sobotní ráno

Včera po několika velmi mlhavých dnech, kdy byla fakt mlha hustá tak, že by se dala krájet a to nebydlíme u rybníka Brčálníka, tedy vlastně nebydlíme v blízkosti žádného rybníka, konečně jasný den. Tak jsem vzala na chvíli foťák, protože konečně bylo něco vidět. Těch pár dní před tím jsem neviděla na krok a ráno ani neviděla Sáru na zahradě. Dopoledne vysvitlo i slunce, tak jsme si ho chvíli užívali. Moc dlouho nevydrželo. 

Asi hodinu a pak opět zataženo a velmi pošmourný den. Ještě, že mě nějak extra počasí neovlivňuje, ale umím pochopit, že v někom dokáže vyvolat smutek či depresivní náladu. 

Tak pár fotek ze včera. Dnes ještě nevím, jak bude. Je tma, ale mlha žádná, je jasno, takže Sára bloumala po zahradě ještě ve tmě půl hodiny, do mlhy se jí naštěstí moc nechtělo. 

Už ji tam nechávám samotnou, i když ji chodím pořád kontrolovat a sousedé asi musí mít radost, když se po ránu kolem 4-5 hodiny ozývá: 

Sáry, kde jsi? Kde je Sára? Sáry, já jdu domů, je zima. 

Občas reaguje, takže vím, kde je. Dokonce někdy běží se mnou hned domů a potřásá hlavičkou, jako že je velká zima. 

Její velmi výrazná komunikace s námi nás pořád dovádí ke smíchu.

Ale už po procházce přibíhá sama domů, nemusím ji hodinu nahánět. Nevýhoda je, že mám pootevřené dveře, dvířka po Justýnce jsme jí ještě neotevřeli, pořád je to trochu divoké kotě, které potřebuje dohled. Dveře musí být ale otevřené, páč nejsem zvědavá na ty vyděšené oči. 

Když odcházím domů, pohledem mě ze zahrady kontroluje, jestli dveře nezavírám. 

Po uklidnění "neboj, nezavřu" jde v klidu na pravidelnou ranní procházku po zahradě obhlídnout, co je od včera nového. 

No samozřejmě nic. Ještě ani nezpívají ptáci.

Tak mějte hezký poslední únorový den. 

Ještě má být zima, ale březen už je pro mě přiblížením k jaru.