opět Paříž

Paříž potřetí,
Paříž naposledy před dvěma lety hurá na Paříž.
Tentokrát nejedeme autem, ale opět letíme.
Při výletech do Paříže máme velmi extrémní zážitky, o kterých pak mohu psát.
Ale je to potřetí, velmi pravděpodobně to bude mít hladký průběh. Tentokrát jedeme poprvé s cílem vidět pařížskou premiéru naší dcery.
Je to i naše premiéra, v Čechách jsme viděli všechna představení, v Paříži nikdy (letenky jsou dárek k vánocům od dětí:-) )
Je sobota brzo ráno, odlétáme v devět hodin a začátek naší výpravy už napovídá, že bude o čem psát.
Při pohledu na naši na půl sbalenou batožinu dí můj muž. panebože, ta taška je nějaká velká, to nám neprojde jako příruční zavazadlo.
Mě však nerozhází, není čas hledat jiné řešení. Zavazadlo je pro nás oba jediné, to ukecám.
Příjezd na letiště bez problémů a už se loučíme s přítelkyní, která nás na letiště vezla.
Nic mě nestresuje, sice mám v tašce zbytek parfému, ale ostatní si myslím, dle předpisů, tak přinejhorším obětuji parfém.
Můj muž měl pravdu, tašku musím ukecat - vždyť má jen sedm kilo pro oba a konečně dostáváme na ni štítek no garance! No to je jedno, snad se to jako příruční zavazadlo vejde. Z letadla nás přece nevyhodí.
Jdeme na odbavení.
Dáváme na pás kabelku, naše "malé" příruční zavazadlo, odkládáme svršky, hodinky apod.
A už je tady první zádrhel.
Velká taška se vrací zpět. Musím z tašky vyndat kosmetiku - tedy parfém, denní a noční krém a zabalit zvlášť.
Po té se mi ještě vrací kabelka, ze které jsem nevyndala svůj malinký počítač (minule při letu stejné balení, ale žádný problém) a další dotaz. V té kabelce máte ještě nějaký parfém, panebože nemám, tak krém na ruce, vrtím hlavou, vyndávám celou kabelku a zoufale přemýšlím, co to asi proboha je, ale muž je velmi pohotový a znalý, máte tam někde určitě make up.
No aha, tak na to jsem zapomněla.
Tak konečně můžu přes rám.
Pískám jak na lesy, ale beru to naprosto samozřejmě, na to jsem zvyklá, pískala jsem všude, kam jsem vlezla služebně u soudů, státních zastupitelství, takže já idiot naprosto nevzrušeně ukážu na své kozačky (nechápu, proč jsem se panebože nezula) plné kovových záležitostí - ozdobné zipy na obou stranách, samá přezka, ale protože jsem nevinná, klidně vyzouvám kozačky a předávám je ke kontrole domnívajíc se, že tím je vše vyřešeno.
Přece se na mě podívejte, jsem jen kretén, který se nepřipravil, ale na pachatele přece nevypadám.
Projdu rámem a už nepískám, takže za mě vše ok.
To je však velký omyl.
To zřejmě nestačí. Už jsem podezřelá. Dochází mi až mnohem později, že po atentátech v posledních letech jsou velmi zpřísněny kontroly na letišti.
Jsem podrobena v hale před zraky zvědavých čekajících důkladné prohlídce a to až k prosahání mého spodního prádla. Prohlídka trvá docela dlouho, ale jsem v klidu. Neberu si to nějak osobně, takže se ani nestydím, jen jsem ráda, že mám do kozaček černé ponožky a ne nějaké vtipné s obrázkem, které jsem si chtěla vzít původně.
Dobře, konečně jsem zbavena podezření a odbavena a můj muž mi špitá, zapomněl jsem ti říct a myslel jsem na to, že by ses asi měla zout.
Podotýkám, že téměř všechny ženy přede mnou šly bosy.
Panebože, asi ještě spím.
No nic už odlétáme.
Tak teď jen ať je přistaven sdružený taxík včas, ať je žlutý jako minule a ať najdeme ten správný východ. Letíme na letiště Orly, tam jsme ještě nebyli.
Po přistání v Paříži posílám sms dceři, aby mohlo být přivoláno soukromé taxi.
Už jsme na místě u parkoviště a hledáme jako minule ohlášený žlutý taxik. Za chvíli přijde sms od dcery, tak kde jste. Vyplnila se předpověď, zlobí mobil a sms nepřišla.
Volám okamžitě a hlásím, že už čekáme na ohlášeném místě terminál Sud, gate L a stojíme venku u parkoviště dle příkazu. Jelikož firma nemá povolení na parkování na letišti, je nutné ji teprve zavolat a dozvídáme se, že přijede za dvacet minut, barva pořád žlutá.
Ještě jsme v klidu, i když venku mokneme.
Vyhlížíme žlutou barvu 15, po té 20, 25 minut.
Zoufalý telefonát od dcery, mami panebože jste na správném místě, řidič vás nemůže najít a je to šedé auto s nápisem, tak ho zkuste na parkovišti najít, nebo odjede.
Teď začíná naprosto nesmyslné a zoufalé hledání na místě, kde parkuje desítky aut a tak padesát procet je šedý mikrobus s různými nápisy.
Zkrátím tuto peripetii, páč panika je stejně nepřenosná. Pár dalších zoufalých telefonátů (je nutné volat na centrálu, páč telefon na řidiče samozřejmě není, po té centrála volá řidiči atd) a dozvídáme se, že řidič nás čeká proti zvyklostech těchto soukromých společností vevnitř s cedulkou s mým jménem!!!
Teď už ale ví, že jsme venku a naštěstí dilema zůstat na místě či jít dovnitř nenastane, páč zahlédneme možná nejšťastnější obraz toho dne:  muže arabského původu s cedulkou s celým mým jménem.
Plni nadšení se k němu hrneme. Panebože, neodjede bez nás.
Vůbec mi nevadí, že se řidič rozčiluje a vykřikuje něco o dvaceti minutách a důrazně volá inside no outside.
No, jo jsme outsideři, ale to mě nevadí.
Je okolo jedné hodiny po poledni a já mám pocit, že od rána uplynuly tři dny.
Nasedáme a jedeme asi hodinu přes celou Paříž na místo určení. Potřetí vnímám město už trochu jinak a sleduji hlavně všední život.
Překvapují mě mimo jiné všude před kavárnami obsazené stolky s kouřící kávou. Je přece ještě zima.
Všude zaparkované motorky mě už nepřekvapí, je to lepší dopravní prostředek než auto v ucpané Paříži.

