trochu rodinný slang a trochu o výchově

Už tradičně se snažím na blogu zachytit slang naší rozvětvené rodiny a dnes pokračuji. Slovní spojení "Alánek zase sůví" mi přijde úplně úžasné a stojí za zaznamenání. Nevím, zda přiložená fotka dokáže přesně vyjádřit obrazem tento výraz, který používají rodiče Alánka, tedy moje dcera a její přítel, ale v podstatě to znamená, že nespí, nic nedělá, jen má vykulené oči - zkrátka "sůví". Pravděpodobně je to od slova sova, ale to si ještě musím ověřit :-)
Ještě jedna velká událost stojí tento týden za zaznamenání. Týká se vlastně výchovy. Naše tři děti jsme s mým mužem vychovávali stejně a od raného věku jsme je učili i stejné návyky. Přesto se stalo, že náš nejstarší syn chodil na nočník již v roce a obě holky si daly velmi načas a tento úkon zařadily do svého života až po dvou letech. Ještě vlastně ve dvou letech vypadaly obě jako včelka Mája s vycpaným pozadím. Moc jsem to tenkrát neřešila, nechtěla jsem děti znásilňovat, nechala jsem tomu volný průběh. V létě jsem vyndala pleny a nechala holkám jen kalhotky a to v podstatě pomohlo, aby mozeček zaznamenal, že chodit na nočník je příjemnější než počurané nožičky. Ale nijak to nikoho z těch tří nepoznamenalo :-)
Moje dcera se chová v tomto případě stejně, řídí se intuicí, (já rady dávám, jen když jsem tázána :-) ). Přestože vnučce byly v dubnu už dva roky, dosud se nočníku neustále vyhýbala, ale nikdo z nás to neřešil. To přijde náhle a najednou, říkala jsem. A stalo se před pár dny a vnučka už chodí sama na nočník i bez nutného ohlášení rodičům.
A před pár měsíci jí bylo slíbeno, že jakmile se vyčůrá do nočníčku, hned se zavolá babičce a pochlubí se. Na víc měla slíbeny gumové medvídky jako odměnu. Stalo se tento týden, první vyčurání, první medvídek a okamžitě hláška na maminku: babičí haló. Takže mi hned volala a ukazovala do telefonu, nutno podotknout, že videotelefon nemám, plný nočník se slovy: babičí fuj.. Měla jsem z toho pokroku, je to celkem velký milník v životě malého dítěte, upřímnou radost a bylo to na mě určitě znát.
Od té doby volá trůníc na nočníku po každém provedeném úkonu na mámu: babičí haló ( na medvídky úplně zapomněla) a  mě pak hlásí do telefonu: babičí, fuj. Mám pokaždé radost, jako když to bylo poprvé :-)
To mě i po letech utvrzuje v tom, že takto to má být brát dítě jako individualitu, žádné znásilňování a trápení, jen liberální přístup, ostatně stejně jako ve všem ostatním.Urputností pravděpodobně dosáhneme opaku, než je vysněný cíl,  Každé dítě je jiné a snažit se jej napasovat do nějakého mustru či nějaké předepsané normy nemá smysl. Kdo vlastně určil pravidla či normu, kdy má chodit dítě na nočník? Kdy se má posadit? Kdy má stát, chodit, mluvit? Vždyť jsme přece každý úplně jiný a  v dospělém věku se také chováme každý jinak dle svých schopností, možností či talentu. A upřimně "stádo" stejných lidí řídící se úplně stejnými pravidly mě trochu děsí.
Ostatně pravidlo, že kluci chodí na nočník o hodně později než holky, naše rodina velmi zásadně a to v podstatě dvakrát popřela.

zahradní proměny opět

Teď nemyslím proměnou, i když vlastně taky, ty krásně rozkvetlé oleandry, na které jsem čekala. Nepamatuji si rok, kdy jsme zahradu museli neustále měnit jako letos. V truhlíkách nám odešly úplně fuksie a nebylo to jen vedrem, protože jsme pořád zalévali a hnojili. Po vyklepnutí těch depresivních mrtvých květin jsme objevili pravděpodobnou příčinu. Něčím byly napadeny.
Takže opět měníme zahradu. Letos už po kolikáté?! No je to vidět na blogu :-) Už se to trošku prodražuje, ale i malá radost něco stojí.
Včera jsme se vypravili na trh a tajně doufali panebože, že ještě něco na výsadbu do truhlíků objevíme. Přece jen je ještě brzo a ozdobená okna máme rádi. Měli pouze astry, to sice není úplně náš sen, ale nakonec vypadají na oknech moc hezky a po těch uschlých rostlinkách, které trochu připomínaly Den Trifidů, je to velká paráda. Moc se nám to líbí. Doufám, že vydrží do podzimu, abych je vyměnila až za zimní výzdobu.
No změna je život a umělé proměny zahrady jsou letos zkrátka naše nutné hobby :-)

