středa 24. února 2016

opět Paříž pokračování


Opět Paříž - pokračování.viz předchozí příspěvek
Je pondělí, popíjíme na dvoře tradičně francouzské kafe, já jej piju od první Paříže pořád a ještě jednou se smějeme včerejším sms našeho syna, který hlídá Justýnku (byla tam celou sobotu a neděli sama).
Od neděle večera až do odpoledne v pondělí jí dělá společnost syn..
V neděli večer přišla první sms ve znění: už jsme s Justýnou a luštím návod k jejímu použití ...
Ona totiž mluví a to dost často a důrazně, ale musím podotknout, že se oba znají.
Další sms za půl hodiny - na uklízení záchodu se nejdřív opiju, je to rozházený po celý podlaze a už šla ven. Vtipné sms do Paříže pod heslem Justýna se již stávají tradicí a poslední nedělní sms:  fouká tu hrozný vítr, mám něco uklidit na zahradě, Justýna ještě nepřišla, ale ještě že má trochu nadváhu, tak neuletí :-)
Na toto byl moje odpověď: při zemi nefouká.
Debatujeme a přemýšlíme, kam dnes vyrazíme. Mám opravdu pocit, že již uplynulo spoustu dní od našeho příletu. No člověk si jakýmikoliv zážitky prodlužuje život. To už mám vyzkoušeno.
Dnes nemáme žádného průvodce, dcera učí a její přítel je samozřejmě v práci.
Rozhodujeme se, že půjdeme jen tak a uvidíme.


Brouzdáme po ulicích a uličkách, některé vypadají celkem podezřele, až nás cesta a můj muž s orientačním smyslem dovede k největšímu parku (již jsem o něm psala), kde jsme již několikrát byli, ale park má pokaždé svoje kouzlo.








A posléze se rozhodneme a pokračujeme pěšky ke kanálu, k místu, které máme rádi. Byla to naše každodenní zastávka při první návštěvě Paříže.
Kanál byl v blízkosti tehdejšího bytu naší dcery.





