velmi zvláštní štědrý večer

 Že bude letošní štědrý večer jiný, jsme věděli s mým mužem již delší dobu. Poprvé jsme měli trávit tento den sami dva. Jsme spolu i po letech rádi, takže nám to nevadilo, je to tak v pořádku. Každý rok s námi štědrý večer trávilo některé z našich dětí.a dlouho jsem si myslela, že je to náhoda, že to tak prostě vyšlo. Po čase jsem se dozvěděla, že se domlouvaly, kdo s námi bude, kdo zrovna nebyl za hranicemi, abychom údajně nebyli sami :-). Ale každé z dětí má už svůj vlastní život, a tak to má být. Konečně, máme již léta, co děti odešly "z rodného domu",  zavedenu tradici rodinné sešlosti 25.12., a nepamatuji si, že by byla někdy porušena. Většina z nás se sejde, a pro nepřítomné reprízujeme Štědrý den třeba v únoru.
Tři dny před Štědrým dnem při skypování s naší dcerou v Paříži  se zrodil celkem bláznivý nápad. Nevím, koho to vlastně napadlo, ale usmysleli jsme si, že s dcerou strávíme štědrovečerní čas společně. A protože je to do Paříže dálka, tak jak jinak, než přes skype. Dcera trvala na tom, aby bylo prostřeno i pro ni, tedy trvala na svém talíři i s příbory, skleničkami a vším nezbytným. Odmítla jsem pouze smažit pro ni rybu :-).
Čas byl dohodnut a můj slavnostně prostřený stůl, který se mi letos velmi povedl laděním, novým skleněným svícnem a bílým květem bramboříku, celkem neromanticky zdobil ještě můj notebook, před kterým byl slíbený talíř. Pustili jsme koledy, zapálili františka a svíčky a už se ozvalo zvonění z pc.
Musím říct, že to byl velmi příjemný a velmi zvláštní večer, večeřeli jsme s počítačem a konverzovali velmi čile. Ve Francii začíná štědrovečerní večeře až pozdě v noci, takže jsme měli čas vše probrat. Řešili jsme témata, která nás zrovna napadla. Že ve Francii je tento den normálním pracovním dnem, (vzpomněla jsem si na dobu, kdy moje máma také chodila na Štědrý den do práce), že budou mít jako předkrm husí jatýrka, francouzská delikatesa a jak se asi vykrmují husy, aby jatýrka byla tučná a jak to, že to ještě nezakázala EU jako např. rum či olomoucké syrečky atd. Proboha snad ne tak, jako je vykrmovala moje babička, fuj hrůzný zážitek mého dětství. Ale jak jinak?! Od delikates jsme přešli k českému aktuálnímu již téměř folklóru, jako jsou pečené kuřecí kůžičky a smažená tlačenka velmi známého všeuměla, jehož vzrůstající popularita u českého národa ve mě vyvolává podobné pocity jako Hitchcokovy horory. Nevím, vlastně co nás tedy, když teď vidím témata včerejšího večera černé na bílém, tak strašně rozesmálo a pobavilo.
Jo, vlastně nejvíc nás rozesmála taková prozaická věc jako poštovní schránka. Můj muž vyrobil novou nádhernou poštovní schránku místo té, kterou jsme podědili s koupí nového domu před rokem a půl a já ji neustále řešila. Poštovní schránka, která má na sobě nápis pošta a noviny a k tomu asi pro negramotné, kdyby to snad nebylo úplně jasné, ještě zlatou poštovní trubku, mě fakt dostává. Panebože, to muselo dát práci toto vymyslet. Vypočítáváním všech nedostatků, či spíše přebytků schránky jsem se teprve pobavila a od srdce zasmála. Jen nevím, jestli teď nebude problém s naší novou celkem anonymní dekorací na vratech :-).
Dceru jsme neviděli delší čas a i přes časté skypování nestihneme vše, takže naše konverzace tomu odpovídala, zkrátka šavle biče olejovky - pelmel.
Abychom dodrželi všechny tradice, po večeři jsme si všichni i dcera s přítelem ve Francii losovali barvu lodičky, protože lodičky se u nás ve štědrovečerní večery pouští od nepaměti a k tradici to patří stejně jako další jiné tradice, které dodržujeme léta.
A pak zvoneček zazvonil, můj nový krásný skleněný a došlo na rozbalování dárků. Byla jsem letos pyšná ani ne na dárky, které Ježíšek nadělil, ale na originální balení, které jsem vymyslela. V antiku jsme koupili, respektive můj muž, staré vánoční pohledy a přání se zasněženou krajinou, to už je také dávná minulost, s vánočními ozdobami apod. Jeden byl dokonce z roku 1940 a na každý zabalený dárek jsem nalepila pohlednici, kterou jsem vybírala dle toho, pro koho byl dárek určen. Velmi jsem se tím bavila a myslím, že výsledek byl celkem dokonalý.
Tento štědrý večer byl trochu science fiction, ale v průběhu večera, jak konverzace probíhala, jsem úplně zapomněla, že dcera není osobně přítomna.
Dnes ráno, tedy 25.12., mi moje dcera sdělila, že u francouzské večeře u husích jatýrek položila otázku, jak se vlastně takové husy krmí, aby byla možná taková delikatesa. Odpověď zněla: Fuuuj na to se proboha neptej.
Takže s humorem do dalšího roku a já pro něj mám motto: fuj, na to se proboha neptej a jez a pij a žij...

