pátek 14. února 2014

příběh z čekárny podruhé

(první verze po více než čtvrt století již bude zřejmě součást mého dědictví a skončí s některou knihou v antikvariátě, milí pozůstalí hledejte – při každém stěhování jsem příběh někde viděla)


Sedím a připadám si nepatřičně. Ostatně možná si nikdo nepřipadá patřičně v čekárně u lékaře. Ještě nejsem ani v Kristových letech, takže s závažnou nemocí jaksi nepočítám.
Sedím tady již několik hodin??! a můj strach z diagnózy vystřídala netrpělivost. Již delší dobu pozoruji okolí, protože už ani číst mě nebaví. Všem mým spolutrpitelům je minimálně třkrát víc než mě, myslím každému zvlášť, ne dohromady, takže jejich témata hovoru nejsou nijak lákavá. Najednou připoutá moji pozornost nově příchozí. Dáma sem také nějak nepatří, i když věk by odpovídal.
Vítá se s velkou radostí s paní sedící vpravo ode mě a já vyslechnu zajímavý rozhovor. „ Andulko, Tebe už jsem neviděla, kde se tady bereš? Myslela jsem, že žiješ v Londýně.“
Ha vysvětlení nepatřičnosti je nabíledni!
Dáma z Londýna začíná vyprávět neuvěřitelný příběh. Přijela do Čech na pohřeb svému příteli ze studenských let. Na pohřbu, jak už to bývá, se sešla celá parta přátel, která se scházela nejen za vysokoškolských studií, ale i v pozdějších letech. Po pohřbu, jak velí celkem pro mě nepochopitelná tradice, se jde zapít žal. Někdo rozhoduje spontánně, že všichni navštíví kavárnu, kde se vždy jednou měsíčně pravidelně scházeli a kde měli svůj stůl. Deset let je dlouhá doba, možná už kavárna ani nestojí.
Kdepak, kavárna je v jinak nejistém čase jistota, stojí pořád. Většina kaváren je ještě z prvorepublikových dob, i já se někdy ráda stávám kavárenským povalečem.
Jeden pohled stačí, aby zjistili, že "jejich" stůl je obsazen, respektive jej zdobí cedulka rezervé. S lítostí hledají jiné vhodné místo. V tom přichází číšník, jehož upravený vzhled a celkové vzezření odpovídá spíše první republice než počátku 80. let a sundává ze stolu cedulku rezervé. "Prosím posaďte se, ten stůl je rezervován pro vás." Na udivený výraz všech přítomných jen lakonicky odpoví: věděl jsem, že jednou zase přijdete. Rezervuji vám váš stůl každé první úterý v měsíci. To byl přece váš den.............. Panebože dnes je úterý!
Příběh mě tak zaujme, že z otevřených dveří ordinace se ozývá netrpělivý hlas sestřičky, která už po několikáté vykřikuje moje jméno.
Od té doby jsem slyšela z otevřených dveří ordinace svoje jméno ještě mnohokrát, ale toto bylo naposledy, co jsem měla strach jen sama o sebe. Od té doby jsem se bála o mého muže, naše děti, rodiče a v neposlední řadě i naše zvířata. Zažívala jsem a zažívám také příběhy smutné – nikdy nezapomenu, jak mě můj táta žádal, abych to byla já, kdo rozhodne, zda má přijít o svoji nohu a celý operační sál čekal na můj rozsudek. Vím, že po dohodě s lékaři jsem se rozhodla správně, ale přesto to bylo těžké rozhodnutí. Můj táta poslechl a život si prodloužil o několik let.
Čekárna u veterináře je velmi podobná té lidské a i tady se odehrávají podobné příběhy .
Ten o hodném panu doktorovi, které léčí bílé myšky....
Děti přinesou umírající bílou myšku a druhý den si odvádějí zázračně vyléčené zvířátko. Blahá nevědomosti! Tato zvířátka se mimo veškeré přírodní zákonitosti dožívají dlouhého věku ….To jen potvrzuje, že i veterinář musí mít trpělivost s lidmi, nikoliv jen se zvířaty, jak by se dalo předpokládat. Naše rodina je toho zářným příkladem.
Rodinná rada rozhodla, že se musí s naší Čičinkou k lékaři. Asi umírá, je tři dny apatická, nejí, zkrátka je asi konec. Odvoz si vylosovala moje prostřední dcera, která se svým otcem doprovází našeho malého rodinného příslušníka k lékaři a zbytek rodiny doma netrpělivě očekává konečný verdikt. Pomalu se v duchu s naším milým zvířátkem loučíme. V tom vchází moje dcera a můj muž s hurónským smíchem do dveří, přestože nesou nemocnou kočku bez známky zlepšení. Panebože měla jen zácpu!
V těchto chvílích všem lékařům ať již lidským či zvířecím blahořečím. Vydrží mi to však jen do dalšího příběhu z čekárny.


Žádné komentáře:

Okomentovat