středa 7. října 2015

celkem kreativní záležitost

vůbec to není ilustrační foto, jen se hodí k dnešnímu deštivému dni :-)
Dnes v redakci přišla řeč na podnikání versus nemoc. Nepříjemná záležitost dnes i před lety. Tato debata u mě spustila lavinu vzpomínek na mé vlastní podnikaní. Již jsem se několikrát zmiňovala, že vůbec nejsem vzpomínací typ, já se do minulosti zkrátka nevracím. Žiju ráda přítomností.
Podnikání bylo trošku jiné, než je dnes, protože se psal rok 1991 (no vyzobaná slunečnice :-)).
V době před revolucí mě nouze naučila, respektive naprosto prázdné krámy s oděvy a textilem, více využívat svých rukou. Šít jsem se sice naučila mnohem později než většina mých vrstevníků, někteří tvořili již na gymplu, vlastně to bylo v době, kdy našemu prvnímu dítěti - synovi byl rok a já jsem chtěla, aby nosil džíny a na vánoce, do divadla či k jiným slavnostním příležitostem k těm džínám vestičku, zkrátka, aby byl frajer. Zajistit toto obé nezbytné odění prostřednictvím socialistických obchodů bylo nemožné. Takže jsem musela být kreativní a svoje, do té doby ne úplně šikovné ruce naučit tvořivosti..
A asi to máme v rodě, dovedla jsem časem svou malou zkušenost k dokonalosti, takže užít malým dcerám saka do divadla, nebyl problém, šila jsem bundy saka kabáty atd. i pro dospělé. Dokonce jsem si jednou ušila kožich z pravé kožešiny na vypůjčeném stroji na tento materiál. Kožich měl úspěch, ale když si vzpomenu na tu měsíční práci, promiňte, i dnes bych z té vzpomínky nablila vanu. Možná i proto již není šicí stroj mým nejlepším přítelem :-)
Abych to zkrátila, začala jsem plést i svetry v kombinaci s kůží a kožešinou či krajkou (dokonce jsem jich hodně prodala), dělala šperky apod.., takže po revoluci, kdy už jsme měli tři děti a já jsem je nechtěla dávat do školky a doma jsem celkem logicky kvůli financím nemohla zůstat, využila jsem příležitosti (konečně jsme totiž mohli, tak proč to nezkusit?) a začala jsem podnikat.
Bylo to pole neorané a já jsem na okraji Prahy otevřela boutique. Tehdy se tímto názvem označovala  či honosila i místa, kde se vedle oděvů a šperků prodávaly brambory, kdo nepamatuje, nepochopí, ale můj boutique byl skutečně hodný svého jména.
Oblečení, luxusní punčochové zboží, šperky, keramika, kabelky apod. Tenkrát bylo zásobování neskutečně těžké, protože objevit velkoobchody, které nebyly jen zástěrkou pro praní špinavých peněz a nakoupit něco nositelného, bylo velmi složité, bylo to trošku jako dobrodružství. Nebyl ještě internet, takže jediným vhodným nosičem informací či informačním kanálem byly billboardy, tenkrát báječná novinka. Takže při každé jízdě Prahou autem či MHD jsem držela zápisník a tužku a zaznamenávala. Toto vyprávění by bylo dlouhé, ale má rozuzlení. Nedostatek jiných možností mě celkem samozřejmě přivedl k tomu využít moji kreativitu i pro obchod a doplnit jeho nabídku něčím neotřelým. Měla jsem tenkrát odvážné nápady, na tehdejší dobu velmi odvážné.
Vzpomínám si na jednu neděli (kvůli dětem, abych s nimi mohla co nejvíce být, jsem měla místo všech všedních dnů otevřeno v sobotu a neděli, kdy hlídal můj muž). Dopoledne jsou došila bíločerný žaket, dokonce jsem měla i černé knoflíky s bílými dírkami a k tomu v negativu černobílé bermudy (dnes naprosto banální záležitost, tenkrát nevídaná věc). Rychle jsem ostříhala všechny trčící nitě, vyžehlila a běžela do krámu.
Kostým se mi velmi povedl. Byla jsem pyšná a těšila jsem se, jak bude nejméně týden zdobit krám, než si možná najde svého kupce. Celkem nelogicky, nebyli jsme na tom finančně nějak extra dobře, jsem si v podstatě přála, aby se neprodal několik týdnů.
Doběhla jsem v půl druhé odpoledne, kostým vyvěsila a připravovala si kasu. Za pár minut před krámem zastavilo auto a do dveří nakoukla mladá paní a jen špitla: vy máte ještě zavřeno, otvíráte až ve dvě, já počkám. Ne ne, jsem tady, klidně pojďte dál.
Paní si prošla celý krám a ukázala na můj naprosto čerstvě "upečený" kousek a zeptala se, zda si jej může vyzkoušet. Snažila jsem se zakrýt svoje pro někoho možná nepochopitelné rozladění a pomyslela jsem si: snad jí to nebude slušet. Panebože slušel, jako kdybych šila na ni. Paní zaplatila a tu moji úžasnou záležitost si odvezla...A vůbec nikdo ze zákazníků ji nikdy neviděl.
Tenkrát jsme dokumentovali pouze naše děti a činnost kolem nich. Rozhodně jsem neměla potřebu a ani čas při třech malých dětech, kdy jsem šila na nás dospělé, na naše děti, do krámu a spoustu dalších povinností kolem, dokumentovat něco ze svých výtvorů. Jsou jen v mých vzpomínkách a možná úžasnější, než ve skutečnosti byly :-) Navíc jsme si tenkrát vyvolávali fotky sami, takže tento druh dokumentace fakt ne.
Ale nějak jsem se rozepsala. Na to, že to měl být úvod k tomu hlavnímu, tedy k té celkem kreativní záležitosti spojené s podnikáním versus nemoc, je to dost dlouhé. Pokud jsem nudila, omlouvám se.
Bylo úterý a já v poledne držíc z obou stran svoje malé holky (v krámu měly koutek jen pro sebe na dětské tvoření a hraní, aby byly se mnou) zamykala obchod a přehlídla jsem schod. Nebude překvapení, že jsem spadla a podvrtla jsem si kotník. Tenkrát k nám nahoru, kde jsme bydleli, nejezdil autobus, tak jsme musely všechny holky pěšky více než kilometr. Domů jsem ještě došla, ale odpoledne jsem se na nohu už nepostavila. Kotník vypadal jak menší kopací míč, a tak mě můj muž odvezl do Vinohradské nemocnice. Rentgen a ortel byl jasný, potrhaná vaziva a na měsíc sádra. Naprosté zoufalství. Věděla jsem, že doma budu jen povinných 24 hodin, než sádra zatvrdne a hned musím do práce. Krám nebyl na zbohatnutí, nemocenská žádná, takže vynechat na déle než den nebylo ani možné, navíc rostly boutigue a "butiky s bramborami" jako houby po dešti, takže velká konkurence.
Nebylo by na tom nic divného. Se sádrou na noze přece chodí či jezdí do práce kde kdo. Problém byl někde jinde.
Do práce pěšky víc než kilometr a z práce samozřejmě totéž. Hned za první den jsem sádru prošlapala natolik, že jsem chodila naboso. No lékaři nepočítali s tím, že budu se sádrou zdolávat 100 jarních, v tomto případě skoro letních kilometrů, A nebo to byla sádra druhé kategorie? No a co teď?
A teď to přijde. Můj pohotový a kreativní muž si okamžitě věděl rady. Připravil si klasické obvazy a rozdělal stavební sádru a už to bylo. Tak to šlo den za dnem po celou dobu, stal se z toho každodenní večerní rituál spolu s koupáním dětí. Naše kuchyň se na čas stala i sádrovnou. Problém byl v tom, že opravit prošlapanou sádru jen na chodidle nebylo možné, ten kus by upadl, takže bylo nutné zakončit dílo vždy až nahoře, na prstech a nártu a neviditelně skončit sádrování nahoře u lýtka.
Dole na chodidle se sádra každý den prošlapala a nahoře naopak rostla geometrickou řadou. Po měsíci jsem byla jak vězeň nikoliv s koulí u nohy ale na noze a už jsem tu váhu jen těžko vlekla.
Na sundání sádry jsem šla do jiného zdravotnického zařízení, a když lékař viděl tu velmi kreativní záležitost, se zděšením v očích zvolal: proboha, kde vám takovou prasárnu vyrobili??!! Ve Vinohradské nemocnici? Musela jsem s pravdou ven. Nejdříve jsem lékaře dojala k slzám, to se smál, ale pak mě vyděsil slovy, panebože to nepůjde ani sundat.... Tak to budu mít do konce života? Anebo aspoň do té doby, než mi pod sádrou noha zhubne natolik, že sama vypadne?!
Sádru mi sundávali asi hodinu a já se strašně bála, že lékař s elektrickou pilkou v ruce nepozná, kde končí sádra a.kde mi začíná už noha.  Asi byl zkušený, ale takové monstrum na stole zaručeně neměl a pořád si měřil tloušťku sádry, která ještě zbývala. Dodnes vidím tu nejistotu v jeho očích!!!
I tak jsme tenkrát podnikali.
No říkám: celkem kreativní záležitost :-) S dnešní ortézou už toho moc kreativního nevymyslíte..

