Když se někde v prostoru, ať už je to v domě či na zahradě, objeví něco nového, jakoby najednou staré věci byly více viditelné a většinou najednou příšerné.
Je to jako s nákupem nových bot. Ještě před vstupem do krámu mám na sobě celkem hezké, apartní lodičky, které nestojí za odložení. Se vstupem do obuvi se vše diametrálně změní. V kontrastu s novými botami vystavenými v policích při pohledu na moje obuté si říkám, panebože ty už jsem snad měla dávno vyhodit, vždyť je to děs. Uvažuji, že z krámu nutně musím odejít v nových. Nové podle mých představ ovšem nenajdu, takže vycházím opět ve svých děsných, starých a opotřebovaných.
Jen vyjdu ven a moje lodičky se přestanou měřit s novými voňavými a krásnými, si říkám, vždyť jsou hezké, přece jen je ještě nevyhodím.
To samé se v kontrastu s novým chodníkem stalo s koulemi. Už je máme snad deset let, zakoupené bůhví kde, možná v OBI a vlastně jsem je už přestala vnímat.
Až nyní. Panebože, ty jsou nudné a pobytem venku už zašlé, ale mají svoji historii a hodí se do zahrad. Aspoň do našich. Na zahradě našeho minulého domu jsme hráli celá rodina petanque. Naše první vnučka, tenkrát snad dvouletá, hrála s námi. Koule, které nyní renovuji, byly původně čtyři. Házíme koulí a najednou vidíme, že Lucinka hází koulí radostně taky. Na ten úlek v těch očičkách nezapomenu nikdy. Koule je na střepy. Lucinka hrála petanque se zahradní dekorací a dlouho ji uklidňujeme, že se fakt nic nestalo :-)
Ježíš, již pro tuto vzpomínku musím s koulemi něco provést.
Zbytků dlaždic různých velikostí, barev a bohužel i tloušťky v domě zbylo po minulých majitelích dost. Mozaiku jsem vytvářela již dříve a v našem předchozím domě dokonce zdobila strop a stěnu v hale. A mozaika tam stále je.
Těším se na to. Netuším, jak hrozná práce to bude. Neuvědomila jsem si, že koule je na mozaiku docela složitá, jsou zapotřebí malé kousky, ale rozbíjení dlaždic je fakt oprus. Rozbíjím ve staré vaničce velkým kladivem. Kdybyste je rozbít nechtěli, tak se to povede, ale já je rozbít chci. Některé odskakují od kladiva naprosto nenarušené a zůstávají celistvé i po několika naprosto marných pokusech. Mohla by to být terapie na vybití vzteku, ale já začínám mít vztek právě při této činnosti :-)
Jak to, že ti nejdou rozbít? Obrať si to kladivo tím tenčím koncem, radí můj muž. Jde si to vyzkoušet sám a obrací kladivo na širší konec a mlčí. No nakonec se to nějak povede.
Výsledek se mi moc líbí.
Koule mě chvíli nudit určitě nebudou. A petanque s nimi hrát fakt nepůjde. Jsou pekelně těžké.
Jo to lepidlo s tou růžičkou na fotografii je opět vtip mého muže. Koupil mi lepidlo a se smíchem mi ho přinesl s tím, že ho mám ještě k narozeninám.
No jako by mi dal vařečku či pánev :-)
Takhle vypadaly původně.
Tady moje upatlané polotovary. Pracovala jsem v garáži. Těšila jsem se na práci venku na dvoře, ale vlhko a mrholení tomu nepřálo. Pracovala jsem na nich od čtvrtka minulého týdne, samozřejmě ne furt, ale v podstatě každý den chvíli. Jsem ráda, že už to skončilo. Myslím ještě chvíli a budu je nenávidět. Momentálně je slovo mozaika pro mě sprosté slovo :-)