A začíná první den v Paříži.
Jdeme se jen tak projít ve čtvrti, kde je byt naši dcery a těšíme se na událost, která nás čeká večer.

Večer jdeme do divadla, to byl hlavní důvod naší cesty a dáváme si ještě cigaretku venku před divadlem s přítelem naší dcery, který nám ukazuje vyvěšený plakát s pozvánkou na představení se jménem Lindy.
Můj muž okamžitě poukazuje na to, že ve jménu chybí háčky a čárky. (Dcera nám posléze vysvětluje, že už to tak nechává schválně, protože takto si snáz všichni zapamatují jméno režisérky, není jen ta s těmi háčky a čárkami a po té je snadné je opravit, aby bylo jméno úplně správně).
Najednou vidím, jak můj muž vytahuje pero a samozřejmě, jak jinak, doplňuje na plakátu háčky i čárky k pobavení nás všech. Vevnitř v divadle jsme se smáli, jestli si nechce vzít celý štos programů a pokračovat.
Odpověď zněla: ano, mám takové nutkání :-)

Představení bylo úžasné a nese pečeť svého režiséra.
Jen ale krátce, protože vyprávět se to nedá. Představení Das ist die Galerie od Heinera Müllera patří k neinscenovatelným představením stejně jako třeba Malý princ, a přesto se o to všichni pokoušejí znovu a znovu.
Představení začíná tím, že diváci jsou pozváni do galerie, která je nainstalována na jevišti s živými objekty (herci) do bizardních obrazů. K našemu údivu byly u každého obrazu české popisky..
Po představení se dozvídáme, že popisky jsou kvůli nám a také trochu pro ostatní, aby si uvědomili, jak je někdy těžké být cizincem. Galerie je natolik úžasná, že i technici a osvětlovači jdou s námi na prohlídku, i když už obrazy viděli.
Teprve po prohlédnutí galerie se všichni diváci usazují v hledišti a představení začíná.

Těžké, ale úžasné.
V neděli ráno vychází dlouhá kritika představení a poslední věta volně přeloženo mluví za vše: z divadla odcházíte naplněni, tohoto režiséra rozhodně sledujte.
Mám radost a také mě potěší email studentky mojí dcery, která s dalšími spolužáky, které dcera učí na umělecké škole, byla na představení. Email obsahoval mimo jiné chvály i větu:  neiscenovatelnost Müllera byla tímto představením popřena.
V neděli ráno, protože mužské osazenstvo ještě spí, a abychom v malém bytě nerušily, jdeme s dcerou ven na kafe do kavárny.
Tedy v malém bytě, je to pětadvacet metrů čtverečních, na Paříž celkem dobré bydlení. Dceřina známá má byt devět metrů čtverečních, o něco větší než naše koupelna. Neumím si to představit, páč náš životní prostor mého muže a mě je o hodně větší, než k životu potřebujeme.
Můj muž zjišťuje v katalogu realitek, že se prodávají byty (tedy studia) ještě mnohem menší a to sedm metrů čtverečních!
Když si představím na slavném pařížském hřbitově ty velké hrobky zvící velikosti vil, už jsem také o tom psala, je to paradox. Tolik prostoru pro mrtvé...
Takže nedělní ráno posedíme venku u stolku v kavárně, venku jsou teplomety, tak není zima a snídáme a povídáme si o představení a dozvídám se detaily, i když mi kupodivu nevadilo, že francouzsky neumím. Alternativní divadlo většinou pochopíte jen obrazem a intuicí.
Po snídani jdeme na trh a já slyším slova jako krásná jako vždy, ale protože jsme na trzích ještě celkem brzo, není prý emocionální nátlak ještě tak silný.
Ještě je spoustu času, zboží prodat.
Odpoledne jdeme s dcerou courat po Paříži. Zpočátku bez zvláštního cíle, protože známá místa jsme už s mužem viděli vícekrát.

Dostáváme se mimo jiné na náměstí Republiky na místo konání demonstrací, které znám jen z televize a zapálíme svíčku, protože socha Marianny slouží po útocích jako místo vzpomínky na oběti stále.

Z náměstí pokračujeme procházkou po Paříži a objevujeme Svatou Kapličku, kterou ještě nenavštívila ani dcera.
Kaplička plná vitráží a klenoucí se do výšky mně přijde monumentálnější a v interiéru úchvatnější snad než Notre Dame.
Jen druhé patro je od podlahy do stropu je dvacet metrů.
Záměr se podařil. Připadám si malinká.
Nádhera.

Malý odpočinek v kavárně a večer zakončujeme večeří v thajské restauraci.
Končí druhý pařížský den.
Připadá mi, že jsme v Paříži už celý týden.

Pokračování příště.