čtvrtek 26. listopadu 2015

storky z "natáčení"

Autorský plakát Betlém ( Fler - Z lesa)  nesouvisí s dnešním tématem,
ale už se připravuji na advent

Myslím storky mého života. Jen se to nedá jako při natáčení opravit, natočit znovu a ani vystřihnout. I když vlastně ani nechci, protože většina storek či trapasů mě bavila už v okamžiku, kdy se staly.
O svých největších trapasech, aspoň těch, co jsem nezapomněla, jsem už psala v obutá neobutá, oblečená neoblečenákabelkový příběh či kabátová story. Malé trapasy mi minulý týden připomněla při debatě moje milá kolegyně, a jelikož se při vyprávění smála, řekla jsem si, že možná stojí za zaznamenání.
Debata nevznikla náhodou. Jak jsem psala minulý týden, renovovali jsme trochu kuchyň a kolegyně mě požádala, zda by si nemohla vzít původní pracovní desku (důvod výměny nebyl opotřebování, ale nutnost změny barvy).  Proč ne? Klidně, co s ní.
Netušila jsem ovšem, že odpověď mého muže bude jiná. "Já jsem si z ní chtěl udělat ponk".
Ježíši, no jo, on chudinka nemá ponk a vše musí dělat na koleně.
No, jsem naivní, všemu věřím a na všechno skočím. Další vysvětlení mého muže mě dostalo: já sice ponk mám, ale musel bych ho uklidit :-).
No, jo, proto jsem si nevšimla, že nějaký ponk existuje.....
Kolegyně má pracovní desku už doma, ale smějeme se tomu ještě teď a to mi právě připomnělo pár malých, nic velkého, trapasů.
Sice jsem jednou zastavila na pár minut v Holešovicích u Výstaviště celou dopravu v jednom směru, ale zase nic tak světoborného.
Běžím z práce a u refíže už vidím stát "17". Rychle začnu utíkat přes silnici a po pár metrech si uvědomím, že se něco stalo. Nechápu, jak může mít mozek (celkem nadprůměrné IQ) v takové situaci takové zpoždění.. Jak to, že mě neupozornil dřív, že běžím bosa?!
Ohlédnu se a moje lodička se na mě směje uprostřed silnice pěkně zaklíněná. Vracím se mírně kulhajíc zpět a rukou naznačuji prosbu směrem k autům, aby zastavila. Dřepnu si na bobek a páčím botu a samozřejmě jako v té pohádce o veliké řepě ne a ne ven. Po očku vidím tu řadu stojících aut. Divím se, že někdo už zuřivě netroubí, ale zřejmě je to zajímavé divadlo.
Pomalu se ohlédnu ještě po tramvaji, ta už mi určitě odjela.
Ne. Stojí pořád na místě. Jsou otevřeny pouze dveře u řidiče a všichni cestující spolu s řidičem se dívají z oken mým směrem. Možná už uzavírají i sázky, zda lodičku vypáčím či nikoliv. Konečně se mi to po několika minutách povede, obouvám se,  s úklonou děkuji všem řidičům v nemalé koloně a vydávám se směrem k tramvají. Už neutíkám, předpokládám, že mi stejně před nosem odjede jako už tolikrát a na víc se bojím - dlažební kostky jsou fakt zrádné.
Panebože, řidič čekal na mě! Ještě špitne, že je rád, že se mi to povedlo (stejně asi počkal jen, aby věděl, zda mě něco nepřejede), já mu moc děkuji, zavírají se dveře a jedeme. Úsměvy cestujících mluví za vše, ale jsem celkem otrlá vůči podobným nehodám, takže se nějak zvlášť nestydím a naopak směju se jako blázen, -  s odstupem po úspěšné operaci mi situace přijde velmi vtipná.
To trapasy s  roztrženými punčochami jsou horší. Velká VIP akce, jejíž spolupořadatel jsem také trochu já, vítám hosty, které jsem si pozvala. Po chvíli mě zve kolega na bar, ať si před samotným vypuknutím akce odpočinu. Je to akce velmi slavnostní, takže jsem oblečená v duchu malé večerní (již si nepamatuji, co přesně) a při vylézání na barovou stoličku se to stane.
Ne, malé oko, ale velká díra jako vesmír!!! Panebože večer ještě ani nezačal. Beru mobil a rychle volám svoji pravou ruku, která kdesi o kus dál naše hosty usazuje. Honem, mám průšvih. Nehodu bez velkého popisování raději hned ukážu. Prosím tě dojeď autem někam pro nové punčocháče. Kam asi, jsme na Vltavě a Praha je v tuto dobu celá ucpaná, nestihnu se vrátit!
Moje úžasná tehdy asistentka a nyní moje přítelkyně se zachová duchapřítomně. Dám Ti svoje. Panebože fakt? Kouknu jí na nohy - je po dovolené, nohy krásně opálené, a hlavně o tolik let mladší.... Nikdo si ani nevšimne.
Tak hurá na toaletu, a když jsme v tom nejlepším, obě svlékajíc punčocháče a ukazujíc naše apartní spodní prádlo na boží světlo někdo vejde a hned se ke mně hlásí: jé dobrý den, děkuji za pozvání. Ve velmi nedůstojné poloze s velkou nechutí cokoliv vysvětlovat (některé věci stejně nevysvětlíte) podávám rozpačitě ruku - také mě těší a uvítací proslov se odehraje na místě značně neobvyklém pro toto konání.
Navíc mám problémy zapamatovat si odjakživa obličeje. Panebože kdo to byl??? Odpověď mě nijak neuchlácholí: no přece předsedkyně soudu, kterou jsi na akci pozvala. No potěš...
To mi teď připomnělo, že mám problém nejen s obličeji, ale ke všemu ještě s uniformami, tzn. uniforma policie, hasičů a vojáků je pro mě skoro totéž.
Jednou na nějaké akci v jednom městě mi byl představen nový ředitel. Nevím, co mě varovalo, asi intuice nebo co, abych spolkla otázku, zda byl původní ředitel hasičského sboru odvolám a raději jsem počkala na kolegu. Prosím tě podle uniformy je to nový ředitel policie. Aha.  No, občas dokážu nějakým trapasům zabránit.
Co se týká aut, tam nedokážu zabránit ničemu a jsem tudíž středobodem vtipů mých kolegů ať už současných či minulých. Auta rozeznávám jen podle barev a podle toho, zda se mi líbí či nikoliv. Pokud jsou služební auta modrá, stojím u jakéhokoliv modrého auta bez ohledu na to, zda je rok výroby 1975 či 2015. Tím jsem dováděla do stavu šílenství svého minulého šéfa, když mi při služební cestě sdělil, panebože, já se v tom autě nemůžu vyznat a moje rychlá otázka byla: to není tvoje auto?. Obrátil oči v sloup sdělujíc rozčíleně: moje je v opravně a jak to, že to nepoznáš, když jedeme takovou plečkou?
No co, obě auta byla tmavě modrá.
No, mluvím o služebních autech, ale náš stříbrný getz je na tom stejně. Několikrát jsem už stála u stříbrného auta s tím, že nastoupím... Jen řidič se mi nějak nepozdával....
Ale že je auto o něco větší než náš malý getzík,  mě vůbec nerozházelo.
Teď máme služební auto nové bílé a s velkým nápisem naší redakce. Konečně auto pro mě.
Tak hurá k dalším trapasům, ať je čemu se smát.

