vzpomínání

Dnešní příspěvek je ojedinělý a možná už žádný takový nebude. Včera jsem si uvědomila, že odešla zpěvačka, jejíž píseň jsem si zpívala v pubertě, v dospělosti, zpívala jsem ji našim dětem a vlastně si ji občas zazpívám i dnes. Prostě mě provází celý můj život, vznikla, když mi bylo 11 let. 

Trochu jsem vzpomínala a já mám Naďu Urbánkovou spojenou s písní Drahý můj, která fakt patří pořád do mého života. Nehovořím o poslechu, ale zpívání.

Většinou jsem si zpívala vždy písně spíše mužských interpretů. Neckáře, Matušky, později Kryla, ale píseň od ženy, kterou si zpívám pořád, je vlastně jen jedna. 

Dnes si to tady připomínám a v duchu si ji zase broukám Drahý můj...

R.I.P.

Mějte klidnou neděli.

Drahý můj, jak se ti stydím psát,
jak ti říct, že mě zbytečně máš rád,
moje láska umírá, už ji víc neopatruj.
Tak ti naposledy říkám: Drahý můj.

Včera v poledne skončila bitva.
Přišel ke mně pošťák a podával mi dopis.
Byl jsem šťasten,
jak v té chvíli může být šťasten muž daleko od svých,
daleko od domova.
Otevřel jsem tvůj dopis a začínal tak hezky,
dvěma slovy: Drahý můj.

V tom odkudsi přilétla kulka,
jak už to v bitvách bývá.
Byla to náhoda nebo osud, kdo ví.
Odcházelo se mi hezky z tohohle světa,
protože jsem měl v rukou tvůj dopis,
který začínal tak hezky: Drahý můj.