hledám včerejší den...

Na zahradě žádný sníh, který by přikryl naši neupravenou zahradu. 

Žádná výzva k focení jen tak. 

Tak hledám doma a fotím kytici růží, kterou včera přinesl můj muž, zásobu svíček, které jsem dostala a velkou vánoční hvězdu. Taky jsem dostala druhý svátek vánoční. Vedle růží je velká krásná svíčka, rovněž dárek od kamarádky po stromeček. 

Letos je vše nějak jinak. Spoustu věcí nebylo jako jindy a letos jsem si nekoupila ani vánoční hvězdu a to většinou sháním bílou nebo růžovou a předloni se mi sešlo šest najednou, jak všichni hledali barvu, kterou jsem chtěla. 

A fotím si ty holandské vánoční ozdoby, které máme už několik let, ale dlouho jsem je nepoužila, páč na ně zapomněla. Vzpomněla jsem si letos a naštěstí jsme je hned našly, byly logicky u modrých ozdob. 

Jo Sárinka dostala dárek k Vánocům trochu opožděně, nové misky na papání.

Název dnešního příspěvku není náhodný. Tohle rčení často používal můj taťka: 

Co hledáš? Včerejší den? 

On teda říkal moravsky včerajší den a mě to vždycky rozesmálo. 

A rčení jsem převzala, a vždycky mi připomene taťku, který už tady dlouho není. A navíc přesně vystihuje pocit, který někdy mám.

Teď jsem vytížena už víc než rok psaním pro magazín a to mi pokrývá většinu času. Nevadí mi to, ba právě naopak.

Ale musím se přiznat, že po tom celkem rušném prosinci reportáže, výstavy, rozhovory jsem teď hodně líná. A na všechno kromě psaní. Ale to mi nedovolí moje zodpovědnost.

I na vymýšlení příspěvků na blog. Téma bych měla a obdivuji vaše módní, kosmetická a jiná okénka, která mám ráda. Taky bych mohla udělat módní okénko, protože od podzimu jsem si nějaké věci na sebe koupila. Většinou na zoot.cz,, který dobře znám, kde byly velké slevy a zboží je kvalitní. Mám dvě nová saka, krásný černý top, nový červený svetr, koupeno poprvé na oděvy Prostějov, zvláštního střihu, který nosím pořád... 

Ale!

Při představě, že budu navlékat oblečení na panny, které mám tři po celém době, zvítězila moje lenost, která teď dosáhla vrcholu. Do toho nejdu ani náhodou. 

A stejné to má i můj muž. 

Nikam se nám nechce, i když v plánu něco bylo. Ale nebylo by to pracovní, to je teď jediné, co by nás přinutilo dostat se z té lenosti.

Radost z toho, že jsme doma, má hlavně Sárinka. Nemá ráda, když odjíždíme a včera se koukala, když na chvíli odjel můj muž, z okna a na mě, jestli taky neodjedu.

Tak jsem fotila pár detailů jen tak doma pro sebe.

To lenošení nám s mužem vůbec nevadí a trochu si ho užíváme a děláme doma jen běžné práce. Vaření, úklid kuchyně, nasypání potravy ptáčkům venku, které se slétají v hejnech. Letos je nejvíc sýkorek. 

Sára kvůli nim tráví hodiny času na zahradě a pozoruje to divadlo ve strnulém postoji jako socha. Naštěstí ptáčci jsou chytří a chytit se nenechají.

Tak dnes je příspěvek ve stylu "můj milý deníčku", takže možná ani nikdo z vás nedočte tohle další plkání až do konce.

Na zítra ale slibuju zajímavý rozhovor.

Mějte pěkný a pohodový den.