Je celkem logické, že v průběhu let se mění naše priority či žebříček hodnot. Dávno už necítím to rozechvění a netrpělivé očekávání jako v dětství a ještě chvíli v dospělosti, kdy nadejde ten můj den D. Myslím, že tyhle pocity se vytratily v době, kdy jsem se stala matkou.
Vlastně se nevytratily, jen se přelily někam jinam.
Už pro mě moje narozeniny nejsou důležité, naopak rozechvění cítím, když si dárky ode mě rozbaluje někdo jiný.
Už jsem psala, že se u nás slavilo předčasně a já vlastně úplně zapomněla, že nastává opět několik let, kdy nebudu přesně vědět, kolik mi vlastně přesně je. Vždy jsem si pamatovala ty kulatiny a mezi tím jsem říkala, nevím přesně, a když se mě jednou ptala zubařka, kolik je mi let a nebyly to zrovna kulatiny, odpověděla jsem otázkou: můžu vám říct ročník?
Já fakt přesně nevím, asi 52 nebo 53. Nebo už 54?!
Já vím, že se tomu nedá moc věřit, ale většinu mého zralého života to tak prostě mám.
Věk neřeším a nechci vrátit žádné období mého života.
Každý věk má něco do sebe a zodpovědnost jen sama za sebe má něco do sebe..
V pátek večer přijela Bára, prý budeme pracovat, vybírat kapitolu pro autorské čtení a něco mi řekne na diktafon pro můj budoucí článek.
Bára přijela i se svým mužem, Zdenečka mám moc ráda, a večer se dost protáhl a zvrtl se na oslavu mých narozenin, seděli jsme venku, jedli donesené chlebíčky a láhev vína, a pak další láhev vína a byl to moc krásný a neplánovaný večer plný smíchu až do pozdního večera. A protože jsme s Bárou trochu Italky, tak myslím, že o našem hlučném sezení věděla půlka vesnice.
Ovšem cíl jsme nesplnily, nic hotovo není.
V sobotu ráno mi můj den připomněla tradiční sms, kterou dostávám pravidelně každý rok od bývalé kolegyně, se kterou jsme se neviděly už možná osm let.
Ta mi vlastně připomněla, že ty narozeniny mám vlastně teprve dnes.
Ale už několik let tvrdím, že moje narozeniny má oslavovat moje mamka, jí přísluší zásluha za to, že tady jsem.
Mamka mi včera tradičně zazpívala do telefonu k narozeninám s otázkou na konci: ještě mi to jde, nee? Ano, šlo.
Můj muž mě překvapil kyticí a dárkem v podobě kvalitního francouzského vína a kvalitního šampusu na přípitek. Už jsem nic nečekala.
A má to svůj příběh. Když mi v pátek řekl, že potřebuje do Mělníka, a celkem logický důvod si vymyslel, a já mu říkala, že pojedu s ním, hrozně jsem mu narušila plány.
Po té volala Linda, překvapilo mě, že nezapomněla, když už mi vlastně už přála.
Nedivila bych se. Po té následovala další přání.
Nakonec mě můj muž v pátek přesvědčil, že do Mělníka nemusím, že sjede na houby.
A musím říct, že je to dobrý houbař.
Když vyrážel, měla jsem strach, máš s sebou prášky a injekci? Mě nic nepíchne ani včela ani vosa už několik let, ale na alergika se to lepí každý rok a po anabázi z minulého týdne žiju ve strachu, když jede někam sám.
Jak píšu, je to dobrý houbař. Opět potvrdil, že houby rostou všude, jen ne u nás, ale je šikovný. Jediná houbička v celém lese a on ji našel.
Ale to byl samozřejmě zástupný cíl, jel pro tu kytku a měl ji do soboty v autě v zavařovačce 😍
Dnes turné pokračuje. Dopoledne přijede Adélka, přijela by stejně, jezdí pravidelně.
Ale volala mi, co si přeji k narozeninám.
Moje odpověď byla stejná jako všem ostatním tazatelům.
Já nic nepotřebuji.
Jediné přání je skákat zase přes švihadlo jako před dvěma lety, ale to je příliš neskromné přání.
Turné dnes pokračuje divadlem, na které se moc těším.
Jestli to stihnu, napíšu zítra.
No a pak mě čeká báječná středa s holkami. Jak jsem psala, dostala jsem voucher na dámskou jízdu, která obsahuje večeři v indické restauraci, návštěvu kina s filmem pro náročného diváka zakončenou návštěvou baru.
Letos to teda vypadá jako narozeninové turné, i když to kulatiny nejsou.
Ne, že by mě dárky nepotěšily, ale prioritou jsou pro mě právě ta setkávání a povídání.
Takže moc děkuji všem.
Hezkou neděli.
