víc na očích

Jelikož teď člověk tráví většinu času doma, zdá se, že je nějak vše víc vidět.

Tedy různé chyby, které si žádají změny. V normálním životě to člověk až tak neřeší, protože má jiné starosti a radosti, stýká se s lidmi, čte vnoučatům pohádky, píše reportáže naživo... 

Zjistila jsem, že s prodlužujícím se pobytem doma stoupá geometrickou řadou i počet nákupů. Ne takových těch běžných jako dárky k narozeninám, Velikonocům, nákup oblečení (tedy teď se smrsklo na pohodlnější oblečení, které je možné užívat doma), to dělám běžně a nic se na tom nezměnilo. 

Já teď ale hovořím o jiným nákupech, finančně mnohem nákladnějších a takových, které už dlouho odkládáte a už víc než rok říkáte: ty dveře by to chtělo nové.

A tak se jednou rozhodnete a místo mytí těch dveří zasednete k počítači a prostě objednáte nové. 

Můj muž podotknul: to je jako, když jsme se kdysi rozhodli, že nebudeme ke starému autu kupovat nové pneumatiky, ale koupíme si raději nové auto 😂. 

Tak se také stalo.

Dveře dorazily právě v den, kdy se odehrála anabáze se zády mého muže, a když dorazilo auto s dveřmi, byl právě v ordinaci. I když on by měl taky problém. 

Říkám do telefonu dopravci, že potřebuji ten balík (jsou to ty dveře?) až k vratům k domu. Už do telefonu je slyšet ta neochota a odpověď zní: to unesete, dveře to nejsou. Jdu ven k vrátkům a auto zastaví dole na příjezdové cestě, takže kdyby byly dveře pro souseda pod námi, je to akorát. 

Vzhledem k mojí problémové chůzi od úrazu i bez břemene stojím naprosto bez hnutí. Už z dálky vidím tu neochotu. To fakt neznám, ale je pravda, že Toptrans k nás jezdí velmi sporadicky. 

Nákup z Tesca nám přináší ochotně každý týden stejný řidič až ke dveřím domu a nebýt covidu klidně by to dones´ do kuchyně. 

Pán se blíží a ty dvoje velké shrnovací dveře, balík jako kráva, staví kus ode mě. Prosím tedy, zda by mi je mohl dát až za vrata, že jsem sama doma a jsem po úraze, bojím se, že s tím spadnu. 

Ušklíbne se a to s tím úrazem evidentně považuje za lživou výmluvu, no podle sebe soudím tebe. 

A já se jen tak nedám, a když neochotně téměř hází dveře za vrata na naši zahradu, podotknu, že je to stejně povinnost donést za první dveře. 

No ten si teda na mě "zgustne": pani, to už dávno není pravda!!!

No možná se to fakt změnilo, ale rozhodně to hledat nebudu, nestojí to za námahu.

Dveře pomalu odnáším s přestávkami pod střechu k vchodovým dveřím domu. Potom je odnesu domů.

Volá Bára kvůli mému muži, co se děje a já vyprávím storku s dopravcem. I na dálku kroutí hlavou a říká, tohle musíš napsat. 

A mimochodem jsi blbá, vole?! Ty objednáš dveře, když je Pavel v takovém stavu?! Kdo je bude teď panebože instalovat?!

Já jsem ty dveře objednala před týdnem vole, a nejsem jasnovidec.

A tak dveře jsou stále zabalené, rozbalené nevím, kam bych dala, v tělocvičně a já doufám, že jsou v tom balíku oboje v pořádku, páč jsem si samozřejmě koupila částečně prosklené a na reklamaci bude už pozdě. Mému muži je už o hodně líp, včera se divila na kontrole paní doktorka, jak rychle se z toho dostal. Počítala s měsícem. Už si koupil včera šroubky a hmoždinky, tak velké finále se blíží, ale není kam spěchat.

A tak jsme tento měsíc ještě změnili internet, protože už jsem neměla nervy na špatné služby, takže se tady vystřídal jeden technik, nenašel původní přípojku a my nevíme, kde byla. Tak dorazila parta tří a hledali snad dvě hodiny, nejdříve po celém domě, ve sklepě, pak venku a pak kopali a našli rádcové, našli. Za týden dorazil další technik a mně od úterý konečně funguje internet bez neustálých výpadků a s tím spojených mizejících článků, které jsem pracně napsala, ale už nestihla uložit. A protože je ještě k tomu televizní připojení zdarma, můj muž kupuje ještě setobox, který je nutný i k naší chytré televizi. 

No bratru myslím, že tento měsíc jsme utratili určitě jeden celý důchod. Ještě že je ten měsíc tak krátký. 

Ty další nákupy se mi sem už nevejdou, tak někdy příště. Ještě jsem si koupila nálepky na kuchyň, která je dělaná na míru a byla už v domě. 

Nebaví mě a chtěla jsem, aby byla víc naše. 

S oživením kuchyně nálepkami, tedy samolepkami jsem začala už vloni, ale to až  příště. Kuchyň máme velkou, přesto není odkud ji vyfotit celou, tak jen malé detaily.

No koukám, jak jsem se rozepsala.

Jste někdo ještě tady? 

Dočetli jste až na konec?

Tak moc děkuji za trpělivost a mějte pěknou sobotu.

P.S. Ty narcisky v úvodu přinesl můj muž včera s hmoždinkami a šroubky. 

Tak už má moje dušička lačná barev a květů pokoj. Tři kytice doma míváme jen ty ze zahrady.