Verdi od Ježíška

moje diskotékové lodičky

Před dvěma týdny jsme s mým mužem dostali předčasně od Ježíška dárek. Dvě vstupenky do Státní opery na La Traviatu na 18. prosince.
Miluji Verdiho, takže moje radost byla obrovská.  Můj muž sice zná a miluje stejně jako většina národa pouze Nabucco, ale projevoval radost také.
Radost nám však, hlavně jemu, trochu kalily obavy, zda vydrží téměř 3 hodinové představení s popálenou nohou, ale do akce zbýval ještě nějaký čas. Můj muž si před pár týdny opařil velmi vážně nohu horkým čajem a při uzdravování zažívá někdy pekelné bolesti. Nemá však ve zvyku řešit hned svoje úrazy s lékaři, ale raději googluje, takže zjištění, že má popáleninu druhého stupně B, jej v podstatě uklidnilo a pomohlo bolest překonávat. Druhý stupeň je totiž při hojení bolestivější než stupeň třetí, takže je vlastně vše v pořádku:-). U třetího stupně jsou už spálena všechna nervová zakončení, takže bolest už není žádná.
A jak už to u nás chodí, nic neprobíhá jen ta hladce, popálená noha neměla být jediným problémem. Začalo to tento týden v pondělí, nutno podotknou, že představení bylo včera, tedy ve čtvrtek.
V pondělí zjistil můj muž při zkoušení obleku, který neměl asi rok na sobě, že poněkud přibral anebo se oblek srazil v čistírně? Vypadal v obleku trochu napěchovaně. Rozhodl se tedy, že do čtvrtka omezí jídlo :-) Nechtěla jsem mu brát iluze, že to asi stačit nebude, ale řeším věci stylem, nějak to dopadne. Nákup nového obleku jsme zamítli okamžitě.
V úterý jsem se chystala odejít z práce domů a vypravila jsem se na toaletu namalovat si nějaký obličej na ksicht. Nástraha v podobě rozlité vody, kterou tam zanechal neznámý pachatel, mě následně paralizovala na několik dalších dní. Nespadla jsem sice, ale povedlo se mi udělat levou nohou šňůru. Tu jsem pořádně neuměla ani v mladších letech. A přestože občas cvičím v domácí tělocvičně a udržuji se tedy v kondici, povedlo se mi natáhnout si stehenní sval (jen doufám, že není natržený) a zároveň ten nad ním, tedy tam, kde končí dolní končetina, zkrátka promiňte sval prdelní. Bolest to byla příšerná, v první chvíli jsem myslela, že omdlím, nemohla jsem chodit, sedět, ale odmítla jsem jet k lékaři se slovy: z toho se nějak dostanu.
Ve středu jsem musela pracovat z domova. Chůze a vlastně jakýkoliv pohyb dolní částí těla mi opravdu činil velké problémy. Dotaz mého muže, zda není ohrožena návštěva opery, byl nabíledni, i když jsem ho trochu podezírala, že chce operu vzdát. Divadlo jinak miluje.
Ve čtvrtek jsem už cestu do práce zvládla a odpoledne nastal kýžený okamžik. Začali jsme chystat na pro nás slavnostní chvíli. Při bědování mého muže, že má namožené svaly ze včerejšího štípání dříví do krbu, jsem už jen mávla rukou. Byla to prkotina:-). Hlavně ať mi nikdo neříká nic o nataženém svalu. Jen já v této chvíli vím, jak pekelně to bolí.
