jako knoflík v hlavě

fota Milan Hajn

V pátek hurá jedeme do Plzně a souhra náhod tomu chtěla, že naše čtyřicetileté výročí, přiznávám, že to nikdy nějak extra neslavíme, oslavíme premiérou v divadle Alfa,  premiérou naší dcery, která je v divadle hostujícím režisérem. 

Naše dcera svoje divadelní představení netvoří většinou jen jako režisér, ale píše si i scénáře a sama si téma představení vybírá. Tentokrát si pro adaptaci vybrala slavný román Koralína. 
Horová pohádka o tom, že zlo se často skrývá za přívětivou tváří.

Viděli jsme téměř každou premiéru naší dcery kromě těch pařížských. 
Tam jsme na premiéře byli jednou a už jsem o tom psala.

Teď Linda pracuje převážně v Čechách a v Praze učí na Damu.

A protože uvidím představení až v pátek a něco málo pravděpodobně napíšu i na blog, kopíruji informace přímo z divadla Alfa. 
Představení poběží v březnu a pak květnu a podle úspěšnosti samozřejmě i dál.

A v pátek je večerní premiéra. První premiéra byla dopoledne v pondělí za účasti 250 "nemilosrdných" dětí a bylo to prý skvělé.

Tak zítra se dozvíme, jak to bylo s Koralínou.

Z divadla Alfa Koralína:

Neil Gaiman, Natálie Preslová, Linda Dušková

JAKO KNOFLÍK V HLAVĚ (NA MOTIVY SLAVNÉ KNIHY KORALÍNA)

Hororová pohádka o tom, že zlo se často skrývá za nesmírně přívětivou tváří.

RežieLinda Dušková j.h.

VýpravaKarel Czech j.h.

DramaturgieNatálie Preslová j.h., Petra Kosová

HudbaJan Vondráček j. h.

ScénářNatálie Preslová, Linda Dušková

HrajíAndrea Ballayová, Lucia Čižinská j.h., Martina J. Hartmannová, Tomáš Jereš, Robert Kroupar, Blanka Josephová-Luňáková, Radka Mašková, Marie Mrázková, Petr Vydarený

 Česká premiéra
pondělí, 04 březen 2019

 Inscenace je určena divákům
> 8 let

Koralína žije ve velkém, tajemném starém domě. Je v něm bezpočet dveří, ale jenom jedny jsou pořád zamčené. A jak už to se zamčenými dveřmi chodí, i za těmihle se skrývá něco, co by tam mělo raději zůstat. Žije za nimi rodina, která se dokonale podobá rodině Koralíny, dokonce je ve všem tak nějak lepší. Ale něco je na ní přece jenom zvláštní…

Koralínou se do Divadla Alfa po čase vrátí dětský horor, příběh je plný napětí a překvapení. A také řeší důležité vztahy v rodině, které občas nejsou ideální. Ale není ideální rodina nakonec děsivá? Nejsou lepší skuteční lidé se svými chybami a nedostatky? Neil Gaiman je velmi populární britský autor žánrů sci-fi a fantasy. Píše pro dospělé i pro děti. Řada jeho děl byla přeložena do češtiny a známá jsou i filmová zpracování jeho literárních předloh: Hvězdný prach, Nikdynikde nebo právě Koralína, jejíž filmová animovaná verze Henryho Selicka byla nominována na Oscara. A právě Koralína je díky tajemnému a imaginativnímu světu pro loutkové divadlo jako stvořená.

Koralínu pro Divadlo Alfa nastuduje hostující režisérka Linda Dušková, která pracuje v Česku a ve Francii. Gaimanův román adaptuje pro divadlo společně s dramaturgyní Natálií Preslovou, která spolupracuje s Malým divadlem v Českých Budějovicích, připravuje program pro pražskou experimentální scénu NoD a účastní se dalších divadelních a festivalových projektů.

kdy už konečně umřeš...

Kdo dnes čekáte něco humorného, prosím nečtěte.