Znaveni celkem dlouhou trasou, kterou absolvujeme pěšky, se vracíme pomalu domů, tedy do našeho chvilkového pařížského domů.
Sedíme opět na dvorku před bytem a posloucháme křik racků, kteří nad námi lítají.
Nechápu a pořád mě to udivuje, protože voda není přece jen tak blízko..
Je čas na přípravu večeře, chci překvapit dceru a jejího přítele.
Po večeři si píšeme trasu metrem k Orly bus, páč vyznat se v té džungli, není jen tak možné.
Nevím, kolik je  tras metra, vnímám jich jedenáct, a to je přece jen něco jiného než tři trasy v Praze.
A ještě musím někde koupit jízdenky na Orly bus, nechci spoléhat, že se dá koupit v autobuse.
A nutně se musím vyhnout automatům, ty nesnáším i v češtině, natož ve francouzštině, kde nerozumím ani slovo.
Zítra odlétáme do Prahy, s tím usínám a rozhoduji se, že vše proběhne hladce bez nějakých peripetií.
Tak poslední pařížské ráno.
Tradiční ranní kafe a cigareta.
Vstáváme celkem pozdě a na letiště bychom se měli vypravit někdy po půl třetí, aby byl prostor pro případné bloudění.
Vydáváme se tedy jen tak do ulic na malý nákup.
Cestou se zastavíme u nedalekého metra, kde se dají koupit jízdenky na Orly bus u živého člověka a nebudu muset použít robota, jemuž nebudu rozumět.
No to už tady bylo viz hurá na paříž při tankování benzínu ..., takže já riskovat fakt nebudu.
U okénka je cedule Přijdu hned, ale jelikož tam není čas odchodu, může to být taky několik hodin.
No nic koupím jízdenky, až půjdeme odpoledne při odjezdu na letiště.
Nezbývá moc času, tak se vracíme, abychom si sbalili.
Poučena sobotním ránem, poslušně dávám všechny problematické záležitosti zvlášť a přidávám i make up.
Nevím proč, ale navrhuji mému muži, aby pro jistotu vyhodil spray STR8 cestovní balení, který vůbec nepoužívá, vzal si jej místo parfému, protože na vůni je zvyklý.
Proč, vždyť s tím problém nebyl a je ho tam ještě dost.
Nejistě odpovídám, že nevím.
Dcera nás upozornila, že prohlídky na pařížském letišti od útoků jsou velmi přísné.
No, nic vše si připravím a i počítač, abych jen vše vhodila do "lavorů" na letišti při odbavení.
A už je čas.
Poslední cesta náměstím. Poslední pohled na pekařství, kde Linda nakupuje u svého pekaře, poslední pohled na kavárnu, kde jsme seděli,
A už jsme na metru.
U prodeje jízdenek je opět po pěti hodinách stejná cedule (nebo je tam těch uplynulých pět hodin?) a já opět nekoupím jízdenky na Orly bus, ale nemám žádný stres.
Přece jsem se rozhodla, že odjezd půjde hladce.
Všechny vytyčené přestupy zvládáme bez problémů, trasa 11, poté 2 a nakonec 6 a už vidím všude cedule Orly bus, tak jen ty jízdenky.
Při východu z metra jsou informace, kde se budou jistě jízdenky prodávat, ale je tam fronta. Vyjdeme tedy nahoru, ale nikde nic, takže se opět vracím k okýnku a čekám.
Požádám anglicky o dvě jízdenky na poslední dopravní prostředek v Paříži.
Paní mi sděluji, že si musím jízdenky koupit vedle v automatu.
Panebože, to neumím!!
A zde si opět potvrzuji pařížskou neskutečnou vstřícnost a snahu pomoci.
Paní okamžitě opouští kabinu, bere si ode mě dvaceti eurovou bankovku a už mačká neskutečné množství povelů v automatu a nakonec se mě asi třikrát na něco ptá a já vidím na obrazovce, že mám na výběr buď a nebo, ale nevím z čeho.
Krčím rameny, paní pokrčí také a dá ano.
Posléze pochopím, že se ptala, zda chci stvrzenku či nikoliv.
No říkám, kdybych to zkoušela sama, tak dopadnu stejně, jako když jsme tankovali benzín.
Naše transakce skončila právě na této vpravdě Hamletovské otázce ano či ne?
S úžasnou účastí Pařížanů jsem se setkávala na každém kroku. Účastný pohled paní, která se okamžitě zastavila u mojí dcery, kterou postihl velký záchvat kašle (nemoc si přivezla z Prahy a v podstatě jsme jako trio kašlali všichni tři i s mým mužem, protože jsme se z virózy nedostali několik týdnů) a dotazovala se, zda je nemocná a okamžitě s námi probírala, že ona je na tom podobně.
