rodinný rozhovor

Vyšel dnes ráno na Kanál eM a vlastně k němu nemám, co bych dodala. Vše najdete v rozhovoru. Pokud si chcete prohlédnout další práce Terezy, fotky najdete v galerii u článku. V úvodu vidíte fotku rovněž z archivu Terezy.

Mějte pěkný den. 

Malý rodinný online rozhovor

Marta Dušková

Pomalu v našem magazínu vzniká cyklus malých online rozhovorů, toto je v pořadí pátý. Proč malých rozhovorů? Jsou svým rozsahem třetinové oproti běžným rozhovorům, což už někdo podotkl v komentáři pod jiným rozhovorem. Má to dvojí důvod. Jednak je rozhovor o jednom jediném tématu, a tím je současná situace spojená s pandemii, takže rozhovor do obvyklé velikosti těžko natáhnete, a potom jsou rozhovory dělané pouze na dálku. Chybí osobní setkání a povídání, ze kterého právě vzejde to zajímavé, což při přípravě otázek předem úplně nejde. A na dálku jsem schopná oslovit jen lidi, které znám.
Tentokrát se rozhovor vymyká z normy. Je to rodinný rozhovor, protože zpovídám svoji dceru Terezu Veselou, uměleckou fotografku. Už jsme se dlouho osobně neviděly, jen přes kameru, a tak i tento rozhovor vznikl na dálku.

1)Současná doba není pro nikoho lehká. Pro někoho se jeho práce či profese moc nezměnila, pro někoho je to o hodně těžší. Teri, jak se teď fotí? Máš dost práce? Žiješ v Praze, tak tam je příležitostí víc.

No, příležitostí tu sice obecně víc je, ale doba přímo nepřeje mojí profesi rodinného a divadelního fotografa. Říjen a listopad jsou měsíce, které v normální roky tvoří většinu mého ročního příjmu, protože se fotí téměř denně podzimní a předvánoční rodinné fotky. Letos těch zakázek bylo opravdu zoufale málo, naštěstí se mi ale ozvalo několik obchodů, pro které jsem fotila v předvánočním období produktovky. Částečně mi to nahradilo ušlý zisk, ale ne plně. Nicméně já si nestěžuji, jsem ráda, že nějakou práci mám a hlady neumřu😀.

2) Dá se v tvojí profesi nějak zásadně změnit pracovní postup a dodržet při tom nařízení?

Dá, já totiž nefotím v ateliéru, ale venku nebo u klientů v domácím prostředí. Čili pokud budu chtít pracovat opravdu bez rizika, mohu fotit jen venku, s rouškou, a držet si od lidí odstup (to stejně dělám, protože nefotím aranže, ale přirozené fotky, takže tady se toho tolik nemění). Problém ale je, že zájem o focení v tomto období má celkem málo lidí.

3) Vím, že se zúčastňuješ projektu a fotíš miminka ihned po narození. Předpokládám, že to není nyní v nemocnici možné. Našla jsi nějaký způsob, jak je fotit? Zrovna tohle focení nahradit v jinou dobu nejde.

Ano, v porodnicích není možné fotit nepřetržitě už od jara. Což je samozřejmě pochopitelné. Pokud o to lidé stojí, jezdím s tímto projektem k nim domů hned po návratu z porodnice. Každému ale píšeme, aby si to dobře rozmyslel. Ačkoli dodržuji všechna hygienická pravidla, nosím roušku, desinfikuji si ruce a na nic (včetně miminka) v domácnosti nesahám, nikdy nemohu zaručit, že někoho nenakazím. Část lidí chce, abych přijela i přes možné riziko, plno se jich však předběžně k focení přihlásí před porodem, a pak už se nám neozvou – myslím, že když najednou vidí to křehoučké miminko, které se jim narodilo, nechce se jim riskovat.

4) Co nejraději fotíš? Jaké téma či případně objekt je na focení nejrychlejší?