V obleku vypadal můj muž už dobře, pomohla také změna kravaty :-) a já jsem začala řešit obutí k malým černým  s kožešinou přes ramena. Všechny moje apartní lodičky mají minimálně 10 ti centimetrový podpatek, takže zvící podoby kulhajícího Orfea by mi ještě hrozila zlomenina končetiny. Bylo mi jedno, jak budu vypadat pro okolí, já jsem se musela cítit dobře. Nechtěla jsem si tedy vzít k šatům běžné boty do práce na klínku či kotníčkové. Po dlouhém váhání jsem zvolila lodičky zdobené flitry, které občas nosím na diskotéku (ano, ty ještě ráda navštěvuji) či na jaře k džínám, ale bylo to menší zlo s nižším podpatkem.. Zvolené obutí mě nijak nedeprimovalo a následně, jak jsem zjistila na místě "činu", ani nijak nedegradovalo.
Takže hurá nasedat a jedeme. Tedy to moje nasedání trvá několik minut, takže opravdu žádné hurá. Jsem fakt zvědavá, jak to vydržím, ale jsem plná optimismu a hlavně se těším.
Po cestě, jak jinak, se mi stane ještě malá nehoda, která by za normálních okolností nehodou rozhodně nebyla. Na punčocháčích se mi udělá u palce díra. Nejde o kosmetickou vadu mého outfitu, není to vidět a jsem zvyklá takové malé nehody zvládat s grácií: dáma to tak chce, i kdyby oko bylo velmi viditelné, protože někdy Vám zkrátka nic jiného ani nezbývá. Ale strašně mi to teď vadí, protože mě to svírá. V mém případě je to ale celkem neřešitelný problém. S nataženým svalem totiž nechávám v posledních dnech vše, co mi upadne na zemi pro další příchozí, protože se neohnu a v žádném případě ani k té lodičce, abych si punčochu upravila, ach jo. Nějak se mi to v divadle za použití různých akrobatických triků bez ohledu na to, jak směšně asi vypadám, povede. Tak snad už je to poslední nepříjemná záležitost.
Pamatuji si ještě dobu, kdy jednoho nadšence nevpustili na představení do Národního divadla ve svetru. Dnes už je to jiné, je akceptována svoboda, je každého věc, jak tento okamžik, tedy návštěvu opery, cítí. Ve Státní opeře jsem se svými diskotékovými lodičkami vedle dlouhých rób, džín se svetrem, velmi upnutých černých šatů, ve kterých tělo připomínalo opalující se prasátko ze série Jen počkej zajíci, téměř průhledných šedostříbrných legín s prosvítajícími fialovými tangy, velmi zapadla. Aby nebyla mýlka, já normálně nesleduji outfity cizích lidí, jen pokud se mi velmi líbí, ale některé věci nejdou zkrátka přehlédnout.
Šlehnu si ještě jeden prášek z řady brufenů na bolest a už usedáme do vínových křesel, která vypadají pohodlně, což je pro mě dnes prioritou.
S prvními tóny orchestru zapomínám na vše - na bolest, na díru v punčoše, na spálenou nohu i na malé sako.. Ponořím se jen do hudby a nádherného představení. Violetta je úžasná, představiteli Alfréda občas zazní falešný tón, ale to mě neruší.
O přestávce nemohu sice bez pomoci vstát z křesla, ale zážitek stojí za to. Můj muž je také spokojen, ne sice jako já, ale užívá si to. Rozesměje mě však o druhé přestávce, kdy mi sdělí: jéé poslední dějství je krátké, to bude brzy konec. Hahaha.
Krásný zážitek!! Na zpáteční cestě ještě píšu poděkování Ježíškovi za krásný dárek se slovy: pro mě úžasný, ostatním se to líbilo. Nesděluji ovšem, kolik překážek jsme museli překonat, abychom se do cíle dostali.
Takže všem hezké prožití svátků vánočních a šťastné vykročení do roku 2015 pokud možno bez větších nehod!

