pondělí 4. července 2016

moje festivalové postřehy




Vloni jsem se před naším synem, když mi sdělil, že jezdí každý rok již několik let na Karlovarský filmový festival, jen tak zmínila, jo tak tam jsem taky nebyla. Možná by bylo zajímavé to prožít.
Za rok jsem zapomněla, ale syn překvapil a na festival nás pozval.
Vlastně jsem chtěla zažít jen tu festivalovou atmosféru a vidět nějaký film.
Tady jsou moje postřehy a zážitky slovem i obrazem.
  

Fotila jsem nejen centrum festivalu, ale i Karlovy Vary samotné, kde jsem téměř před deseti lety strávila skoro tři týdny a v podstatě moje pocity vidět opět toto město, kde jsem znala z centra každý kámen, každý roh, každý kousek kolonád, byly zpočátku rozporuplné.
Ale atmosféra festivalu je něco jiného.
Mraky lidí, kteří se neustále někam přesouvají, mají ve tváři jakousi soudržnost či solidaritu - jsme tady všichni za jediným účelem a trochu, jako bychom k sobě patřili.
Není tady cítit ta agresivita, kterou někdy v davech či v dopravním prostředcích v mnohem menší tlačenici zažíváme. Ostatně tato atmosféra je podobná i u jiných větších festivalů a je neopakovatelná.
V pátek jsme dorazili odpoledne a stihli zahajovací ceremoniál, který jsme sledovali spíše sluchem než zrakem sedíc s pivem u vody.
Nikdo z naší šestičlenné festivalové party nebyl zaměřen na celebrity a v podstatě jsem nechápala ty davy lidí, kteří kolem červeného koberce před hotelem Thermal stáli možná už několik hodin před naším příjezdem.
Příjezd pana Bartošky jsem viděla na velké obrazovce.
Nejsem lovec celebrit a v podstatě mi to nic neříká. Jsou to lidé jako my.




Tady u tohohle stromu jsme seděli a poslouchali. Já jsem chvilkami zkoušela nakukovat přes davy lidí k hlavnímu pódiu a na udivenou otázku mého muže, zda někoho vyhlížím, jsem sdělila, že ne, jen jsem chtěla vidět ten konferenciérem neustále skloňovaný červený koberec.
Nezahlédla jsem však ani růžek.
Po té jsme se přesouvali na kolonádu a viděli průjezd kolony limuzín se všemi hosty pozvanými na zahájení. Slyšela jsem zklamané kolemjdoucí, kteří si navzájem sdělovali, že v loňském roce mávali celebrity z limuzín a letos ani neotevřeli okénka.
Moc jsem nechápala, ale každý máme životní priority někde jinde a každý očekáváme něco jiného.
Večer jsme měli absolvovat první filmové představení v hotelu Pupp, a protože už bylo velmi pozdní odpoledne, šli jsme pomalu od Thermalu k Puppu procházkou.



Po cestě jsme na kolonádě viděli úžasné dílo.
Sochu Karla IV z písku. Krásné, ale pomíjivé dílo.






Fotila jsem kolonádu a řeku a také hotel Pupp.



A už nás čekalo první filmové představení. Synovi se povedlo sehnat lístky hned na pátek.
Všechny filmy, které vybral, byly spíše pro náročnějšího diváka a v kině je pravděpodobně neuvidíte, ale já jsem byla ráda.
Na premiéry a české filmy, které byly na festivalu uváděny, můžeme jít do kina a některé budou pravděpodobně i v televizi.
V Puppu jsme shlédli finský černobílý film Nejšťastnější den v životě Olliho Makiho. Moc se nám líbil. Recenzi ale dělat nebudu, vyprávět se moc nedá. Zažívala jsem jej ještě několik hodin a při návratu zpět do centra dění festivalu jsem v davu zaslechla zřejmě lovce filmů: už jsem dnes viděl tři.
Tak to nebyl můj sen. Neuměla jsem si představit, že bych teď mohla shlédnout ještě další film.
V noci jsme si užili úžasný koncert symfonického orchestru, v jehož repertoáru pro ten den byly skvělé filmové melodie.
Na závěr dne ještě ohňostroj a měla jsem pocit, že od rána uplynuly aspoň tři dny.



Druhý den jsem si dopoledne konečně nafotila červený koberec již volně přístupný bez davů.



Kolem poledne jsme viděli velmi šokující rakouský hraný dokument (ten bych pravděpodobně nemohla a ani nechtěla? vidět nikde jinde) - Helmut Berger, herec.
Dokument o oscarovém herci ze 60-70 let..
Bavil mě, i když byl natolik rozporuplný a opravdu šokující, že si jej budu v sobě zpracovávat ještě dlouho a vyhraněný názor na něj nebudu mít pravděpodobně nikdy.
Vypadá to, že herec si chtěl oživit svoji zašlou slávu a to i za hranicí etiky. Jeho masturbace na úvod filmu se dala celkem přežít, protože byla naznačená, ale závěrečný několika minutový výkon jeho onanování před kamerou velmi obnažený a naturalistický již byla silná káva a ukázala hloubku osamění a pádu opravdu z velké výšky.
Něco málo si můžete přečíst tady.
Já mohu jen říct, že jsem se nenudila, ale zpracovávat v sobě to budu ještě dlouho, ale o tom zážitky jsou a i rozporuplné.
Jen bych chtěla vědět, co stárnoucího herce vedlo k takovému exhibicionismu ukázat celému světu svůj ubohý život a obnažit a to doslova hloubku svého pádu.



Odpoledne jsme si užili další koncert.
Úžasná pouliční kapela, která je už prý tradičním hostem festivalu několik let. Při jejich rytmické hudbě (nebyli samozřejmě tak dokonalí jako předešlý symfonický orchestr) jsem si i zatančila.



Pozdě večer shlédneme další zajímavý film opět pro náročnějšího diváka a na konci je mi do pláče. Italský film Nezlob zachycuje postřehy režiséra z předměstí Říma, kde prožil dětství.
Končí další den a já mám pocit, že od pátku od rána uplynulo snad deset dní.
Miluju tohle prodloužení života a děkuji synovi za tuto možnost prožít festivalový mumraj a rej.
V neděli odjíždíme, ale odjezd si zpestříme ještě malým výletem, ale o tom až v příštím příspěvku snad zítra.
Jo, vlastně jsem viděla Mádla na červeném koberci jen čirou náhodou a na kolonádě potkala nějakej známej ksicht herce, ale nevzpomněla jsem si na jméno.
Takže opravdu z tohoto pohledu pro mě "perly sviním".
Možná, že jsem celebrit potkala víc, ale nehledám je, proto ani nevidím.
A ještě malý souhrn zde :prezentace fotografií.

4 komentáře:

  1. Děkuji za krásnou reportáž a zprostředkování. Nikdy jsem tam nebyla a asi ani nebudu, o to víc jsem vděčná za tvé postřehy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Amélie, já děkuji moc tobě za krásný komentář. Ani nevíš, jak mě potěšil Měla jsem pocit, že to píšu jen pro sebe, abych nezapomněla.

      Vymazat
  2. Záživná reportáž. Už vím, že jsem zřejmě filmový břídil a sama bych tam nikdy nešla. Mého muže by tam nedostali ani párem volů :-)
    Jarka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jarko, my normálně do kina moc nechodíme, máme rádi spíše divadlo, ale jsem ráda, že jsme díky synovi mohli toto zažít. M.

      Vymazat