Nejraději fotím lifestyle doma u klientů a divadlo. Lifestyle probíhá tak, že přijdu ke klientům a strávím s nimi hodinku, dvě u nich doma. Fotíme prostě takové přirozené fotky, jak si doma hrají s dětmi, nebo třeba snídají, prostě co koho napadne. Tohle vždycky vyjde parádně, lidi jsou u sebe doma přirození a nejsou nervózní a já jim pak dodám opravdovou vzpomínku na část jejich života místo umělých strojených rodinných portrétů.
Divadlo jsem začínala fotit z hlediště jako divák, zadarmo na dohodnutých představeních. Byl to náročný začátek, ale nakonec se mi povedlo dostat se k některým divadelním hrám jako oficiální fotograf, kde už se odehraje jednou celé představení jenom pro mě a fotografie. Já se teda můžu hýbat, kde chci a jak potřebuju, získat zajímavé záběry. Tady mě hodně baví to umělecké prostředí, ve kterém v divadle jsem, zajímavé scény a kostýmy, grimasy herců, emoce…
Nejrychlejší na focení jsou ale ty produktovky. Ty si člověk naaranžuje a nikam mu neutečou😀.

5) Fotíš umělecké fotografie, a to i rodinné, máš už svůj vlastní rukopis. Jak dlouho fotíš?

Poprvé jsem začala fotit ve 14, 15 letech, což už je 20 let zpátky. Trávila jsem s tátou víkendy v temné komoře a naučil mě všechno o technice. Už tehdy jsem toužila stát se fotografkou, ale s nástupem digitálních fotoaparátů jsem najednou byla skoro na začátku, technika byla úplně někde jinde, já už v té době pracovala, času bylo málo, a navíc jsem se vůbec nekamarádila s počítačem, takže jsem to na nějakou dobu vzdala, nějak jsem neměla sílu procházet si tím vším znovu. Což se změnilo při mojí první mateřské, kdy jsem jednak zatoužila po krásných fotografiích z dětství mé dcery a taky jsem najednou na to nové učení měla čas. Tak jsem se do toho opřela, šlo to ztuha, ale šlo. Při druhé mateřské o dva roky později už to mělo nějakou úroveň, tak mi manžel koupil lepší foťák a já jsem pak začala fotit postupně při mateřské na zakázku, až se z toho stala později moje hlavní práce. Dětem je dnes 7 a 5 a já už se fotografií živím přes 3 roky. Takže se mi vlastně nakonec splnil můj sen z dětství.

6) Teď trochu osobní otázka. Jak vás doma zasáhla koronavirová doba? Co všechno se pro vás změnilo? Děti teď chodí do školy, ale zažila jsi i online školu. Pro některé rodiče to bylo přítěží. Jak to bylo u tebe?

Teď ti řeknu něco, co bude hodně nepopulární odpověď, ale my jsme si to období vlastně docela užili. Bylo to takové „back to basics“ – chvíle, kdy zjistíš, jak málo vlastně potřebuješ ke šťastnému životu. Byli jsme pořád celá rodina spolu, nikdo nikam nespěchal, na všechno byl klid a čas. Ale samozřejmě musím říct, že jsme z toho vyvázli dobře – ekonomicky nás ta krize tolik nezasáhla, manžel pracoval na home office, já dělala produktovky taky doma, ale nebylo jich tolik, abych se nemohla věnovat dětem. Takže nám to nějak všechno sedlo tak akorát. Online školu jsme měli skvělou, ale to díky tomu, jak parádně to naše škola všechno naplánovala a zvládla. Teď už to samozřejmě začíná být trochu dlouhé – jsme s dětmi zvyklí chodit hodně za kulturou, do divadel, na výstavy, festivaly… Teď už pomalu zapomínají, jak takový život vůbec vypadá. Ale musíme vydržet. Zase bude líp.

Teri, děkuji za rozhovor a i já se loučím větou: zase bude líp!
V galerii najdete malou ukázku prací Terezy Veselé, tak pojďte na výstavu!