krásná Státní opera

malé ranní příběhy

Bydlíme v novém domě a v novém místě rok a půl. Postupně si zvykáme na nové prostředí a moje každodenní ranní cesta do práce už začíná mít svoje rituály. Potkávám stejné lidí, zvířata, apod., zdravím anebo odpovídám na pozdravy neznámým lidem. Občas z projíždějícího kola zazní, jak se máte mladá paní od neznámého člověka, což zpříjemní velmi časné ráno.
Zažívám v podstatě každý den nějaký malý příběh. Když jsem poprvé potkala paní, před kterou si vykračoval černobílý kocourek a pořád se ohlížel a zastavoval, velmi mě toto konání zaujalo. Ještě více jsem byla překvapena, když paní sdělila: to je Filípek, on se mnou musí jít každé ráno nakupovat. Od té doby je pozoruji téměř každý den. Filípek jde poslušně pár kroků před paničkou, a když se panička s někým zastaví na kus řeči, zastaví se také a netrpělivě přešlapuje s otázkou v očích, kdy už konečně půjdou do toho krámu. Jelikož my "bydlíme u naší kočky" a Justýna je dáma zvící velikosti jezevce, překvapuje mě kočka, která se chová jako poslušný pejsek. Vrchol všeho bylo, když jedno ráno se panička  rozhodla, že Filípek až do krámu dnes nepůjde. Počkej na mě tady, za chvíli přijdu. Všichni ranní čekatelé na autobus, Filípek naproti nám, jsme se upřimně zasmáli: no ten tam určitě vydrží. Přešlapoval na místě a občas netrpělivě vyhlížel směrem, kterým panička odešla. Zůstal však skutečně na značce celou dobu, než jsme odjeli autobusem. Ještě teď mě to dojímá.
Na ty rána se již celkem těším, i když už je tma a zima. Občas zažiji šokující situaci, kdy blížíc se k zastávce slyším pláč malého kluka a vedle pobíhá velký pes. Přidám do kroku, abych pomohla, protože cítím už z dálky, že se něco stalo. Než stačím doběhnout, už se toho ujímá moje ranní spolucestovatelka a o kluka, kterého skutečně ten pes kousnul, nezdálo se mi to, se postará. A na pár dalších dní máme téma debaty zaručeno. Každý den vyhlížím na zastávce toho malého účastníka ranního dramatu, abych zjistila, jak na tom je. Za týden už stojí jako obvykle na svém místě jen s malou změnou - se zašitým obličejem. Tak tohle dobře dopadlo.
Potkávám každé ráno v podstatě stejné lidi a někdy během chvíle se dozvím celý jejich život. Nevím, čím vyvolávám tu důvěru a pocit, že přesně toto chci vědět. Já jsem totiž pravý opak. Nemám potřebu něco extra o sobě sdělovat. Jsem ale vrba odjakživa, takže mi to nevadí.
Občas zažiji překvapení jiného druhu jako před dvěma dny. Chodím teď ráno již ve tmě, takže pakliže se shůry ozve: dobré ráno mladá paní, moje reakce je: fuj to jsem se lekla, páč vůbec nic nevidím. To soused volá na mě z balkonu. Ještě dodá: máte krásné propriety!  Vidí ve tmě moji apartní kožešinovou kabelku? Můj úžasný kabát s nekřesťansky drahým jelením šperkem? Anebo myslel jiné propriety?! Nedomýšlím. Jsem oslněna jeho pozdravem mladá paní a vůbec mi nevadí, že ve tmě jen těžko něco může vidět. Za normálních okolností nejsem marnivá, neočekávám komplimenty, jsem se sebou srovnaná a mám ráda svůj věk. Tentokrát si to však užívám v kontextu k předchozímu dni, kdy se mě starší paní, kterou znám od vidění, na zastávce zeptala: kolik let máte do důchodu?!
Do této chvíle jsem si připadala skvěle, krásná a ještě skoro mladá :-))

