pojďte se mnou do pohádky

Před časem jsem dávala na blog reportáž ze zajímavé výstavy a slíbila jsem i rozhovor s výtvarnicí, která používá pro mě neznámý výtvarný styl. Fotky z výstavy tady už byly, tak dávám na úvod dvě. Další fotografie i fotografie výtvarnice si můžete prohlídnout u rozhovoru Jana Línková: Nikdy není pozdě plnit si svoje sny (kanalem.com)

Tak snad se vám bude rozhovor líbit.

Mějme pohodový vstup do nového týdne.

Jana Línková: Nikdy není pozdě plnit si svoje sny

Marta Dušková

Dnes si povídám s mělnickou výtvarnicí Janou Línkovou o její tvorbě a zvu vás do jejího pohádkového světa plného andělů, víl a skřítků. Poprvé jsem se s její tvorbou setkala před pár týdny na výstavě v muzeu, která končí zítra, kdy je poslední možnost ji vidět osobně.

Jano, viděla jsem Vaši hezkou výstavu v muzeu a moc se mi líbila a musím říct, že vůbec neznám tuto výtvarnou techniku. Byla to Vaše první výstava?

Byla to moje druhá výstava. První jsem měla v prosinci v Kočárovně Brandýs nad Labem, ale musím říct, že to se vůbec nedá srovnat tady s Mělníkem. Nebyla tam k výstavě žádná propagace, na vernisáž, která byla až po týdnu výstavy, přišli dva návštěvníci, nikdo o té výstavě nevěděl. Bylo nás celkem devět, moje rodina a přátelé. V muzeu jsem byla jako Alenka v říši divů už při instalaci výstavy, při které mi všichni pomáhali a ptali se během dne, zda něco nepotřebuji. A úžasná propagace. V Brandýse jsem si musela přivézt na vernisáž i vlastní odpadkový koš a po vernisáži si odvést odpadky domů. Musela jsem si tam koupit vlastní kamery, protože mi bylo sděleno, že oni za nic neručí. Byla to zkušenost, ale byla jsem z toho rozčarovaná. A už tam určitě nikdy vystavovat nebudu.

Vaše sochy mají nádech minulosti, připomínají mi s těmi rouchy sochy, jak se dělaly dřív. Nerada to takhle říkám, protože na tvorbu není nikdy pozdě, ale Vy jste začala tvořit docela pozdě. Povězte tedy, jaký byl prvotní impuls k tvoření.

Ano, já všem říkám, že nikdy není pozdě v žádném věku plnit si svůj sen. Zpočátku jsem bojovala sama se sebou, zda se to bude líbit. První sochu jsem udělala v březnu 2021 a já jsem z ní byla tak nadšená, že mě to pohltilo a já začala jsem tvořit a tvořit.

Co Vás ale přivedlo k této tvorbě?

Prvotní impuls byla moje babička. Babička už měla svůj věk a hodně onemocněla, a proto jsme jí sehnali místo na zámku v domě seniorů v Lysé nad Labem. Tam je nádherně. Snažili se ji zapojovat do života, do různých aktivit. Jak jsem za ní jezdila, tak mě to hodně nadchlo a začala jsem jezdit na jejich dílničky. Vytvářejí krásné věci, a i já jsem s nimi občas něco tvořila. Začala jsem tam v listopadu, a tak jsem jim nabídla, že mohu něco prodat na vánočních trzích v Mělníku. Když jsem si doma zboží prohlížela, sama jsem ještě vyrobila andílky z provázků. Musím říct, že jsem na trhu vše prodala do oběda, přestože trhy byly až do večera. Měla jsem z toho dobrý pocit a po Vánocích jsem si říkala, že bych jim občas něco mohla vyrobit na prodej. Nakoupila jsem si různé věci, koukala na internet a začala výrobou mýdla, tvorbou sádrových odlitků, samé drobnůstky. Poté jsem si vytvořila webovou stránku zpočátku s názvem tvoření pro seniory a co jsem vytvořila a prodala, tak jsem věnovala. Postupně jsem si říkala, je mi 50 let, děti jsou velké, tak bych mohla něco vyrábět. Při hledání inspirace jsem narazila na internetu na powertex.

Já jsem se s touhle výtvarnou technikou nikdy nesetkala. Můžete přesně popsat, co přesně je powertex?

Powertex je vlastně tužidlo, které dáte na sochu a ono to posléze úplně ztvrdne.

Počkejte, tak to už pak nemůžete vůbec upravovat.

Ne, nemůžu, to musím stihnout, dokud je to měkké.

Jak dlouho trvá to tvrdnutí? Máte dost času na tvoření?

Je na to dost času. Druhý den už s tím neuděláte nic. Do 24 hodin to zatvrdne, ale zatvrdne to pouze na povrchu. Do úplného vytvrdnutí to trvá dva až tři týdny. Pokud chce někdo sochu na ven, tedy s povrchovou úpravou, tak ji můžu lakovat až po třech týdnech. I když se to zdá úplně tvrdé, v momentě, kdy na to dáte lak dřív, celé to změkne a už nikdy neztvrdne.

Používáte rukavice?

Dělám to v rukavicích, musím, nejenže je materiál patlavý, ale ještě jak postupně zasychá, tak to máte jako druhou kůži.

A na závěr se to barví?

Po vytvrdnutí teprve nanáším nějakou patinu. Powertex má jedenáct základních barev, ale když barvy zaschnou, působí dost uměle, takže to ještě musíte natřít nějakou patinou.

Na to jsou speciální barvy?