dnes z jiného soudku 2

Recepty na svém blogu neřeším, ne že by mě vaření nebavilo, jen už mám při naší celkem početné rodině "odvaříno". Bramborový salát se zadělával pomalu v prádelním hrnci, podobně knedlíky,. pekla jsem o víkendu třeba i 5- 6x, abych ty tři hladové krky v pubertě nasytila, takže nyní vaření není už moc moje hobby, i když prý vařím výborně. Občas mi ale nějaká specialita, svíčkovou přece každý zná, stojí  za zveřejnění jako třeba tady dnes z jiného soudku.
A dnes v tom vedru jsem si vzpomněla na lehce stravitelné jídlo, které už jsem léta nevařila. Protože to není úplně klasika, kterou vaříme všichni, rozhodla jsem se, že se podělím

Zapečená treska s rajčaty a paprikou
do máslem vymazané zapékací mísy položíme po celém dně kousky osolené tresky, zakapeme citrónem a dle libosti okořeníme libovolným kořením, já jsem dnes použila pepř tří barev, ale už jsem vyzkoušela i jiné koření
na tresku poklademe na kolečka nakrájená rajčata - měla jsem velká, stačilo jedno
po té dáme do mezer mezi rajčata na kolečka nakrájenou zelenou papriku - také my stačila jedna
trochu pokapeme kečupem, ale jen trochu
vše zalejeme asi čtyřmi rozkvetlanými vajíčky, po stranách mísy jsem ještě dala kousky másla
pečeme asi hodinu a půl
stačí asi na čtyři porce
podáváme s brambory, já jsem k tomu dnes dala šťouchané brambory, protože se mi trochu rozvařily (páč jsem na ně při jiné činnosti zapomněla).

Je to moc dobré jídlo a lehké a rychlé, žádné nádobí a rychlé zpracování, což je myslím nyní priorita a na talíři vypadá hezky.
Kdo vyzkoušíte, přeji dobrou chuť. Já už jsem si dnes pochutnala :-)

laskavý dotek

Tráva na zahradě připomíná saharu. No dala by se nazvat Saharou.
Naše Justýna zvící velikosti jezevce hubne vedrem před očima, ne že by jí to nesvědčilo. Piňďa, který je u nás na prázdninách, psala jsem v minulém příspěvku, nechce opustit svůj výběh a jen se líně chladí na dlaždicích, ostatně stejně jako Justýna, takže jsem se dostala opět do fáze matky na mateřské dovolené, která sleduje, jestli její "děti" jedí a porušuje všechny svoje zásady, páč je v tom vedru nutí do jídla a pití a to se nedělá. Ale nemůžu si pomoct. Sleduji množství snědeného obsahu kapsičky, granulí, či zelené pampeliška. Po té vyhazuji do odpadu, takže poslední týdny jsou nejdražší z celého roku. Nebo posledních let? To je jedno. Proboha ať jedí.
Justýnu neustále hledám, každý den a každou noc, protože se někde schovává a já si představuji, že vyčerpaná vedrem někde uvízla a nemůže ven a umře. Vždycky se vrátí.
Zkrátka, já pozitivní člověk jsem trochu v depresi, ale to se rouhám. Nevím opravdu, co je deprese...
Po tom všem jsem začala hledat nějaký laskavý dotek. A našla.
Zátiší s růžovými gerberami (koupil dnes můj muž tradičně s chlebem), sklenička dobrého chardonnay, kterou se trochu chladím a dodávám si večer pozitivní náhled na svět, rozečtená kniha Havel od Žantovského, která mě velmi baví, zapomenuté puzzle pejska, které tu nechala Lolinka od poslední návštěvy.
Ze zahrady poslední krásné okno s truhlíkem, všechny fuksie v ostatních truhlících téměř odešly, přestože zaléváme za studny a hnojíme, krásná studna s rozkvetlými květináči, závěsný květináč s milion bells ...
Opravdu laskavý dotek.