auta versus varhanní koncert

Mám ráda varhany a spojení s Bachem je pro mě fakt luxusní záležitost. A tak dnes jsem šla s mým mužem do Muzea Škoda z jediného důvodu. Nechci jít sama příští týden na varhanní koncert. Autům totiž vůbec nerozumím a ani se nesnažím a netrápí mě to. Auta vnímám pouze jako přibližovací prostředek a rozeznávám je jen podle barev. Takže pokud jsou služební auta modrá, stojím zkrátka v době odjezdu u nějakého modrého auta. a stěhuji se až na zavolání, že to skutečně není ta správná modrá :-) Vytáčela jsem tímto svého předchozího báječného šéfa, protože jsem byla schopná stát u nějaké kraksny místo luxusní značky. Fakt je mi to jedno. Nedosáhla jsem však mety mojí sestry, která náš handicap, páč se domnívám, že je to dědičné, dotáhla k dokonalosti. Po jednání nastoupila do auta, které, jak se domnívala, je přistaveno pro ni a zavelela, tak můžeme jet. Ozvalo se nesmělé: já pojedu, ale řekněte kam. Teprve po té zjistila, že to není ten správný řidič a ani správné auto. Mělo však stejnou barvu.
Takže, jak jsem již říkala, autům nerozumím, ale musím přiznat, že v muzeu mě historická auta fakt oslovila, takže jsem si je musela zvěčnit aspoň na mobil.
Ale už se těším na varhanní koncert příští týden a na Bacha :-)

ranní pohled z okna

Ráno mě zaujala přes okno třešeň na zahradě. Krásná.  Takhle by mohlo být až do dubna a od dubna dvacítky :-).Hezký podzim všem.

a takhle vypadala na jaře. Fakt nevím kdy je krásnější.

pošli to dál ...

"Pošli to dál" fakt nesnáším a na tento druh pošty přes různé výhrůžky, že budu mít neštěstí, nebudu mít peníze atd., fakt nereaguji a nechává mě chladnou i to, že se možná nedožiju dalších dnů. Zkrátka to nesnáším a nezahlcuji tedy další emailové schránky těmihle nesmysly.
Tentokrát jsem však obdržela email, který mě přinutil porušit všechny mé zásady a přiznávám, že jsem jej poslala dál a činím tak i nyní, páč se mi zdá, že stojí za to.A není to proto, že bych se snad tentokrát bála výhrůžky, že mi prdne guma u spoďár, jelikož takové nenosím a ani ve zmíněném roce 1998 jsem je pravděpodobně neměla. Email najdete na konci mých výlev. Jen jsem se chtěla vyjádřit, než začnete číst, k některým bodům, které mě přinutily k zamyšlení. Je to ta zvýrazněná  pasáž, kde, jaký jsem člověk, napovídají tři věci. S dvěma z nich nemám fakt žádný problém a to způsob, jak se chovám v deštivém počasí - s tím problém nemám, a pokud není slejvák, chodím bez deštníku, další - ztracená zavazadla - už se mi to stalo aspoň hypoteticky, kolegové mi schovali zavazadlo na dvoudenní poradu, kde jsem měla nezbytné propriety včetně drahého parfému, myslela jsem, že jsem to nechala v tramvaji a celkem jsem to tenkrát ustála. Okamžitě jsem začala hledat číslo na depo, abych tramvaj zastavila:-)
Třetí bod však vůbec nedávám. Nepřála bych si vidět ani sama sebe, natož aby mě viděl někdo jiný, když rozmotávám zacuchané žárovičky na vánoční stromeček. Nevím, co to o mně vypovídá. Jsem příšerný cholerik? Mám nějakou duševní chorobu? Je zřejmě dědičná. Vždy si vzpomenu na svého tátu, kterého jsem tenkrát nechápala a při své činnosti si vždy na něj vzpomenu, i když už není mezi námi. Mám to zřejmě po něm. Většinou rozmotává žárovičky můj muž, který má větší trpělivost, ale když tento úděl spadne na mě, nechtěla bych být svoje vlastní kamarádka. To fakt nedávám, a přestože ani za normálních okolností nejdu pro ostřejší slova daleko, když rozmotávám žárovičky, mohla bych vyučovat sprostá slova i dlaždiče:-) Tento úkon fakt nezvládám. Jsem šílená, házím zuřivě celým tím udělátkem se žárovičkami, strašně sprostě nadávám a v té chvíli zmizí veškerá slavnostní atmosféra, což trochu popírá můj předchozí příspěvek, kde popisuji, jak ráda dělám Ježíška a zdobím stromeček. Letos jsem se rozhodla, že musím koupit nové žárovičky, páč se chci se sebou kamarádit.
Takže pošli to dál:

(v původním znění bez gramatických úprav)

Všem moudrým ženám (ať guma neprdne :) )

V dubnu 1998 udělala Oprah Winfrey (=americká televizní komentátorka),
rozhovor s Mayou Angelou (= internet ji označuje za americkou renesanční
ženu. Narodila se v r. 1928, je to spisovatelka, dramatička, tanečnice a
zpěvačka).U příležitosti jejich 70. narozenin. Oprah se jí zeptala, co si myslí o
stárnutí. 

Maya řekla, že to bylo "vzrušující".
"Třeba tělesných změn," pokračovala Maya, "těch byla každý den spousta.
Například ňadra. Zdálo se, že závodí, které dřív dostihne pasu."
Maya Angelou prohlásila:
"Naučila jsem se, že ať se stane cokoliv, ať se to zdá dnes sebehorší, život
jde dál a zítra bude všechno vypadat líp.
Naučila jsem se, že o člověku ti hodně napoví tři věci:
1. způsob, jak se chová v deštivém počasí,
2. když se mu ztratí zavazadla
3. a když rozmotává zacuckané žárovičky na vánoční stromek.
Naučila jsem se, že bez ohledu na to, jaký vztah jsi měl k rodičům, budou ti
chybět, když zmizí z tvého života.
Naučila jsem se, že žít není totéž jako prožívat život.
Naučila jsem se, že ti život někdy dá druhou šanci.
Naučila jsem se, že bych neměla procházet životem s rukavicemi zadáka
(určenými na chytaní míčů) na obou rukou, musíš být schopná některé věci
nechat padnout na zem.
Naučila jsem se, že když jsem něco rozhodla se srdcem na dlani, obvykle to
bylo správné rozhodnutí.
Naučila jsem se, že i když mám trápení, nemusím na to být sama.
Naučila jsem se, že každý den můžeš natáhnout ruku a někoho se dotknout.
Lidé milují vroucí objetí nebo třeba jen poplácání po rameni.
Naučila jsem se, že se stále mám co učit.
Naučila jsem se, že lidi zapomenou, co jsi říkala, lidi zapomenou, co jsi
dělala, ale nikdy nezapomenou, jak se s tebou cítili.
Pošli tohle ještě dnes pěti fenomenálním ženám. Třeba posílíš jejich
sebeúctu.
Když to neuděláš prdne ti guma ve spoďárách a spadnou ti až ke kotníkům.
Věř mi, já jsem mé gumě ve spoďárách nedala sebemenší možnost, aby
praskla. Poslala jsem to spoustě mimořádných žen, na kterých mi záleží.

předvánoční čas bez starostí aneb jak to mám já

http://www.madamecoquette.cz/

(Tvořila jsem tématickou stránku Předvánoční čas bez starostí viz níže do deníku a napsala k tomu článek Předvánoční čas bez starostí aneb jak to mám já, který zde ve zkrácené verzi předkládám.)
.........

