rychlé řešení

A musím říct, že celkem geniální.

Design nedesign, nebylo zbytí.

Řešení muselo být rychlé.

Naše úžasná skleněná krmítka nevydržela.

První skleněné krmítko z akvária nám vydrželo dva roky. Je to sklo, tak je jasné, že to nebude mít dlouhého trvání, ale pořizovací cena je minimální, tak jsme to moc neřešili.

Letos jsme pořídili dvě. Moc se mi líbí a vypadají designově.

Nevydržela však zřejmě kruté mrazy, které dlouho předtím nebyly..

Můj muž tedy tvrdil, že by sklo mělo vydržet a byl to tedy špatný výrobek, ale na druhou stranu, proč by akvárium mělo vydržet mínus 15?!

Já se ale nechci vzdát a asi si opět pořídím skleněná krmítka, ale tentokrát zkusím najít pevnější sklo. Samozřejmě se skleněná krmítka prodávají, ale cenově mě tedy vůbec nepřitahují.

Nějakou dobu jsme byli bez krmítka, ale návštěvníci létali pořád, protože byli už zvyklí, že u nás dostanou nějakou dobrotu.

V sobotu ráno říkám mému muži, nemůžeš prosím vymyslet něco provizorního, třeba z krabičky od másla nebo tak a šla jsem si dát ranní sprchu.

Po návratu mi můj muž s úsměvem sděluje: podívej se z okna. 

Vidím z okna ptáčky, jak sedí a zobou a mám radost.

Už mohou na svůj raut.

Geniální řešení. 

Použita velká umělohmotná miska pod zahradní květináč a úchyty na závěsný květináč a bylo hotovo.

A nevypadá to tak špatně. Lepší řešení než můj nápad.

Sice tam není ochranu proti větru a dešti, ale jako rychlé řešení stačí.

A i já jsem si vysloužila pochvalu. Moje poznámka o krabičce od másla prý nápad nastartovala.

Mám dost času vymyslet nové skleněné krmítko.

zoufale hledám...

Něco kvetoucího, barevného.

Chybí mi kytky. Kvetoucí zahrada.

Vím, že je ještě brzy na zoufalství, tak já aspoň hledám, páč to evidentně potřebuji. 

Hledat doma v mém případě vypadá jako marnost, páč moje domácí kytky trpí pod mojí nadvládou či spíše nevšímavostí a nezasloužím si tedy, aby mě obšťastnily nějakým květem. 

Nicméně asi právě proto kvetou. 

Ze zoufalství, aby na sebe upozornily.

Říkají: podívej, jak jsme krásné. Stojí za to se o nás starat.

Tak jsem opravdu něco kvetoucího našla.

Tedy kromě tulipánů.

Ty jsem koupila s chlebem.

Ano, na kytky v domě jsem lempl a podle svého okolí nejsem sama.

Bereme je s mým mužem jako samozřejmost na rozdíl od zahrady.

Nevím, vlastně proč je opomíjíme, když chceme, aby s námi žily.

A tak mi kvete krásně kalanchoe, která se krčí v květináčku velikosti S a chtěla bych fakt už přesadit minimálně do velikosti L.

Kvete i fialka, která za těch mnoho let, co je v mojí blízkosti, kvetla fakt párkrát.

Ještě mi neuvadla bílá vánoční hvězda, což považuji za úspěch. Nikdy mi dlouho nevydrží.

Je už trochu vypelíchaná a řídne jí "háro", takže sbírám odpadlé bílé lístky, ale v podstatě je pořád krásná.

Vedle mě vydrží jen silní jedinci.

No nic, jdu je rychle všechny zalejt.

Hezký víkend.

genius loci

Možná se bude zdát přehnané, že zde cítím genius loci, ale pro mě specifickou atmosféru tato pražská čtvrt má.

V Holešovicích jsem strávila pracovně deset let každý den a dalších pět let sem celkem pravidelně jezdím. 

Nejen, že některá místa znám jako svoje boty, ale hlavně je mám spojeny se spousty zážitků. 

Příjemných i těch méně příjemných. 

Vím přesně, kde jsem před výstavištěm zastavila dopravu svým uvízlým podpatkem lodičky uprostřed silnice a musela jsem se vrátit bosa zpět. Doprava stála a čekala na mě i tramvaj, na kterou jsem spěchala po práci. 

Nevím, jestli byl pan řidič tak vstřícný, anebo jen čekal spolu s cestujícími nahlížejícími z oken tramvaje, jak tahle moje malá kolize dopadne. Musím říct, že čekala v řadě i auta, kterým jsem brzdila provoz a všichni řidiči nahlíželi z oken a bez nadávek čekali, až podpatek vypáčím.

