pátek třináctého...

Na víkend se ruší téměř všechny plánované akce a já musím stahovat články s pozvánkami, tak jsem ráno napsala o něčem jiném. Možná to bude trochu rozptýlení, když se všude na nás valí výstrahy povodní, které musím sledovat a předávat dál. Čekala jsem, až článek ve 12 hodin zveřejním, tak vám ho dávám i na blog. Přeji nám všem, ať všichni přečkáme nejbližší dny bez větších pohrom a hlavně ve zdraví.

Pátek třináctého – malé zamyšlení

Marta Dušková

Kdy vznikla fobie z pátku třináctého?

Je starší, než by člověka napadlo. Přesně v pátek 13. října 1307 začal francouzský král Filip IV. Sličný se zatýkáním a systematickým vyvražďováním templářů. Templáři sami tento den pak označili za „ďábelský a nešťastný“.

Pátek třináctého se mnou nic nedělá a černá kočka přes cestu mě nevyděsí. Já mám jiné fobie, takže rozumím těm zmíněným. Mám panickou hrůzu z nechtěného návratu pro něco zapomenutého. Když si na něco vzpomenu, rozhodně se nevracím, i kdyby se jednalo o životně důležitou věc. Vždy si vysvětlím, že to za to nestojí a vlastně to nepotřebuji. Vrátila bych se snad jen kvůli nevypnuté žehličce.

Pamatuji si ve svém životě na dva nešťastné návraty. Při jednom jsme bourali, nikomu se nic nestalo, jen jsem způsobila viníkovi bouračky trochu šok svým pokročilým těhotenstvím. Nicméně v šoku jsme byli všichni, byl to střet „tělo na tělo“. Po dalším nechtěném návratu jsem při výstupu z auta u práce zjistila, že jsem v zimě bez kabátu. Musela jsem zrušit ten den jednání a rozesmála svým důvodem druhou stranu: nemohu přijet, nemám kabát. Tak už se prostě nevracíme.

Letos se nám stalo, že jsme jeli na nějakou reportáž dost daleko. Po pár kilometrech můj muž zjistil, že nechal všechny doklady doma včetně platební karty a měl tam i moji občanku kvůli vyzvedávání léků z lékárny. Takže jsme u sebe neměli vůbec nic, čím bychom mohli prokázat svoji totožnost, a i to že auto je naše. A nemíváme u sebe většinou ani žádnou hotovost. Rozhodli jsme se však nevracet. Chtěli jsme se při návratu stavit na nákup, já jsem platební kartu sice měla a pin si pamatuju víc než 11 let a vybaví se mi správně vždy! Ovšem jak můj muž na mě vybafl, jestli si pamatuju pin, v tu chvíli se mi zatmělo. Věděla jsem všechna čtyři čísla, ale žádná kombinace se mi v tu chvíli nezdála ta pravá. Nákup jsme museli vypustit. Moje další fobie je, že něco se prostě nesmí říkat nahlas. Jako že už se dlouho něco nestalo. Kdybych něco konkrétního vypustila do éteru, tak se to zaručeně stane, a ne do roka a do dne ale hned.

Já jsem se svým pověrám dlouho bránila a vysmívala se. Nakonec pod tíhou důkazů jsem je přijala jako součást svého života. Některé věci člověk prostě musí přijmout, jakkoliv směšné se mu zdají. A rozumím i strachu z pátku třináctého. Tak ať nám všem dopadne dnešní den bez větších karambolů.