4 komentáře:

  1. Martinko, docela jsem se nasmála, i když vím, že ty začátky nebyly lehké..Živě si dovedu představit tu nohu..ano, taková byla doba a my byly kreativní..dodnes pamatuji kamarádku, které vypadla plomba ze zubu a ona si ji okamžitě kanagonem nalepila zpět. ( mimochodem držela ji dalších 5 let:o)). Jinak nemoce ráda nemám, jsem neskutečně nezodpovědná a k doktorům chodím, až když umírám..:o). Měj se moc krásně a hlavně buďme zdravé:o)..Inka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Inko, ano je to teď vtipné, no ono to bylo i tenkrát. I tehdy jsme se tomu smáli. Ano, museli jsme být velmi kreativní. Ano buďme zdravé. M.

      Vymazat
  2. Martinko,tak se tady chechtám té sádře,živě si ji dovedu představit.Byla jsi kaskadér...:-D
    Asi tobě v té době nebylo do smíchu,když jsi měla povinnosti a takovou "kouli" u nohy.Ale na co by jsi dnes vzpomínala a nás obveselovala?
    Hezký den přeji
    Daška

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Daško, to mě moc těší, že jsem tě rozesmála :-) Já mám pocit, že jsem se smála i tenkrát, směju se dost často a nejvíc sama sobě. Ještě jednou ti děkuji za hezký komentář. M.

      Vymazat