Ano, určené na tento materiál. Powertex vznikl v Belgii a akademická malířka Brigitte Grade má na tuhle techniku patent. A u nás je pouze jediný výhradní dovozce, který prodává všechny produkty této výtvarné řady.

Měla jste v dětství sklony nebo vztah k výtvarnému umění?

Nejsem si toho vůbec vědomá. No asi v sobě něco mám. Vystudovala jsem pedagogickou školu a pracovala ve školce, ale to už je pár desítek let. Na škole se umění trochu dotknete, já jsem z výtvarky i maturovala. Ale na pedagogické škole je spíš teorie, měli jsme na výtvarku úžasného akademického malíře, ale my jsme se nikdy na žádném obrazu neshodli. Vždycky jsem něco namalovala, co se mi líbilo a malíř přišel, vzal štětec a udělal tady čmárnutí a tam čmárnutí, celý mi to zkazil a řekl: teď je to teprve ono. Ve školce jsem pak pracovala asi dva roky.

Při tvorbě se necháváte inspirovat nebo je to Vaše fantazie?

Někdy vidím třeba na internetu fotku nebo obraz, někdy mě inspiruje fotografie a někdy život sám. Viděla jsem pohádku Ledová královna, tak jsem s ji udělala. Inspiruje mě i příroda. Když jsem začala šít skřítky, tak jsem si říkala, že spojím dvě techniky a toho látkového skřítka přenesu do powertexu. Miluju minerály a někdy vidím řez kamenem a řeknu si, to je ono. A už mám nějakou představu a zkusím to dát do obrazu. Většinou vyleze úplně něco jiného, než byla představa. Pryskyřice je tvrdohlavá a v podstatě si dělá, co chce. Už jsem se dnes sice naučila, že nad ní zvítězím, ale někdy prostě vítězí ona. Když tvořím obrazy, nejdřív vytvořím základ a pak teprve vkládám kameny. Někdy ta představa, se kterou jsem do toho šla, dopadne úplně jinak. Jo musím říct, že se mi stalo, že jsem vyhořela. V roce 2022 jsem měla tolik objednávek, že jsem v prosinci předávala zakázky a před svátky jsem měla doma binec, nic jsem nestíhala a měla jsem z toho depresi. Od září do prosince jsem jela nadoraz sedm dní v týdnu, 18 hodin denně. Nakonec jsem měla ještě úraz, uklouzla jsem na ledu, tak jsem všem řekla, i když jsem neměla hotové zakázky, že budu dělat až v lednu. Nakonec to byl až březen. Vlastně celý loňský rok jsem ani neuváděla, že beru objednávky, tvořila jsem jen, když se někdo ozval. Pak jsem potkala kamarádku, která mě přivedla do pohádky a já jsem začala dělat skřítky. A hodně mi to pomohlo.

Najednou to byla změna, a to vás z toho dostalo.

Skřítci jsou pro mě jako živí, mají duši. Já duši i zašívám do tělíčka a je tam napsáno jejich poslání. Tahle tvorba mě pomaličku začíná zase vracet zpět. Mám i nový krásný ateliér, takže znovu nabývám energii.

Jano, vím, že děláte i workshopy. Kdy jste s tím začala?

Powertex mě úplně pohltil. Základ je hlavička, ty jsou taky licencované, nesmějí se kopírovat, ty si musíte koupit. Pak už všechno ostatní je na vaší vlastní tvorbě. Nejdřív si udělám tělo a pak ho oblíkám. Udělala jsem si i lektorské kurzy, takže jsem začala nabízet workshopy. Před rokem jsem si absolvovala i kurz na pryskyřici, takže mám v plánu dělat workshopy i na tvorbu obrazů. Ty jsem zatím nedělala, protože se mi to moje know how nechtělo prozrazovat. Moje metoda byla pokus omyl a obrazy se hodně prodávaly, tak jsem nechtěla nic prozradit. Ale už jsem dospěla do stádia, že mi to nevadí. Moje hlavní tvorba jsou sochy a obrazy chci dělat jen příležitostně. Tak nadešel čas předat zkušenosti dál.

A teď něco o Vás. Můžu se zeptat, kolik Vám je?

Začala jsem tvořit po padesátce a teď mi bude 55 let.

Jste mělnická rodačka?

Já úplně rodačka nejsem. Na Mělník jsme se přestěhovali, když mi byly dva roky.

Takže jste vlastně mělnická rodačka. Jaké je vaše civilní povolání v současné době?

Můj bývalý manžel byl voják, a tak jsme se pořád stěhovali a místo ve školce už nenašla. Zpátky na Mělník jsme se přestěhovali právě 17. listopadu 1989 a teprve po týdnu jsme se dozvěděli, že se něco děje. Po revoluci mohl můj tehdejší muž odejít od vojáků, takže už jsem na Mělníku zůstala. Udělala jsem si kurz podvojného účetnictví, zpočátku jsem pracovala v Technických službách a tehdejší ekonomka vyhrála volby v Tuhani a stala se starostkou. Šla jsem za ní a dělám účetní na obecním úřadu a poslední dva roky jen na poloviční úvazek, abych měla čas na tvorbu.

Děkuji za zajímavý rozhovor a přeji hodně kreativní tvorby.

Na tvorbu Jany Linkové můžete nahlédnout v galerii u článku Sál plný andělů a jako by byl slyšet slabý šum jejich křídel… (kanalem.com) nebo na webových stránkách Andílkov Atelier Lijana (andilkov-atelier.cz).

Foto Jana Línková

Foto z výstavy Marta Dušková