sobota 12. dubna 2014

velká noc

týden.cz

Uznávám Velikonoce především jako tradiční křesťanský svátek, a i když nejsem křesťan, rozumím této tradici.
Velikonoce si pamatuji z dětství jako "Velkú noc". Jezdili jsme na Slovensko, moje máma je Slovenka a na Velkou noc nemám dobré vzpomínky. Proto nemám ráda tyto svátky.
Když byly děti malé, dělali jsme výzdobu, zdobili a malovali vajíčka a zkrátka udržovali všechny tradice s velikonocemi spojené. Jsem ráda, že teď už mě do toho nic nenutí.
Jako dítě si vzpomínám, že slovenská babička, kam až moje paměť sahá, nás děti vždy častovala hrůzostrašnými historkami, které byly pravděpodobně částečně přikrášleny a vyfabulovány, nicméně bezmezně jsme jim věřily a děsily nás ve snách. Při každých Velikonocích, tedy o Velké noci mimo jiné vyprávěla příběh o úmrtí děvčete, které zemřelo následkem tradičního oblévání vodou. Muži či chalani, jak říkávala babička, zatáhli děvče pod pumpu a pumpovali. Dívka údajně dostala zánět mozkových blan a zemřela. Od dětství jsem měla tohoto strašáka před sebou a od dětství jsem se bála velikonoc. Nevycházela jsem o velikonočním pondělí ven. Děda mě vždy ukrýval, aby na mě chalani nemohli. Dlouho se mu to dařilo, ale puberta je nerozumná a já jsem poprvé vyšla ven odpoledne, kdy již podle zvyku, měly být pomlázky schovány a já jsem neměla utrpět žádnou újmu. Tenkrát jsem to nemohla posoudit, ale dnes vím, že vesnice byla plná machů, kteří si museli něco dokazovat a to velmi agresivním způsobem. Neměli zřejmě ponětí nebo spíše ignorovali, že se jedná o křesťanský svátek, i když  vesnice byla plná 100% křesťanů alespoň dle hojně navštěvovaných mší. Oblévaní vodou se mi jako jedné z mála naštěstí vyhnulo, ale nezapomenu na obrovské modřiny, které jsem měla po celých nohách. Nebyla jsem bita pomlázkou z vrbového proutí, ale, aby to pořádně bolelo, byla pomlázka upletena z bužírky..... Byla upletena pouze ze 3 částí, aby byla tenká a ohebná a aby to pěkně švihalo. Byl to v podstatě jakýsi kovový drát v obalu z PVC. To bylo naposledy, co jsem trávila velikonoce na Slovensku.
Dlouho jsem však ani doma nedokázala otevřít svým spolužákům, kteří přišli na pomlázku. Takže Velikonoce fakt nemám ráda.
A ke změně mého postoje mi nepomohla ani velmi vtipná historka, která se odehrála, když už jsme měli děti. Na velikonoce u nás byla návštěva z Francie, kamarádky našich dcer, a nejmladší ratolest psala referát ve francouštině o velikonočních zvycích. Profesorka francouštiny shledala referát bezchybný a na výbornou.
Cizinci obecně nechápou tento náš barbarský zvyk, ale po přečtení referátu mé dcery se všechny tři Francouzky oklepaly hnusem a zděšením, co že jsme to za rodinu. Dcera totiž použila pro slůvko pomlázka slovo, které mělo více významů a tak se stalo, že v referátu popisovala, že každé velikonoce ji a její sestru bije strýc (táta ne, protože tento barbarský zvyk také nesnáší) svým vlastním velkým "pyjem" :-) Po tomto malém extempore můj muž pro objasnění tohoto našeho zvyku provedl Francouzsky muzeem za Prahou, kde byla celá expozice věnována velikonočním zvykům. Trochu reputaci naší rodiny napravil:-)
Dodnes se tomu upřimně smějeme a dcera vždy na velikonoce dostává pozdrav z Francie ve tvaru pomlázky a se smajlíkem. Já však velikonoce pořád nesnáším.
Tak hezké velikonoce všem, kteří je chtějí slavit!

Žádné komentáře:

Okomentovat