4 komentáře:

  1. pěkné, moderní pojetí betlému.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, plakát objevila moje dcera, moc se mi líbil, tak jej máme obě. Už mi visí v obýváku, kde bude stromeček a ještě nevím, zda bude viset pořád, anebo jej po vánocích schovám na příští rok :-)

      Vymazat
  2. Jelikož si již nepamatuješ všechna fakta, dovolím si příběh s punčocháči uvést na pravou míru :D Opravdu jsem byla zoufale přivolána k baru, ale prostřednictvím sms, které předcházelo několik nepřijatých hovorů. SMS zněla následovně: "Okamžitě přijď k baru!!!! Průser!!! Naklusala jsem tedy dle rozkazů k baru, kde si se urputně snažila zakrýt vesmírnou "ďouru" na punčochách a odzbrojila jsi mě i kolegu na baru slovy: "Okamžitě si svlíkni punčocháče, musíš mi je dát, já takto být nemůžu a bez nich už vůbec ne!" Bez protestů jsem se tedy šokována nechala odvléct na toaletu, kde vše pokračovala, jak popisuješ :D Po jiném kolegovi jsem chtěla poté sehnat punčocháče já, a odkázal mě se slovy, jak si popsala :D Miluju tenhle zážitek :D Iveta

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi potřebuju gingo. páč moje vzpomínky jsou trochu jiné. Já musím hned zapisovat, jinak je to průšvih :-)

      Vymazat