S dětmi si zamilujete věci, které byste třeba jinak ani nemilovali, či možná dokonce nesnášeli.
Snažíte se je vést k estetickému cítění, ale stejně musíte ustoupit od hraček, které byste si přáli vy, aby vaše dítě mělo a podřídíte se jejich přání. Jejich estetické cítění to nenaruší, časem si vyberou stejně podle sebe. Dokonce bych řekla, a mluvím z vlastní zkušenosti, i když kolem sebe mají spoustu kýčů, protože to tak v některé rodině je, i tak si dokáží najít svoji vlastní cestu.
Je otázka, jak dalece je můžeme ovlivnit.
Něco určitě jo, ale důležitý je příklad a nechtít moc ovlivňovat.
A navíc, kdo určuje, co je správné a co vlastně správné není?
I hranice mezi kýčem a uměleckým dílem je někdy velmi tenká.
My máme taky, panebože!, na zahradě sádrového trpaslíka, ale s příběhem.
A tady platí moje hlavní životní motto: žij a nech žít.
V dětství našich dětí začínaly barbíny a fakt se mi nelíbily ale vůbec, ale holky je dostaly.
Příšerného plastového koně od Mattela, tenkrát bratru za 700 stovek, což byla polovina tehdejšího platu, dostala naše dcera po operaci hlavy po kousnutí psem. Byli jsme rádi, že žije a je bez následků, tak jsme jí to velmi náročné přání po návratu z nemocnice splnili.
Byl to děsnej kůň - bílej, růžová hříva, docela velkej, celej plastovej, fuj, ale byl v kurzu.
Pro kluky si nepamatuji nic, co by mě iritovalo.
Jediné, co jsme synovi nikdy nekoupili, byly různé pušky, tanky či jiné zbraně,
které rovněž byly v kurzu.
Tenkrát nebyl výběr jako dnes, takže bylo docela těžké vybrat něco, s čím byste mohli souznít.
Když byl syn větší, vyrobili si s mužem maximálně prak. Vyráběli jsme věci z moduritu či vyřezávali ze dřeva a mělo to svoje kouzlo. Je krásné, že dnes se tato doba hand made zase vrací.
Příšerné a módní tamagotchi (virtuální mazlíček) měly naše děti jako poslední z okolí a nakonec jsem to krmila já, aby to neumřelo :-)
Někdy prostě musíme dětem ustoupit a dát jim svobodu rozhodnutí, i když naprosto nesouhlasíme.
Jedině tak je možné, dle mého názoru, vychovat sebevědomé jedince s vlastním názorem a ne ustrašené ovce.
"Nesouhlasím sice s tebou, ale budu dělat vše proto, aby si mohl/a svůj názor svobodně říct."
Pamatuji si dodnes na větu mojí dcery: mami, já bych tak chtěla, aby si se mnou souhlasila.
Ale já ti nic nezakazuji, je to tvoje rozhodnutí. Já vím, ale chtěla bych, abys se mnou souhlasila.
Dodnes si tu puberťáckou větu pamatuju a myslím, že se naše dítě v tom pozná, a dodnes mě ta věta těší. Výchova je vždy pokus omyl, a když si něco pamatujete jako krásné, tak snad to byla správná cesta. Já už dnes vím, že jo. Ale je to dost pozdě, nic není na nečisto. vše se zapisuje.
A teď s vnoučaty sháním nebo jsem sháněla vše s Hello Kitty pro Lucinku, cokoliv s lokomotivou Tomáš či něco s vlčákem, měli polštáře se všemi psy, jen ne vlčáka, pro Tomáška.
Postupně jsem si zamilovala pandy, které sbírala Lolinka, to bylo hezké období.
Teď máme období dinosaurů a už se mi začínají také líbit.
Koupila jsem Alánkovi k narozeninám tyto úžasné dřevěné dinosaury.
On dinosaury prostě miluje.
A já je tedy miluju s ním. Dívám se s ním na pohádky o dinosaurech, bojím se, kdy se bojí on,
těší mě, kdy se těší on.
Dokonce zvažuji, že se pokusím vyrobit balící papír s dinosaury. No ještě uvidím.
Mám zbytek zelené samolepicí tapety (viz puntíkovaná pračka), tak to zkusím nakreslit a nalepit.
Pro děti je důležité, když s nimi prožíváme věci, které jsou důležité pro ně.
Jsem ráda, že si to neuvědomuji až dnes.
