ó bože, jak hluboko jsem klesla

finanční noviny.cz

Občas zahlédnu ženy, které tahají plné nákupní tašky, ze kterých nekoukají nové šaty, boty či kosmetika, ale rohlíky, chleba a případně pivo, a přiznávám, že mi jich není líto. Hovořím teď konkrétně, protože, jaké důvody vedou neznámé ženy k této vyčerpávající činnosti, neznám. Jen si vzpomínám na pár povzdechů z mého okolí. Panebože, to je pořád nakupování pro ty tři chlapy, co mám doma, zaslechla jsem několikrát utrápený hlas pod tíhou plných igelitek. Co na to říct? Lituji budoucích žen těch obskakovaných mužů. Myslím si, že tahání tašek by mělo většinou patřit do repertoáru mužů, nikoliv žen, a pokud tomu tak není, je moje vina, že jsem to připustila.
Také kdysi před více lety bylo krátké období, kdy jsem na tom byla obdobně, protože to jinak nešlo. Nebyl to u nás ale nikdy standard, vždy jsme nakupovali buď společně anebo nakupoval můj muž sám, protože moje práce byla časově náročnější. První pokusy mého muže o nakupování byly velmi úsměvné. Finanční náklady na telefonování, kdy se se mnou radil, zda má koupit toto či toto a kde proboha může být cukr, zdaleka předčily cenu nákupu :-) Ale postupně se zdokonaloval a dnes, když jdu náhodou na nákup s ním, radí on mě. Musím tedy říct, že v tomto směru jsem fakt nepoznamenaná a ruce od nákupů vytahané nemám. A pivo - no to jsem mému muži nekupovala nikdy!!  Ale nikdy neříkej nikdy...
V posledních měsících se v našem životě odehrávají velké změny ať již příjemné či většinou nepříjemné. Můj muž onemocněl, sice nijak vážně, nicméně musela jsem přebrat část jeho pracovních činností. Velký nákup, či spíše obrovský učinil při odjezdu od lékaře ještě sám, aby nás zásobil na našem venkovském "sídle", ale drobné nákupy jsou na mě. V naší vesnici je samoobsluha, kde většinu základních potravin mají. Občas tam zajdu pro něco, co se mi vejde do kabelky, a tak si mě tam také lidé pamatují.
S mým mužem již žiji 35 let a znám jej ještě déle, takže je i mým nejlepším přítelem. A pro přítele udělám cokoliv. Chybělo mi nějaké koření, takže jsem popadla kabelku a vyrazila. Po ruce byla velmi výrazná kožená červená kabelka, kterou jsem odložila v předsíni po mém včerejším návratu z Prahy. Kabelky nemám rozdělené na město a vesnici, ale v té chvíli jsem si neuvědomila, jak velkým kontrastem právě tato kabelka bude k mé následné činnosti.
V samoobsluze hledám koření a najednou se na mě směje velká dvoulitrová láhev Braníku. Nejsem žádný troškař, když už, tak už, a tak se rychle rozhoduji. Nejen že mému muži udělám radost, ale pomůže mu to zahnat stres posledních měsíců. A už láhev stavím na pult. Udivený výraz na druhé straně a nesrozumitelné mumlání něco jako: panebože to je Váš nákup?! mně teprve připomene, jak moc porušuji svoje zásady. Na druhou stranu mě celá situace pobaví, a když vycházím ven, uvědomuji si s úsměvem:
ó bože, jak hluboko jsem klesla :-))