Uděláme si další dvě kolečka a zastavujeme v ulici, kterou jsem si prozíravě zapsala do diáře.A opět volám dceři a domlouváme se dle čísel domů, ty ta čísla nevidíš z auta? Panebože nevidím, ani nevím, kde je mám hledat, vyskakuju z auta a hlásím číslo. No hurá jsme kousek. Dorazili jsme na místo určení!

Vystěhování po strop naloženého auta, vše připomíná puzzle, je využito každého místečka, se zdá ve velmi úzké uličce, - trochu připomíná ty v Itálii, kde rozpažíte ruce a můžete se dotknout domů na protější straně, - kde se nesmí parkovat, být již hračka. Nahrává nám před domem stojící auto policie, které přivolala dcera s přítelem kvůli vraždícím se sousedům. Je to jako na objednávku, ale to je zase jiný příběh. Tak vše vyloženo, auto zagarážováno a konečně se můžeme přivítat. Nechce se nám zatím vyprávět, co jsme zažili, tak jen zběžně odvyprávím historky s mýtným a poznamenávám jen tak, aby řeč nestála: doufám, že máme něco na účtě. Rozhoduji se, že kontrolu provedu až ráno. 

Probouzím se do pařížského rána a prohlížím si byt, ve kterém nyní dcera s přítelem bydlí. Je prostornější než ten, ve kterém bydleli před 2-3 lety. Trochu mi chybí původní balkónek, ale zase je tady dvoreček, kde mohu posnídat kafe a ranní cigaretu. Dýchám pařížský vzduch s nadšením, i když se všude dnes válí mlha. Nebo je to smog? Dcera už odešla do školy, kde ji dnes čeká představení a prezentace. Já čekám, až se vzbudí můj muž a přítel mojí dcery Francouz Julien. Pozdravíme se česky, protože Julien se snaží učit rodnému jazyku mé dcery a já se připojuji do internetového bankovnictví. Ježíši, ono je to pravda. Na účtě je pouze třetina peněz. Po kontrole zjišťuji, že nám byla zablokována třikrát stejná částka, celkem čítající bratru jedenáct tisíc. Já to říkala. Po spojení s bankou sděluji, že nám byla stažena za mýtné celkem velká částka a to neoprávněně. Po kontole účtu je mi operátorkou sděleno, že částky z účtu neodešly, ale jsou pouze zablokovány, což jsem si jako bývalý bankovní úředník zjistila sama, ale pořád je to tak, že peníze nemáme, a budou nám po kontrole vráceny, nicméně je pátek, takže dnes to nebude. Převádím tedy rychle peníze z našeho dalšího účtu, protože prostředky na návrat nestačí. Ta komiksová bába na benzínce měla pravdu. 

Naše konverzace s Julienem anglickočesky na tento problém nestačí a on se snaží dopátrat, co se stalo a co je možné udělat pro nápravu, a proto rozhoduje, že do problému zatáhneme naši dceru v Praze, Lindu ve škole není možné rušit, a využijeme ji jako tlumočnici. Teprve po rozebrání problému zjišťuji, že se nejedná o mýtné, to je strženo v částce, se kterou jsme počítali. U transakcí je namalováno auto, takže je to ta benzínka, u které nám bylo dovoleno načerpat. Rozmlouvám Julienovi telefon na onu inkriminovanou čerpací stanici, protože je mi bankou slíben návrat peněz a už se tím nyní nechci zabývat. Jsme přece zase v Paříži, takže hurá do ulic. 

Při minulé návštěvě jsme navštívili téměř všechna známá místa, která dle instrukcí musíte v Paříži vidět, takže dnes se chystáme jen tak courat pařížskými ulicemi, znovu navštívit velký přírodní park s jeskyněmi a jezery, který vznikl už za dob Napoleona. Předtím však prý musíme navštívit hřbitov slavných. Dcera nám však zapomene sdělit, že hřbitov má rozlohu menšího města. Procházka je to příjemná, rozjímám, co vede všechny ke stavbám tak honosných mohyl, některé rozlohou připomnají malé byty tak typické pro Paříž a některé jsou celkem rozlehlé jako domy pro početnější rodinu. Proč tolik pompéznosti mrtvým? Pro živé zbývá málo pařížského prostoru. Procházíme se a rozjímáme, když po delším čase zjistíme, že jsme už několikát minuli Balzaca a Edith Piaf, které jsme vlastně hledali. Rozhodujeme se, že to není drama, jsme unaveni po téměř třinácti hodinách cestování a odcházíme si chvíli odpočinout. Odpoledne se vypravujeme do již zmíněného parku, který skýtá krásný pohled na Paříž a má krásná zákoutí. Tentokrát je ozvláštněn několika svatbami. Nevěsty se fotí spoře oděné, i když už je podzim a trochu chladno. Odcházíme z parku a metrem se nám cestovat nechce, je pro nás trochu chaotické a zážitků máme fakt dost. Couráme tedy Paříží a znaveni občas někde usedneme a pozorujeme život. Již minule mě fascinovalo, že lidé v Paříži nejsou tolik uspěchaní, umějí se zastavit, mám pocit, že umějí využívat každé chvilky života. Máme už ušoupané nohy, takže se vracíme v podvečer na místo určení. Příjemná večeře s vínem ozvlášťnuje arabská specialita okořená rýže natural ve vinných listech a ve skořápkách z velkých mušlí zapečené mořské potvory s omáčkou..Ty mám moc ráda. Můj muž si dává jistotu: párky. Usínáme a říkáme si, kdy jsme vlastně přijeli. Zdá se nám to minimálně týden. 

Pokračování příště.