Vstřícnost jsem zažila i na poště, kde jsem chtěla poslat pohledy do Čech a zmateně jsem se koukala na přepážku, kde o kus dál stál čekající pán a  vpředu jsem viděla taková ta monstra, která na vás vyplivují pořadová čísla dle služby, kterou si vyberete.
No to snad ne, proboha.
Můj muž mi zasvěceně sděluje, to nejsou automaty na čísla, ale kopírky.
V tom přistupuje okamžitě ochranka s dotazem, zda mi může pomoct.
Lámaně (anglicky už jsem zapomněla) sdělím, že chci poslat pohledy do Čech. Okamžitě mi ukáže správnou přepážku a zde už na mě čeká velmi příjemná paní, která mi hned pomáhá.
Další zážitek máme rovněž poslední den, kdy se snažíme vyjít jako diletanti z krámu vchodem, kde je velká šipka vlevo k dalšímu vchodu.
Diletanti proto, že jsme samozřejmě jako většina národa nevšímaví k nápisům, i kdyby byly v češtině a k šipkám obzvlášť.
Blízko stojící muži nás okamžitě na omyl upozorní a ukážou správný východ.
Toto v Čechách nezažívám. Tam i kdyby člověk upadl na zem, těžko mu někdo pomůže.
A ještě nad vaším pomýlením budou kroutit nevěřícně hlavou.
Zažila jsem podobných laskavostí v Paříži víc, ale to už by bylo na další příběh, tak možná někdy příště.
Svírám nadšeně jízdenky na letiště a hurá na autobus.
Nakonec se ukázalo, že jsem čas odhadla správně, přestože můj muž tvrdil, že můžeme vyjet později a jsme zhruba dvě hodiny před odletem na místě.
Je tedy dost času i na řešení případných problémů., které ovšem, jak jsem se rozhodla, nebudou!!!
Hledáme přepážku, kde nám vydají na základě naší objednávky přes net skutečné letenky a je mi už teď divné, že nám nikdo nekontroluje naši celkem rozměrnou batožinu.
Odebíráme se k naší přepážce k odbavení.
Poslušně se okamžitě vyzouvám, abych nezapomněla a odkládám vše do růžových "lavórků" (v Praze jsou myslím bílé).
Do jednoho lavoru strčím počítač (panebože on ještě běží, ten křáp nešel vypnout, páč běží aktualizace a normálně vydrží bez nabíječky sotva deset minut, no snad to nebude problém), kosmetiku i s makeupem.
A už to jede a já procházím rámem a samozřejmě nepípám.
Proč taky?
Bagančata jsem přece zula.
A už spokojeně čekám...
A projela velká taška, moje kabelka, lavor s bundou a hodinkami atd..
Už jsem potěšena, vše dopadlo ok.
Panebože, kam jede poslední růžový lavorek s počítačem, kosmetikou a mojí občankou?!
V jiné lajně?!!
Za nějaký plůtek, kam pro něj nemůžu?
No co je zas?!
Stavím se do fronty za další hříšníky, samí Arabové (nejsem xenofob, nemám problém ani s uprchlíky, ale po útocích ve Francii je mi jasné, že tato prohlídka bude velmi důsledná a dlouhá) a já sleduji, jak jsou prohledávány pečlivě jejich batožiny.
Zabavuje se nějaký šampon nebo co a jinak dobrý.
A co já?
Panebože, že by zase ten parfém, který si prohlížela kontrola již na začátku pásu?
Nebo krémy, nebo make up?
Může to být taky ten pitomý spuštěný počítač, když jsem dala vše do jedné nádoby.
Už jsem na řadě a můj muž mě odbaven nervózně zpovzdálí pozoruje.
Já jsem kupodivu klidná.
Jsem nevinná, nic netajím, tak co?
Klidně ať mi to zabaví.
Jen ten střep, který vypadá jako minipočítač, panebože ať mi vrátí, na nový nemám.
Počítač je vyndán z obalu, doufám, že nebude chtít, abych ho vypnula, páč dokáže stávkovat a vypíná se i půl hodiny.
Je projet scanerem a ok.
Vše ostatní rychle prohlédnuto, parfém není problém, ba ani make up.
A pak je z hromádky vytažen cestovní "pičifuk" mého muže.
To je ten problém!
Vítězoslavně se dívám na mého muže s pohledem no já jsem říkala, že to máš vyhodit a už musím odpovídat na dotaz: co to je?
Pán nemluví anglicky, ale důrazné otázce naprosto rozumím.
Body spray.
Co?
Znovu no, body spray.
Pán začne pravou rukou naznačovat stříkání do levého podpaždí a já souhlasně kývnu, ano, to je ono.