animal hotel a trochu divná depilace

O zvířecích mazlíčcích jsem psala už vícekrát, ale dnes je to trochu pokračování příspěvku ranní budíčky, animalhotel a jiná zvěrstva.
Králíka Piňďu jsme již několikrát hlídali...  a po té počítali škody. Poprvé nám zdevastoval celou tělocvičnu a to nepočítám jen ty bobky, o kterých jsem psala, ale zničené žaluzie, na kterých visel, dokud jsme jej nevysvobodili, označkovaná celá postel pro příležitostné spaní, kterou jsme museli celou prát a další jiné drobné škody. To byl také důvod, proč začal můj muž zjišťovat, kolika let se takový většinou roztomilý tvoreček vlastně dožívá. Po zjištění, že to může být až osm let, a páč se nás tato věková hranice vzhledem k prázdninovým pobytům velmi dotýká, se můj muž rozhodl vybudovat v našem domě výběh v místnosti, které říkáme dle původní majitelky technická, kde je plynový kotel, bojler a můj koutek na šití. Její  umístění je hned vedle kuchyně, takže pokud necháme otevřené dveře, vidí nás a je spokojen. Můj muž zde vytvořil celkem velký výběh s drátěným plůtkem trochu jako stavebnici. Sestavuje se pouze, když přijede Piňďa na prázdniny k "babičce a dědečkovi" :-) V té době ovšem nemohu šít, páč prostor se změní na mini zoo.
Piňda využil tohoto prostoru asi již třikrát, takže konec rozbitým žaluziím a vzteklému značkování, protože nás vidí a má pocit, že je s námi. Jezdí k nám rád a jeho paníček a panička tvrdí, že se mu od nás nechce.
Od soboty je opět u nás. Je velmi vzorný. Máme tentokrát i vodítko, takže jej večer "paseme", i když skoro žádná tráva v těchto tropických vedrech není.
Tentokrát Piňda zatím nic neprovedl. Za to ale my ano. Doufám, že toto bude číst můj syn až po dovolené, až si to zlatíčko odveze v pořádku domů, ne dřív.
Ne, v podstatě se mu nic nestalo a už nám naštěstí odpustil. Jen jsme mu provedli nechtěně depilaci chloupků.
Asi před měsícem se u nás objevily mouchy, není u nás sice ani zdaleka tak přemnoženo jako na Plzeňsku, ale přesto je jich dost. Množství nakoupených přípravků v podobě různých zázračných lamp, motýlů k nalepení na okno (haha - tomu jsem se smála, už když tu úžasnou novinku muž přinesl - no zoufalství dělá divy), hřebíčku ve vodě, jehož aroma má odpuzovat tyto nechtěné návštěvníky, není rozhodně úměrné pořád se zvyšujícímu počtu těchto otravných tvorů - jak říká moje vnučka Lolinka: "blouků".  Nastupuje klasika, kterou jsem nesnášela už, když jsem jako malá jezdila na prázdniny k babičce, páč šnůra mrtvých much má opravdu daleko ke šňůře perel. Klasikou myslím odpornou věc, zvedající mi žaludek tak, jak říká moje kamarádka, že bych "nablila vanu":-).
Ano, je to mucholapka. Mám celkem vyvinuté estetické cítění, takže do domu mi tato záležitost jaksi nepasuje, i když dle mého muže a zbytku rodiny měly tyto "ozdoby" viset už dávno. Nakonec jsem musela uznat, že už není zbytí.
V loňském roce mouchy v našem domě nebyly. Letos to přičítáme hejnu hus, které jsou o několik domů dál pod námi. Takže mucholapka visí v kuchyni a visela i v již zmiňované technické místnosti. Bohužel přesně nad výběhem. Moje intuice mě však tentokrát zklamala. Poprosila jsem svého muže, ať pro jistotu mucholapku odstraní, aby nespadla na Piňdu. Při odstraňování se však stalo přesně to, z čeho jsem měla velké obavy a čemu jsem vlastně chtěla zabránit. Někdy ve snaze udělat to nejlepší naopak způsobíme to nejhorší. Mucholapka spadla a králíček domnívajíc se, že dostává něco dobrého na zub, utíkal ostošest. Bohužel branka do výběhu se samozřejmě v té chvíli nedala z nějakého důvodu rychle otevřít, aby bylo možné přicházející katastrofu odvrátit.
Piňda přiběhl, přilepil se čumáčkem, rychle se odtrhl a v šoku udělal salto. Stalo se, co se dalo předvídat. Zamotal se do mucholapky celý jako do obvazu. Začal zběsile a v šoku lítat po celém prostoru, a i když není prostor velký, nepovedlo se jej chytit. Slabé povahy nyní přestaňte číst. I mně dělá problém si na to jen vzpomenout. Mému muži se povedlo zachytit konec mucholapky a udělal jediné možné.
Prudce trhnul....
A chvíli visel králíček na té mucholapce... Lepidlo je opravdu velmi urputné.
Piňďa s námi asi hodinu nemluvil, což je celkem málo na to, co jsme mu provedli. Bylo to téměř opravdu jako depilace. Všude ve výběhu bylo plno chlupů v šedivé barvě, které ještě navíc divně trčely i z krásně černého králíčka. Nosila jsem mu pampelišku, kterou miluje, ale seděl strnule jako socha a dělal, že tam nejsem. Bála jsem se, že utrpěl psychickou újmu. Snažila jsem se mokrou houbičkou odstranit z něj zbytky lepidla, což bylo naprosto nemožné. Dokonce se po mě to hodné zvíře ohnalo. Nechala jsem jej tedy v klidu. Snad se uklidní.
Asi po dvou hodinách si tu pampelišku vzal a bylo vyhráno. Večer, trochu se ochladilo, jsme jej vzali na zahradu a tam se mi povedlo více méně zlikvidovat důkazy našeho provinění.
Na zahradě se mu líbilo tak, že nebylo možné jej ani kolem desáté dostat domů. Ale měla jsem radost. Psychickou újmu neutrpěl a ta kosmetická už nebyla vůbec vidět. (Psychickou újmu pro změnu utrpěla naše Justýnka, která dosud Piňďu naprosto ignorovala, ale když jej viděla se mnou na procházce na vodítku po zahradě, otočila se ke mě zády se zmateným výrazem a zase pro změnu se mnou nemluvila ona.)
Ale depilaci nohou mucholapkou rozhodně nedoporučuji :-)