Pojďte si užít předvánoční čas opravdu bez stresu. Pokud patříte k těm, kteří musí mít naklizeno a umytá okna na štědrý den, zavolejte si na to firmu. Umějí to líp. Kupte si hezkou vánoční vazbu na vánoční stůl a místo lítání s hadrem, se běžte podívat do galerie na obrazy, určitě jste na to neměli čas dlouhou dobu a duševní potrava k předvánočnímu času patří. Udělejte si radost a vyberte si nějaký originální šperk pro slavnostní večer.
Teď se možná usmějete a jak to dělá ona. Léta už dle tohoto scénáře. Když byly naše tři děti malé, po čase jsme zjistili, že předvánoční úklid je bezpředmětný. Děti malovaly vánoční motivy uhly a my s mužem jsme je lepili na okna. Takže logicky vychází, že okna se myla po vánocích. Koberce jsem nechala vyčistit v průběhu roku, abych děti nervózně nenapomínala, že zašlapávají drobečky od vánočního cukroví do právě vyčištěného koberce. Později, když byly velké a měla jsem chuť mít opravdu vygruntováno, pozvala jsem si skutečně firmu na úklid, cena není horentní a fakt to umějí líp. Patřím však k typům, které uklízí celý rok, takže před vánoci to fakt neřeším. Ale každý to máme jinak.
Pečení cukroví, jak děti dospěly, jsem už také vzdala, takže si je nechám upéct. Maximálně upeču jeden druh našeho tradičního. V dětství děti psaly Ježíškovi a tento zvyk v naší rodině přetrval dodnes, i když mám již vnoučata. Jen se změnil způsob či informační kanál, a Ježíšek je o touhách a přáních informován elektronicky. Opět si ušetřím trápení a starosti, co pod stromeček. Rčení: napiš Ježíškovi již je u nás tradiční, takže jej používáme i pro případ narozenin :-)
V naší rodině jsem zavedla pro naše děti tradici každý rok nový design vánočního stromečku a přinášel jej Ježíšek. Ježíška dělám dodnes, tzn pozdě v noci lezu po stromě a potají zdobím, aby byli všichni překvapeni, protože mi bylo sděleno mými dospělými dětmi, že tradice se nesmí porušovat.
Já si užívám vlastně předvánoční čas už právě v listopadu, kdy se začínám koukat po ozdobám, přestože moje zásoby za ta leta už by stačily na takový větší jarmark na náměstí většího města. Každý rok si říkám, že už mám barev tolik, že už si nikdo stejně nepamatuje, že někdy byly a vždy si řeknu, tak letos už ne. Ale opět objevím něco, co mě oslní, tyrkysovou jsme ještě neměli, anebo co zelené ozdoby atd., a už jsem zase v tom. Nechcete někdo půjčit ozdoby na vánoční stromeček?
A když už koupím nové ozdoby, začnu přemýšlet , čím ozvláštnit vánoční stůl a už v tom jedu. Začnu řešit, které exotické ovoce jsme ještě neochutnali, už jich moc není, to je také naše rodinná štědrovečerní tradice od dětství našich dětí. Každý rok exotické ovoce, které v průběhu roku nekoupím. Nejsem však ve stresu a předvánoční čas si užívám bez starostí, protože jsem si nechala na řešení jen příjemné záležitosti.
Zkuste to taky, uměle si prodloužíte ten sváteční pocit, protože začnete o hodně dříve a ty maličkosti, nemyslím teď dárky pod stromeček, jak překvapit ostatní, velmi těší. A když mi pak dcery sdělí, že již jako puberťáci se navzájem ještě za tmy budily, a přestože nemohly nic vidět, šly zkoumat, jaký že je stromeček, zdobím jej s větší chutí.
Tak se zastavme a užívejme si.
Takže přeji vám předvánoční čas bez starostí.