Pán znovu tu pitomou a malinkatou věc (50 ml) zkontroluje a s pokynutím mě propouští.
Odcházím za mým mužem a sděluji mu, že za problém tentokrát může on.
Můj muž se na tu věc podívá a s úsměvem mi říká: no, jo ono jak je to černé, tak to vypadá jako kasr - pepřový sprej.
No hlavně, že teď už to víme :-)
Intuice se má poslouchat, říkám to pořád.
Konec dobrý, vše dobré.
Jdeme se projít po krámech, zbylo nám spoustu eur, protože jsme pořád platili kartou, tak už cenu moc neřešíme a jdeme si koupit svačinu a pití a bonbóny.
Do odletu ještě zbývá hodně času.
Sedneme si k naší bráně, už je tam plno lidí a málo míst k sezení, tak jsme rádi, že na nás poslední dvě místa zbyla.
Mám hlad, pustím se do svačiny a čtu si časopisy, které jsem nestačila přečíst při příletu.
Po čase začnou něco hlásit francouzsky a po té anglicky a já rozumím pouze slovu bags a please.
Pochopíme, když se začnou zvedat ostatní cestující, že se něco děje.
Aha, tak to je změna, teprve tady totiž kontrolují, zda velikost našeho zavazadla odpovídá rozměrům příručního zavazadla.
No,teprve tady a kam to dáme, když nebude odpovídat?
Odbavením jsme už prošli.
Paní má u sebe takové ty dva košíky a já pochopím, že ten větší, do kterého se naše bagáž krásně vešla, je právě ten no garance.
Paní trvá na menší míře a sděluje, že bag is very big.
No nic, chystám se ukecávat, jedno zavazadlo pro dva, paní mě však předběhne a ptá se, zda je zavazadlo pro oba a hurá dostáváme štítek s garancí.
Jsou nám prolustrovány letenky a občanky a za chvíli má být nástup do letadla.
Vše je za námi.
Vracíme se na místo, ovšem fungují zde škatule škatule hejbejte se a místo k sezení na nás nezbylo.
No píšou, že pouštět budou asi za 20 minut, to vydržíme.
Ubíhá čas a furt se nic neděje.
Na obrazovce se najednou skví anglický nápis zpoždění, ale nikde jsme nevypátrali, jak velké zpoždění.
Píšu tedy sms přítelkyni, která pro nás opět jede na letiště: prosím tě máme zpoždění, ale nevím, jak velké, tak si to prosím zjisti na netu číslo letu to a to.
Za půl hodiny přijde sms: a nevíš, jak velké? na netu je jen zpoždění :-)
Hm, a tak si tady žijem....
Krásný závěr naší cesty.
Lepší bych nevymyslela.
Ještě jednou jsme znovu zvednuti z míst čekání a všech 190 cestujících prý začnou už pouštět do letadla.
Na obrazovce se objeví číslo řady od 9-22 a toto jsou první cestující, kteří se smějí začít řadit.
Nechápu, proč nezačínají od jedničky.
No, vlastně tuto činnost nechápu celou.
Po odbavení asi dvaceti lidí, my máme řadu 27, vznikne takový chaos, řady se stejně pomíchají, takže slečny u přepážky to vzdávají.
Zbytečná aktivita.
Ale možná jen chtěly, aby nám utekl čas.
Nakonec máme zpoždění padesát minut, ale přiletíme se zpožděním 20 minut. Můj muž dí, asi letěl nějakou zkratkou a vynechal zastávky.
Přítelkyně bloudí a my na dotaz českého taxikáře Taxi, please?, odpovídáme zmateně: no, no.
Sedáme do auta.
Mám žízeň.
 "Dáma" si po Paříži nahne z dvoulitrové láhve Březňáku (pohotovostní lahev v autě)..
Hurá domů, za Justýnkou!

4 komentáře:

  1. Musím se přiznat, že druhá část dovolené je pro mě lepší, než ta první, ale pravděpodobně spíš vzhledem k nastalým situacím :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je tam víc nástrah, které je třeba nějak překonat :-)

      Vymazat
  2. Dlhy prispevok, odkladala som si to, ked bude cas si ho precitat, tak teraz prisiel. V Parizi som bola len raz, mali sme poznavaci zajazd autobusom, ktory bol tak perfektne zorganizovany, ze kludne by som si ho zopakovala. Aj ked autobusy nemam rada, vlastne nerada cestujem vseobecne.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, že jsi četla. Ano, o Paříži jsem se rozepsala, hodně zážitků a nakonec musela rozdělit na tři příspěvky.

      Vymazat