Narazila jsem na knihu, jejíž název nemohu použít celý ve svém příspěvku. Jednak je to celkem krutý název, který pochopí jen ten, kdo zažil. A druhak moje mamka žije celkem v pohodě a chci, aby žila co nejdýl. Většinou se v telefonátech hádáme, kdo je na tom hůř. Kdo hůř chodí, koho to víc bolí, kdo chodí víc po doktorech 😀

Většinou vyhrávám já a to nejen proto, že nás dělí od sebe 21 let. Máme rozdílné problémy a máma je má přirozeně věkem a já uměle po úrazu. Ale o tom dnes vůbec nechci psát.

Knihu jsem si objednala a doufám, že mi třeba pomůže.

Vloni jsem zažívala něco podobného a v malých poznámkách, kdo mě čtete pravidelně, víte, jsem se na blogu o tom zmínila.

Ani dnes to nechci rozebírat nějak dopodrobna, zase jen v náznacích. A knihu bych o tom nedokázala napsat. Dodnes se s tou situací, kdy jsem umírajícímu člověku prodloužila život o dva a půl měsíce, potýkám.

Za svoje svobodné rozhodnutí bez jakékoliv nátlaku jsem dostala vynadáno od rodiny, od přátel, od lékařů, prostě od všech, kteří znali situaci a částečně i člověka, o kterého jsem se rozhodla starat.  

Nejvíc mi vynadala neuroložka, že se mi zhoršuje můj zdravotní stav, že se nemohu věnovat nikomu jinému než sobě a ať to okamžitě zvrátím zpět. Na to jsem neměla svědomí, i když jsem na otázky neuroložky, proč jsem to udělala, zda mi ten člověk v životě nějak pomohl, zda mi hlídal tři děti, co pro mě dobrého udělal, nedokázala pozitivně odpovědět ani jedinkrát. Nic jsem nenašla. 
Ale, když chceme pomoct, nedáváme přece na misku vah má dáti dal. Já takto neuvažuju, ale tady jsem asi měla, jen jsem si myslela, že pár dní zpříjemnit konec života vydržím.

Jsem prostě založením samaritán anebo blbec, který je ochoten pomáhat i za cenu obětí a bez slov díků, bez jakékoliv vděčnosti, s urážkami tak ponižujícími, že ještě dnes jsem se s nimi nesrovnala.

A nejhorší je, že když ta hrůzná doba skončí, vy si ještě říkáte, zda jste udělala všechno, co jste mohla a v noci vás trápí výčitky, které nemají reálný podklad. 

Udělala jsem víc, než jsem mohla a než jsem měla. Ale to většinou vím až ráno.

Vrátilo mě to zpátky téměř na začátek mé léčby.

Ale kdybych se dnes rozhodovala znovu, obávám se, že to udělám bez rozmyslu opět.

Přestože od července loňského roku je vše jinak, pořád se s tím nějak nemohu vyrovnat. Jako by se ten člověk, který odešel bez nějakého příjemného rozloučení a s výčitkami až do konce, pořád tady byl. 

A nebyl to člověk dementní jako v té knize. Občas mám pocit, že je to už dobrý. Trvá to třeba týden, kdy jsem zapomněla. Ale pak je to znovu zpět.

To jen na vysvětlení, proč jsem si knihu už objednala.

Já jsem normálně splachovací, netrápím se minulými věcmi a řeším jen to, co můžu změnit.

Poprvé v životě mi to nejde. Možná je to proto, že tuhle větu viz výše jsem si ani v duchu nepřipustila na rozdíl od okolí a možná to byla chyba. 
Třeba by mě to vytrhlo z toho pekla, které jsme prožívali celé dny a noci a kdy jsme s mým mužem padali únavou, stresem a negativní přístup k životu tekl proudem celým  naším domem. A myslím, že člověk umírá, tak jak žil. Není v tom zásadní rozdíl. 

