pondělí 10. února 2014

pojď se podívat!!


Několikrát v životě jsem zažila deja vu. Jako babička jej zažívám teď často. Spoustu situací s vnoučaty mi připomíná dobu, kdy byly naše tři děti malé. Vzpomínám na všechny ty radosti i starosti. Můj muž se vždy na všech činnostech s dětmi podílel. Záměrně tomu neříkám pomáhal, toto spojení nesnáším. Vždyť děti jsou obou.. Takže je koupal, krmil, oblékal, hrál si s nimi apod. dle časových možností. Byla jen jedna činnost, které se vyhýbal a vždy mě přesvědčil, a to i těžko popsatelnými zvuky, že toto dělat nemůže, protože je mu z toho špatně. Bylo to tak věrohodné, že jsem vždy uvěřila. Ostatně jeho úprk na onu místnost ani nedovolil podezírat jej z nějakého klamu. Takže tuto činnost prováděl pouze ve chvílích nouze a s velkým sebezapřením. Ostatně ani já nechápu, jak takové malé voňavé tělíčko - vůně miminka je prý nejkrásnější parfém na světě - se může po pár vteřinách změnit,(a všimněte si toho rozzářeného obličejíčku po takové námaze) v uzlíček, ke kterému se chcete připlížit pouze s kolíčkem na nose, a přestože jej milujete nejvíc na světě, v této chvíli byste byli nejraději přinejmenším na severním pólu.. A ještě když se Vám to stane v přeplněném autobuse... Dostáváte se na roveň bezdomovců a rázem byste si mohli postavit v autobuse i stan, protože vám patří celý zadní prostor. Jen doufáte, že všichni pochopili, že zdrojem incidentu nejste vy.
Cavyky při přebalovacím aktu se opakují i nyní. No říkám: deja vu. Malý rozdíl tady je. Tatínek mojí vnučky je větší diplomat a má silnější žaludek než můj muž. Když se mu povede náhodou zaplést se do této nezáviděníhodné situace, volá na mou dceru s nadějí, že na nenáviděnou činnost nebude sám: Pojď se podívat!! To musíš vidět!

Žádné komentáře:

Okomentovat