A byla to celá věčnost.

Tento zážitek mi utkvěl v paměti.

Zažila jsem zde hrozné povodně v roce 2002, kdy nebylo možné jít do práce. 

Po návratu jsem procházela uličkami, kde se sušilo vše ze zatopených sklepů, slyšela jsem všude zvuk velkých vysoušečů, cítila ten pach promáčených věcí a litovala všech, co museli toto prožívat.

Těšila mě solidarita, se kterou jsme všichni přispívali postiženým.

Navštívila jsem s dcerami a neteří tady mimo jiné již neexistující dřevěné divadlo Globe v areálu Výstaviště a shlédla  představení Romeo a Julie v netradičním nastudování. Pamatuji si, že Romeo jedl na jevišti kyselé okurky. Opravdu zvláštní pojetí známé tragédie.

Divadlo v roce 2005 shořelo.

Na Výstavišti a ve Veletržním paláci jsem zažila spoustu pracovních (některá jsem dokonce sama pořádala) i soukromých akcí, shlédla mnoho výstav těch zajímavých i méně zajímavých. 

Navštívila většinu hospod v okolí ať již za účelem pracovních obědů či soukromých večerních akcí

s kolegy.

Možná proto vidím krásu této čtvrti úplně jinak a fotím naprosto běžné věci a ne památky, které tuto čtvrt charakterizují. 

Podle mých fotek asi nikdo ani čtvrt nepozná.

Já se sem ráda vracím.

Teď je tato čtvrt navíc pro mě ve znamení dcery a její rodiny. Vracím se sem za vnoučaty.

Při cestě na metro holé stromy odkryly pro mě krásu, kterou jindy nevidím či nevnímám.

Vltavská zrovna krásou neoplývá, ale mě při výstupu z metra fascinuje ten kontrast trochu industriální stavby a nahoře vykukující nedávné historie - dvě věže kostela sv. Antonína.

Součástí mého pražského života byly v průběhu třiceti let i jiné čtvrti, ale kouzlo pro mě mají  Holešovice a to mi došlo bůhví proč až včera.

Tak dnes malý kousek z nich.

 

čekání na godota ...

No, vím, že trochu přeháním, páč doufám, že jara se dočkáme, ale nemohla jsem odolat. 

Asociace se Samuelem Beckettem se při pohledu na fotografii přímo nabízí a podobnost je čistě náhodná.

Justýna vyrazila v neděli na sluníčko a vydržela venku poprvé za celou zimu víc než jednu minutu. Utíkala jsem rychle pro foťák, protože náš "jezevec" na sněhu to se jen tak nevidí.

Její postoj je víc než výmluvný: sakra, kde už je to jaro?!

Na sněhu vydržela v podstatě ve stejné pozici a se stejným výrazem jen, dokud jsem ji nezavřela foťák, a pak zase odkráčela pomalu a důstojně domů.

Nechtěla dát najevo, že už ji zebou tlapičky a jaro pořád nikde.

Doma se povaluje, kde se dá.

Pokud tedy zrovna nezblázní celý dům. 

Minule jsme běhali s mým mužem zděšeně po domě a hledali, kde hoří. 

No nehořelo. Naštěstí. 

To se jen Justýna nahřívala tak blízko u krbu, že se jí pálil ocas. Tedy chlupy na něm. 

Ona nic necítila, dokonce ani tu nelibou vůni a nemohla pochopit, proč ji od tepla odháníme. 

Myslela jsem si, že máme hodně chytré zvíře, no nicméně slůvku pálí naprosto nerozumí a zřejmě nikdy nebude patřit do její slovní zásoby.

A tak, když nečeká zrovna venku na jaro, povaluje se a ničí svojí váhou piknikový koš.

Mně se zdá tedy nepohodlný, ale Justýna na něm spokojeně chrupe.

Drahý proutěný pelíšek použila sotva párkrát a i po letech téměř voní novotou, takže vyhozené peníze.

Anebo se válí po psacím stole, až vše na něm shodí. 

Na zemi se jí pak zalíbí obal od mého malého počítače. Obal naprosto neodpovídá její velikost, je to S a ona by potřebovala tak XL, ale evidentně to není žádná překážka. 

Několik hodin nezměnila polohu a už jsem si šla poslechnout, jestli vůbec dýchá.

Krátí si čekání na jaro.

detaily mě baví ...

Tedy ještě mě baví.

Celek už moc ne.