Sobec, který klidně připustí v době péče o něj, že on by teda v životě tohle neudělal co já, aby se o někoho staral.

Promiňte mi tuto zpověď po tak dlouhé době. Já se nějak nesvěřuju ani svým blízkým. 
Třeba to dnes byla terapie psaním. A možná jsem to napsala jen pro sebe.

Co vše může vyvolat jedna jediná kniha s velmi výrazným názvem.

Malý popis knihy Mami, kdy už konečně zemřeš, kterou jsem ještě nečetla.

Autorka v knize vypráví svůj příběh o tom, jak se nastěhovala ke svým rodičům, aby se mohla starat o svou matku, která trpěla demencí. Snažila se dělat všechno správně, ale musela se vyrovnávat s tím, že její matka se pomalu, ale jistě začala stávat neznámým člověkem. Žena, kterou kdysi milovala, už zmizela, najednou tu místo ní byla dementní osoba, která trápila své okolí záchvaty agrese. Jednoho dne se Martina přistihla, že říká: „Mami, teď už můžeš jít. Prosím, jdi už.“ Martinin příběh není ojedinělý a její kniha se v Německu krátce po svém vydání stala bestsellerem.

Martina Rosenberg je německá novinářka a spisovatelka.

kořeny osobností

Pro svůj dnešní příspěvek jsem si dovolila použít název putovní fotografické výstavy pod širým nebem v rámci stejnojmenného projektu. 

Před včerejší návštěvou výstavy jsem se seznámila s projektem, o kterém jsem před tím vůbec nevěděla. 

Na tenhle projekt, který běží už deset let, jsem dosud nenarazila a myslím, že nás takových bude víc.

Před chvílí jsem odeslala článek i s fotografiemi výstavy do novin k zveřejnění a pojala jsem jej trochu jinak, protože reportáž z výstavy by byla nedostatečná.

Nechce se mi tady rozepisovat o projektu, i když vím, že by to byl jiný článek než do novin. Byl by pravděpodobně osobnější. 

Ale v článku je o projektu vše podstatné, tak se zase vykrádám a kopíruju, co už jsem napsala.

Včera mě překvapilo, kolik lidí se u výstavy zastavilo jen tak při procházením náměstím. 

Myslím, že výstavy pod širým nebem jsou významným přenosem informací a v Mělníku to bývá celkem pravidelně.

Tak malá fotografická procházka, fotit fotky je dost oprus a na závěr článek o projektu.

Svůj strom zasadil Václav Havel i dalajláma

Putovní fotografické výstavě, která je věnovaná projektu Kořeny osobností, patří náměstí Míru v Mělníku celý měsíc až do konce března. Panely s fotografiemi jsou pod širým nebem a u výstavy se zastavují lidé, jejichž cíl cesty byl původně jiný.
Unikátní vzdělávací projekt Kořeny osobnosti byl založen v roce 2009 v Botanické zahradě Praha v Troji a od té doby zde již deset let vzniká jedinečná Stezka osobností. Stezku v současné době tvoří téměř sto vzácných dřevin a rostlin, které v zahradě vysadili významní představitelé českého, ale i světového kulturního, sportovního, vědeckého a politického život. Ve finále by měla stezka čítat sto padesát zastavení.
Cílem tohoto projektu je atraktivním způsobem veřejnosti představit přírodní bohatství spojením významných osobností se vzácnými anebo významnými druhy rostlin ze sbírky botanické zahrady.
Do projektu se v minulých letech zapojil například Václav Havel, Madeleine Albrightová, Miloš Forman, Antonín Panenka, Věra Čáslavská, Manolo Blahník a spoustu dalších, kteří symbolicky zasazením rostlin zanechali v botanické zahradě své kořeny. V zahradě je například i jabloň sikkimská, které požehnal tibetský duchovní vůdce Jeho Svatost dalajlama.
Skutečnou raritou je strom sira Nicholase Wintona, který před druhou světovou válkou zachránil 669 židovských dětí z území protektorátu. Nicholas Winton věnoval zahradě vzácný roub ze svého vlastního vzácného morušovníku černého.
Stezka zaujme nejen dospělé, ale i děti, které zde naleznou i strom patřící Hurvínkovi, Krtečkovi či Večerníčku. Jako má Hollywood svůj Chodník slávy, vytváří botanická zahrada jedinečnou Stezku osobností, kterou si návštěvnicí mohou projít během návštěvy rozkvetlých expozic se speciální mapou, která je k jednotlivým stromům zavede.
Na mělnickém náměstí si mohou zájemci prohlédnout fotografie některé ze známých českých či zahraničních osobností zachycených právě při sázení vzácných rostlin. 
Dlouhodobý projekt Kořeny osobností v sobě propojuje ochranu přírody a sílu lidskosti.

