jako oříšky pro Popelku ...

Kdo čeká pohádku, nebude.
Jednak nejsem Popelka a druhak to, co mě cvrnklo do nosu, nebyly oříšky.
Bylo to pár střípků jiných životů a pár mých vzpomínek.
Vypravila jsem se opět po čase na Moravu a vím, že moje cesty jsou vždy něčím zvláštní.
Cesta nebyla tak dramatická jako minule den na tři šampaňa, páč už jsem věděla, že ve středu můj přímý spoj nejede a ani plná zážitků jako naše cesty do Paříže..
V úterý jsem vyjela z Mělníka do Prahy.
Nevím, jestli rozeznáváte, jaký je rozdíl mezi MHD (znám pouze pražskou, takže o té hovořím) a PID (či nyní nově i ROPID).
No v MHD řidiče v autobuse naprosto nezajímá, zda máte platnou jízdenku, nějaký průkaz opravňující k jízdě zdarma či nějaký volňásek platný do konce života.
Řidiči je nakrásně fuk, jestli vůbec smíte jet jeho autobusem a někdy jej ani nezajímá, že chcete vystoupit a skřípne vás ve dveřích.
Nechci paušalizovat, ale i to se stává.
Něco jiného je PID.
Tam musíte opravdu dokázat, že jste v autobuse oprávněně.
Při naší cestě už v Praze nastoupila paní s kočárkem.
V poklidu stála uprostřed autobusu a čekala, až pojedeme.
Ale my jsme pořád nejeli.
Kvůli ní.
Řidič netrpělivě volá, paní prosím jízdenku.
Paní jde rozhořčeně k řidiči a něco vypráví.
Do hovoru se vloží mladá paní sedící poblíž řidiče, dřív než to stihnu já, že nyní od minulého roku jezdí mladé maminky s kočárkem v MHD a po Praze i s PID zdarma.
Já to vím jen díky dceři.
Řidič se s tím nesetkal, je to sice chyba, ale má pravdu, že stejně je povinností cestující dle přepravního řádu v PID ukázat povolenku jízdy zdarma.
Paní pořád hovoří česky a ještě v klidu průkaz povolující jízdu ukáže.
Vše je ok. Můžeme tedy vyrazit.
Autobus se rozjíždí a paní odchází za kočárkem.
V tom se rozhořčeně otočí a anglicky začne řidiči nadávat, že přece vidí, že má kočárek, tak co ji prudí.
Do té doby jsem si cizího přízvuku vůbec nevšimla.
Nevím, co vše ve vzteku řekla, ale byla velmi výmluvná.
Většina mých spolucestujících zvedá obočí úžasem a nepochopením..
Já také.
Řidič jednal velmi klidně a právo bylo v tomto případě na jeho straně.
Dorazím do Prahy, jedu na Florenc a rychle letím koupit jízdenku z místenkou, i když jsem viděla na netu, že je spoustu volných míst.
Ale po minulých zkušenostech stojíc na jedné noze musím.
Se zpožděním přijíždí náš autobus, tentokrát dálkový žádný PID, který mě doveze za mámou, sestrou a bratrem  a já nasedám.
Jedu opět se stejným řidičem jako posledních více než dvacet let, panebože vypadá jako před dvaceti lety a strašně  mě tím štve :-). Jak může vypadat pořád stejně?
Je to velmi hodný a příjemný člověk, takže když slyším jeho trochu rozčílený hlas, velmi mě to překvapí.
Dnešní den se zdá být velmi podivným.
Aspoň pro řidiče autobusů.
Paní má v tašce malého pejska, nevím jezevčík nebo co a vehementně se dožaduje nástupu.
A já vidím toho milého pána, se kterým jezdím už čtvrt století, jak důrazně paní vysvětluje, že dle přepravního řádu nemůže pes nastoupit bez náhubku. Copak paní jede poprvé?
Scénka trvá několik dlouhých minut a prodlužuje už tak docela nemalé zpoždění.
Vždyť je to úplně mrňavý pes v tašce ...
No ale, když přijde revizor, zaplatíme oba - já, že jsem Vám to povolil a Vy, že nedodržuje přepravní řád!
Vůbec mě nepřekvapí, když to můj úžasný řidič vzdává a hurá jedeme.
Je pravda, že o psu celou cestu nevím.
Dojíždím na místo určení a odteď jen samá pozitiva.
První večer paříme, ostatně jako i další, jak jinak a druhý den procházím město.
Po dlouhé době poprvé sama bez doprovodu, a proto se asi dívám jinýma očima a objevuji věci, které jsem již neviděla či přehlížela.

Keramické sochy muzikantů miluji odjakživa.
Nevím, odkdy tady stojí, ale domnívám se, že od mých studenských let. A tenkrát mi to přišel jediný moderní umělecký počin, který v tomto městě byl.
Možná nemám pravdu, ale já jsem to tenkrát tak vnímala.
Líbí se mi i dnes, kdy se na nich čas podepsal.
Líbí se mi možná ještě víc.

Posadím se na chvíli v parku u zimního stadionu. Dnes už je sice jiný, ale připomene mi dobu, kdy jsme sem chodili jako studenti gymnázia potají kouřit.

Tady jsem chodila do školy. Všech devět tříd.
Škola se moc nezměnila. Jen bílá fasáda (dříve byla šedá).

Tuto túji vysadil před náš dům táta před lety jako úplně mrňavou a já jsem si bůhví proč teprve nyní všimla, jak moc vyrostla.

Toto je náš rodný dům a dole je krám se vším pro mazlíčky, který táta založil a převzal můj bratr.

Svoji třídenní návštěvu zakončuji jak jinak v našem známém bazaru, kde je pelmel a mezi tím skvosty a poklady.
Původně jsem ani nechtěla jít, ale se sestrou jsme si řekly, že tradice se nesmí porušovat.
Říkala jsem si, že něco malého uvezu.
Nic malého však se sestrou tentokrát nenajdeme.
Za to objevíme úžasnou dvanácti dílnou soupravu na kafe nebo čaj čítající 12 dezertních talířků, 12 podšálků, 11 hrníčků (jeden chybí), cukřenka a mlékovka.
Krásný zvláštní servis ve zvláštní fialové barvě se stříkanci zelené. Navíc je asi nepoužitý.
Líbí se nám, ale ten fakt busem neodtáhnu.
Nemám s sebou foťák, tak si jej jen tak nafotím na mobil.
Ale sním o něm do druhého dne už doma, a když jej uvidí můj muž, okamžitě využívám nabídky mojí švagrové - když si to rozmyšlíš, zavolej, já tam dojdu ho koupit.
To už tady jednou bylo. Stolek pod kytku se mi také dovážel další půlrok, tak už to znám.
Ale těším se.
Naše početná rodina bude mít při našich pravidelných setkáních stejné šálky na kafe, hurá.
A případně když se něco rozbije, furt toho bude dost.
Moje rozhodnutí ještě podpoří dcera. Servis je opravdu zvláštní a nemohla jsem jej tam nechat.
Ale zvažuji, že už tam nebudu nikdy chodit, pokud nebudu autem.
Že bych přestala poklady vyhledávat, to asi nehrozí a kdo to má furt tahat.
A na závěr, i když nesnáším Velikonoce (už jsem o tom psala v příspěvku Velká noc), ještě rychlá malá výzdoba podle nás (včera přijela vnoučátka, tak jsem musela).
Takže všem, kteří je rádi slaví, přeji hezké Velikonoce.