středa 21. června 2017

můžu já někdy přestat??!!

To je Melisa.

Nemůžu. 
Už mě v mojí zelené a puntíkované úchylce do kuchyně podporuje okolí. Nevím, kdy to skončí.
Jela jsem dnes za svou přítelkyní, abychom se po dlouhé době viděly, páč se máme rády, a taky abych viděla konečně potomka, který se narodil chvíli po mé nehodě v únoru - čtyřměsíční miminko, krásnou a voňavou holčičku s nádherným jménem Melisa. 
Vezu dárky a taky samozřejmě svůj džem jako dárek a jsem ráda, že to odložím a na zpáteční cestě budu mít jen kabelku.
"Já mám pro tebe taky dárky."
Ježíši, co?! Bojím se. 
Aby nebyla mýlka, já to říkám nahlas, prožily jsme toho spolu tolik, že si pravdu mohu dovolit.
"Až to uvidíš, pochopíš, to jsem tam přece nemohla nechat!"
Moje kamarádka a můj muž hrají totiž už léta takovou divnou a možná dost nepochopitelnou hru.
Prostě si schválně a někdy za nekřesťanské peníze dávají skutečné kýče jako dárky, mně navzdory a přes můj nesouhlas. A jsou schopni pátrat opravdu dlouho a neváhají zapojit do toho i okolí, jen aby našli a mohli překvapit opravdu něčím "úžasným".
Začalo to nějakými příšernými mravenečky, kýč jak noha, které můj muž daroval z legrace kamarádce snad jako dárek k vánocům (jsou vybaleny každé vánoce a jsou prý ozdobou svátečních dnů).
To odstartovalo toto bláznovství a rozumím tomu, že už asi nejde přestat.
Na oplátku za mravenečky dostal můj muž příšerně barevného naštěstí malého trpaslíka, pak koupil on děsnou zelenou sovu se svítícíma očima, pak kamarádka darovala zelenou žábu, která musela trůnit u jezírka na zahradě a já ji pořád potají schovávala, aby nebyla na očích a trpaslíka  jsem ukrývala samozřejmě taky. 
Občas slyším od našich dětí, mami, proboha, co to je???
A tradice furt pokračuje. Někdy se jim to nepovede a není to tak děsné, tak i zapomenu, co to bylo.
Potají dávám trpaslíka i žabičku vnoučatům na hraní v naději, že dětskou hru některý z těchto protagonistů parodie na umění, nejlépe oba dva, nepřežije. 
Ale je to jen moje zbožné přání. 
Rozbijí mi rychle nanejvýš krásný květináč, který mám ráda. 
Já tedy nikdy žádné kýče nedostávám a hry se  fakt nezúčastňuji, ale trochu mě ta hláška "to jsem tam přece nemohla nechat" vyděsí. 
Co kdyby proboha?!
Co když se zdá, že mi je líto, že já nehraju?
No to určitě, to si přece nikdo nemůže myslet, takže já dostávám opět krásné dárky, jak už jsem zmínila, moje oblíbence - zelené a puntíky. 


A tak zase obracím "dům na jih", tedy budu obracet jen kuchyň. Musím zvážit, kam vše dám a na co to bude. Nemám ráda věci jen tak, ráda je používám. 
No ta krásná svíčka bude trůnit v obýváku, to je jasné. Tu překrásnou dřevěnou krabičku ještě nevím, zaslouží si nějaké čestné místo.
Ještě jednou děkuji moc za krásné chvíle s vámi, holky. 
A upřimně, jsem ráda, že bláznivá hra mě dosud míjí. 

16 komentářů:

  1. Marti, to jsou moc hezké dózičky. Občas se nějakého dárku také bojím, ale naštěstí trpaslíky nedostávám ani já, ani manžel :o)
    Přeji krásný večer.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dáši, já jsem trochu přeháněla :-) Mně ta jejich hra vlastně baví :-) a jen se děsím, kdy zapojí i mě. Hezké dny.

      Vymazat
  2. Pekné darčeky ... presne do tvojej kuchyne ... :) L.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lauro, ano přesně. Proto ta věta, přece jsem tam přece nemohla nechat :-)

      Vymazat
    2. Tu hranatou dózu mám taky, ale červenou. Zelenou barvu zbožňuju, ale kuchyň je u nás dočervena. Máš moc hodnou kamarádku.
      Ivana

      Vymazat
    3. Ivanko, taky jsem měla do červena. Ano, kamarádku mám úžasnou a ještě krásnější je, že je to moje bývalé asistentka a ještě do nedávna mi pořád z legrace říkala šéfe a ještě je mladší, než moje nejmladší dítě, o to víc si toho přátelství vážím.

      Vymazat
  3. Kouzelná pohádka na noc... děkuji,prekrasne puntíky,zelena se mně líbí.Alena

    OdpovědětVymazat
  4. Pobavila jsem se. Máme kamarádku, která se vyžívá ve "sranda" dárcích, které jsou také většinou typickým kýčem. Občas jsou ale i použitelné, třeba smějící se či zamračená vařečka. Obě používám při vaření na pergole a vždy si na ni v tu chvilku vzpomenu :o). Nevyhledávám, ale vždy mne ty její nápady rozesmějí - a to je vlastně ten účel. Jednou manžel dostal zahradního trpaslíka od jednoho pána (dodnes nevíme proč), nebyl barevný, jen cihlový základ a bílá tvář. Postavili jsme ho ke skleníku a dali mu funkci hlídače. Náš malý vnouček sotva začal chodit, pokaždé se k němu vydal a mazlil se s ním, byl to jeho "kamalád". No není to hezké?
    A dárky, které jsi dostala Marti, jsou praktické, hezké, tak to dopadlo dobře.
    Měj se hezky.
    Ála

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alenko, jsem ráda, že ses bavila. Proto jsem to psala. Bála jsem se, že se budou bavit jen hlavní aktéři, a ty se teda bavili. Ano je to legrace a hra a obohacuje to život a jsem ráda, že to umíme. Jsem ráda, že si ještě nevšimli, že já jsem v té jejich hře dávno taky, páč mi dá práci konspirace, jak se toho nenápadně zbavit :-) Měj se krásně.

      Vymazat
  5. Marti, podobné hrádky znám. Někdy prostě člověk neodolá. Kamarádka se v práci do telefonu hlásila "tady orel" a když jsem uviděla hrníček s nápisem "neuč orla létat", tak jsem neodolala a dostala ho k narozeninám.
    Dostala jsi krásné dárky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alenko, ano to je přesně ono a ještě jsou to úžasné dárky, páč člověk nad nimi přemýšlí a nekupuje jen, protože má pocit, že musí :-) Skvělý dárek ten hrníček a předpokládám, že rozesmál.

      Vymazat
    2. Rozesmál a dodnes si v něm vaří kafe

      Vymazat
  6. Zelenou mám moc ráda a v kuchyni nejradši. Tvoje puntíkatá úchylka je náhodou moc pěkná:-). Trefné dárky mám moc ráda, je to o tom, že člověk při výběru přemýšlí o tom, co má ten druhý rád.
    Užij si puntíků:-)
    Henrieta

    OdpovědětVymazat