Fotím kousky zimní zahrady, tedy zahrady v zimě a kouzelné je, že když se na to později dívám, někdy ani nevím, kde jsem fotila.

Detaily jsou jiné než celek a pokaždé objevím něco, co mě zaujme.

Dnes tedy obrazem detaily zimy.

 

 

zimní radovánky podle slunečnice

Jo, takhle bych vydržela celou zimu.

Moje zimní radovánky.

U krbu s knihami od Ježíška vonícími novotou a válející se Justýnou, kterou se teď bojíme vážit, páč jediná její aktivita je spát na různých možných i nemožných místech a občas mňoukat u prázdné misky.

Jo, ještě zima u počítače, to sice nevidím do ohně, ale hřeje mě z pravé strany.

To jsou moje zimní radovánky.

Jinak zimu nemiluju a nejsem sportovní typ a to tak, že vůbec.

Jediná moje sportovní zimní aktivita, pokud tedy pominu občasné cvičení v teple v domácí tělocvičně, je klouzání na neuklizeném a uklouzaném chodníku. 

Tato sportovní disciplína je nechtěná a snažím se dle rady odborníků chodit na tomto nebezpečném povrchu jako tučňák. 

Ve svých hrozných představám se vidím válet na zemí v ne zrovna lichotivé poloze "nožky má nahoře a bojím se bojím, že umře". 

No chodit jako tučňák taky není nic efektního a na přehlídkové molo se to fakt nehodí. 

Jsem ráda, že se nevidím. 

Já tomu tedy říkám odjakživa jinak - chodit jako pos...á a chodím tak i bez rad odborníků, ale myslím, že efekt je stejný. 

Za dámu tedy rozhodně nejsem.

Nic krásného to nebude a elegantní chůze radost pohledět vypadá jinak.

Takže moje představa zimních radovánek je doma u krbu s knihou nebo u televize případně s háčkem. Tady bych přečkala i dlouhatánskou zimu, která doufám nebude.

Hezký víkend jen se samými chtěnými zimními radovánkami.

růžová

Růžovou mám ráda.

Možná, je to dokonce moje stigma, páč se prý dívám na svět přes růžové brýle.

Věřím v lidi, a i když to někdy nevypadá dobře, řeknu si, že neznám vlastně příběh, nevím, proč...

Myslím, že dnes trochu barvy neuškodí.

Bílá je dobrá, ale po čase nudí.

Moje splněné přání od Ježíška se snažím fotit již několik dní.

Kabelka má tak zvláštní růžovou barvu, že se mi nedaří zachytit.

Vychází z toho oranžová.

Možná, tedy určitě je lépe nafocena zde.

Zaujala mě především svou barvou, protože to není klasická sladká růžová.

Je to taková barva, která prosvětlí den.

Už se těším na teplo, až ji provětrám.

Z kabelky jsem sundala uprostřed visící takové velké zlaté nic. 

Ten zlatý obdélník tam neměl  podle mě a mé dcery žádné opodstatnění a nelíbil se mi, i když na obrázku to vypadá celkem dobře.

Celý život převládala v mojí šatně černá.

Ne, že bych jiné barvy vůbec nenosila, ale jakmile jsem si šla koupit nějaký nový outfit a úmysl byl jiný, stejně jsem se octla u černé.

A kdyby mě můj muž neupozornil, že jsem chtěla něco světlého, stěží bych si to sama uvědomila. 

Navíc mi černá sluší, i když podle barevné typologie jsem jasný podzim. Černá sluší především zimě. Kdysi jsem se určováním typů podle barev trochu zabývala, takže vím, že to nelze brát jako dogma. Většina žen si dokáže intuitivně vybrat tóny barev, které je doplní a zvýrazní a nikoliv potlačí osobnost, aniž by vůbec o nějaké barevné typologie věděly.

Kdysi na jednom pracovním večírku mě nějaký psycholog bez mého svolení rozebral. Prý ti lidé, co nosí černou barvu, mají temné stránky, jsou negativní, prostě rozbil mě na atomy, ani nit nezůstala suchá.

Podotýkám, že jsme se potkali poprvé v životě.

Zasmála jsem se a černou barvu nosila dál.

Nevím, jestli mám temné stránky, ale domnívám se, že jsem veskrze pozitivní optimista bez postranních úmyslů. Jsem přímá a upřimná. a milující mimo jiné i černou barvu.

No, možná výjimka potvrzuje pravidlo, ale spíš je to pěkný blábol.

Jak léta jdou, přidávám do svého šatníku barvy a v posledních letech i růžovou.

 A kabelky, to je moje úchylka a Ježíšek mě podpořil :-).