nesem vám noviny ...

tenhle designový telefon miluju, škoda, že se mi nevejde do žádné kabelky :-)

Telefony a naše rodina. Už jsem o nich něco málo psala zde jsem na černé listině.
Na toto téma u nás pomalu vzniká i tradice. Týká se zvláště míst, kam si telefon se sebou zásadně nikdy nevezmu, pokud nebude velikosti trafostanice jako první jakože "mobilní" telefony po revoluci. Nevím, kdo si vzpomenete na tu dobu, kdy rádoby "podnikatelé" ve fialovém kvádru a bílých ponožkách (dodnes jsem nepochopila tehdejší módní trend) si museli s sebou brát na jedno pivo všem na odiv tuto bednu zvící velikosti menšího cestovního kufru a vážící možná okolo pěti, možná i více kilo. Na kličku nebo na co to bylo, vytáčelo se číslo a zvedalo se klasické velké sluchátko. Už si ten přístroj přesně nepamatuji, jen vím, že i tenkrát byl směšný. Obzvlášť,  když ještě doba telefonů přilepených k uchu nenastala a telefony se používaly oproti dnešku jen velmi zřídka. A i proto, že  na pevnou linku se dlouho čekalo a moc lidí telefon nevlastnilo.  Pokud jsme potřebovali něco projednat či si něco sdělit, museli jsme přijít k sobě na kafe.
No ale abych se vrátila opět na začátek. Zkrátka svůj malý mobilní telefon si nikdy neberu na toaletu. Někteří členové naší rodiny již telefon v tomto hygienickém zařízení utopili, někteří i několikrát nepoučení a ještě lépe, když to byl služební telefon. Dále telefony rozbíjíme ( ne úmyslně),  někteří je opakovaně ztrácí apod. Jedna věc nás však nechává všechny naprosto chladné  Nikdo z nás nemá na příchozí hovory v mobilu žádné vstupní melodie, zvláštní hlášky či vtipné glosy, takže když mi někdo volá, nevítá jej Madonna ale klasické zvonění.
Po dnešním zážitku tajně doufám, že ani nikdo z nás změnu nechystá.
V dnešním parném dni přesahující třicítky jsem přečkala při telefonování svým klientům (v tom vedru nikdo nebere telefony, raději mi zavolá zpět po půlhodině) různé songy příjemné i iritující, přečkala jsem rozhovor vietnamského trhovce něco v duchu: pani moc sluší, není velke, vem si pani, kam deš pani ja koupit jiné ..., ale po určité době mě tato činnost v tom vedru rozpálila natolik, že mi tekl pot i do očí a  štípal, tekl mi po krku, zádech a všude.V kontrastu k této popsané situaci po vytočení dalšího kýženého telefonního čísla se ozvalo: Neseem vám noviny, poslouchejte .........
No to je konec. Vánoce jsou tady. Když jsem se nemohla neustále dovolat a už potřetí jsem slyšela vánoční koledu, v tom pařáku jsem si vzpomněla na sníh.  Nebyla jsem chvíli schopná sdělit zbytku redakce, co mě tak rozesmálo. A možná jsem se v té chvíli i přestala potit :-)
V sobotu má být 37 stupňů, asi si zazpívám Vánoce vánoce přicházejí. Třeba to pomůže. :-)

nedělní krásné maličkosti beze slov

Hezkou neděli :-)