pondělí 12. června 2017

už miluju i dinosaury...


S dětmi si zamilujete věci, které byste třeba jinak ani nemilovali, či možná dokonce nesnášeli. 
Snažíte se je vést k estetickému cítění, ale stejně musíte ustoupit od hraček, které byste si přáli vy, aby vaše dítě mělo a podřídíte se jejich přání. Jejich estetické cítění to nenaruší, časem si vyberou stejně podle sebe. Dokonce bych řekla, a mluvím z vlastní zkušenosti, i když kolem sebe mají spoustu kýčů, protože to tak v některé rodině je, i tak si dokáží najít svoji vlastní cestu. 
Je otázka, jak dalece je můžeme ovlivnit. 
Něco určitě jo, ale důležitý je příklad a nechtít moc ovlivňovat. 
A navíc, kdo určuje, co je správné a co vlastně správné není? 
I hranice mezi kýčem a uměleckým dílem je někdy velmi tenká. 
My máme taky, panebože!, na zahradě sádrového trpaslíka, ale s příběhem.
A tady platí moje hlavní životní motto: žij a nech žít.
V dětství našich dětí začínaly barbíny a fakt se mi nelíbily ale vůbec, ale holky je dostaly. 
Příšerného plastového koně od Mattela,  tenkrát bratru za 700 stovek, což byla polovina tehdejšího platu, dostala naše dcera po operaci hlavy po kousnutí psem. Byli jsme rádi, že žije a je bez následků, tak jsme jí to velmi náročné přání po návratu z nemocnice splnili. 
Byl to děsnej kůň - bílej, růžová hříva, docela velkej, celej plastovej, fuj, ale byl v kurzu. 
Pro kluky si nepamatuji nic, co by mě iritovalo. 
Jediné, co jsme synovi nikdy nekoupili, byly různé pušky, tanky či jiné zbraně, 
které rovněž byly v kurzu. 
Tenkrát nebyl výběr jako dnes, takže bylo docela těžké vybrat něco, s čím byste mohli souznít.
Když byl  syn větší, vyrobili si s mužem maximálně prak.  Vyráběli jsme věci z moduritu či vyřezávali ze dřeva a mělo to svoje kouzlo. Je krásné, že dnes se tato doba hand made zase vrací.
Příšerné a módní tamagotchi (virtuální mazlíček) měly naše děti jako poslední z okolí a nakonec jsem to krmila já, aby to neumřelo :-) 
Někdy prostě musíme dětem ustoupit a dát jim svobodu rozhodnutí, i když naprosto nesouhlasíme.
 Jedině tak je možné, dle mého názoru, vychovat sebevědomé jedince s vlastním názorem a ne ustrašené ovce.
"Nesouhlasím sice s tebou, ale budu dělat vše proto, aby si mohl/a svůj názor svobodně říct."
Pamatuji si dodnes na větu mojí dcery: mami, já bych tak chtěla, aby si se mnou souhlasila. 
Ale já ti nic nezakazuji, je to tvoje rozhodnutí. Já vím, ale chtěla bych, abys se mnou souhlasila.
Dodnes si tu puberťáckou větu pamatuju a myslím, že se naše dítě v tom pozná, a dodnes mě ta věta těší. Výchova je vždy pokus omyl, a když si něco pamatujete jako krásné, tak snad to byla správná cesta. Já už dnes vím, že jo. Ale je to dost pozdě, nic není na nečisto. vše se zapisuje.
A teď s vnoučaty sháním nebo jsem sháněla vše s Hello Kitty pro Lucinku, cokoliv s lokomotivou Tomáš či něco s vlčákem, měli polštáře se všemi psy, jen ne vlčáka, pro Tomáška.
Postupně jsem si zamilovala pandy, které sbírala Lolinka, to bylo hezké období.
Teď máme období dinosaurů a už se mi začínají také líbit. 
Koupila jsem Alánkovi k narozeninám tyto úžasné dřevěné dinosaury
On dinosaury prostě miluje.
A já je tedy miluju s ním. Dívám se s ním na pohádky o dinosaurech, bojím se, kdy se bojí on, 
těší mě, kdy se těší on.
Dokonce zvažuji, že se pokusím vyrobit balící papír s dinosaury. No ještě uvidím. 
Mám zbytek zelené samolepicí tapety (viz puntíkovaná pračka), tak to zkusím nakreslit a nalepit. 
Pro děti je důležité, když s nimi prožíváme věci, které jsou důležité pro ně.
Jsem ráda, že si to neuvědomuji až dnes.

8 komentářů:

  1. Zavzpomínala jsem Marti. Také jsem stála frontu v hračkárně když dostali zboží a málem tam omdlela (těhotná s druhý synem), jenom abych sehnala stavebnici Chevu pod stromeček. Také jsme se snažili plnit přání, vždy alespoň to jedno z mnohých, aby byla radost v očích a šťastné výskoky nad zemí.
    Měj se hezky a dinosaury jsem také poznávala až s vnukem :o))).
    Ála

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Álo, jo chevu jsme taky kupovali. Ještě jsem si vzpomněla, že někde uprostřed Václaváku (bydleli jsme tenkrát kousek od Prahy) byl malý obchůdek 2 patra, jedno patro bylo někde až pod zemí a tam měli zahraniční hračky a my tam stáli fronty, abychom koupili dětem něco zvláštního. Nevím, jestli to bylo Pragoimpo, to bylo i nad Muzeem, nebo se to jmenovalo jinak. Krásné dny.

      Vymazat
  2. Paní Slunečnice, trpaslík s příběhem, mne ve vašem archivu fakt pobavil. Já měla páleného, dutého ptáka gentlemana, který se dával na dřevěnný kříž do záhonu s růžemi kolem chodníčku. No to si nepřejte slyšet jak mne dcera zkrouhla. No stejně to nepomohlo. Vždycky mi po příchodu z práce přišel báječný. No a letos ho tam nemám, děláme rekontrukci a určitě by mi někdo šlohl. Tak proč by nemohli být dinosauři na vaší zahradě? Přijde mi to takové lidštější než zahrádky vysypané kačírek nebo štěpkou. Zdraví Iwka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Iwko, no náš trpaslík už k naší zahradě patří, i když, kdo nás zná, tak se diví, proč my máme takový kýč na zahradě :-) Přeji hezké dny.

      Vymazat
  3. Marti, ja ťa tak rada čítam ... i keď nekomentujem, mám prečítaný každý tvoj príspevok ... Tento dnešný aj mňa zaviedol do spomienok na detstvo mojich detí ... Barbiny ... presne si pamätám, ako som pred Vianocami kúpila sedemročnej dcére v akomsi stánku prvú barbinu s korčuľami ... za polovicu môjho platu ... hi hi ... Pred mužom som cenu samozrejme tajila ... a tamagotchi som tiež kŕmila, kým bola v škole ... Syn bol kreatívny a hračky a hry si vyrábal sám ... kreslil a vystrihoval ... Vnúčence zatiaľ nemám, takže súčasné trendy zatiaľ nesledujem ... Ale mám pre nich odložené drevené zvieratká, podobné tvojim dinosaurom ... tí sú veľmi pekní, sluší im to na kamení ...
    Gýče tiež nemám rada ... domov mi nesmú ...ale priznám sa ... na krbe nám tróni malý keramický trpazlík ... vysmiaty, optimistický, bradatý ... darček od dcérky ... neviem sa s ním rozlúčiť ...... Pozdravujem a prajem všetko dobré ... L.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lauro, moc děkuji za "zákusek" k ranní kávě v podobě tvého krásného komentáře. Moc mě potěšil. No myslím, že většina z nás má doma nějakého svého trpaslíka. A musím přiznat, že ten náš, který s námi už tak dlouho žije, odřený, bez barvy a už uraženou jednou rukou, už mě neirituje a možná už mi nepřipadá ani jako kýč :-) Už k nám patří. Měj se moc hezky a ještě jednou děkuji za dárek k ranní kávě.

      Vymazat
  4. Milá Slunečnice, napsala jsi to moc hezky. Nejde o trpaslíka, barbie nebo plastového koně. Nejde vlastně ani o ty dinosaury, ti jsou podružní. Jde o to, že jsi své motto ,,Žij a nech žít", dokázala převést do výchovy svých dětí, potažmo vnoučat. A proto Tvoje dcera řekla to, co řekla. Z téhle věty bych byla nadšená!
    P.S. Nedávno jsem zrovna zapomněla, že se mám radovat z toho, z čeho se raduje mé dítě. Ač dospělé...
    Henrieta

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Henrieto, děkuji za hezký komentář a z té věty jsem nadšená už víc než 17 let. Nakonec proto si ji dodnes pamatuju. Hezké dny.

      Vymazat