Autor Marta Dušková

kousek Mrtvého moře

Včera se u nás konala cestovatelská přednáška o Izraeli. 
Naše dcera dokáže o cestách vyprávět tak poutavě, že jsem říkala, že už by mohla psát knihy.

Vyprávěli a i poslouchali naši malí "izraelci".  Došlo ale i na fotbal, výrobu padáků pro dinosaury, takže děda, který to vše vymyslel, musel běhat neustále s dětmi do patra na terasu, protože odtud se přece musí pouštět padáky, ne? 
Alánek běhal v tátově bundě, protože nikomu se nechtělo pro jeho bundu do auta. 
Děti by už nejraději seděly venku na zemi, ale na to fakt včera ještě nebylo.

Dostali jsme dárek přímo od Mrtvého moře. Dva kusy velmi zdravé soli a dcera podotkla: mami, a dalo to docela práci něco najít, protože urazit kousek z těch velkých kusů soli fakt nemáš šanci.

V souvislosti se solí jsme se dozvěděli zajímavou věc.

Běžně nesmíte ze zemí vyvážet mušle, kameny, či cokoliv, co jste si nekoupili a je za to velká pokuta, pokud to u vás najdou.

V Izraeli je to naprosto obráceně. Převést můžete cokoliv, co jste si sami našli a při kontrole musíte přesně říct, kolik těch kamenů či čehokoliv jiného máte, aby bylo jasné, že vám tam nikdo nemohl nic podstrčit a musíte opravdu potvrdit, že nic z toho jste si nekoupili, ani vám to nikdo nedal, že jste si to skutečně třeba z toho moře vzali sami. 
No, mají svoje skutečnosti, tak se člověk ani těmto přísným pravidlům a nařízením nediví. 
Mami, proto jsem ti ani nepřivezla žádné koření. Žádné jsem nekoupila, musela bych dokazovat, že jsem si ho do pytlíků nabrala sama a ne že jsem si koupila u prodejce jeho už připravené.

Ze soli máme oba s mým mužem radost a je to krásný a originální dárek.

známá neznámá

Včera se u nás jako na spoustu jiných místech slavil Masopust. 

Dávám na blog jen malou přehlídku fotek, i když myslím, že každý počítá s tím, že na takové akci se bude fotit nejen do novin.

Před týdnem jsem doma o masopustu mluvila a zjistila jsem, že můj muž neví, proč se to slaví. 
No jo, Pražák a na víc v dětství našich dětí se oslavy tohoto typu nekonaly, takže jsem zjistila, že mezery má i syn, který u nás zrovna byl. 

Pak už jsem otestovala po telefonu moji mámu, která taky přesně neznala historii masopustu.
Jen mi řekla: myslíš fašank.

Myslím, že většina z vás na tom bude lépe než naše rodina. 

Reportáž jsem tedy napsala trochu v duchu tradice známá neznámá. Rozepsala bych se víc, ale byla to reportáž z akce a tam je velikost daná.

Článek ještě nevyšel, ale protože tam nikoho necituji, zveřejňuji jej nyní na blogu. 

Upřimně, nechce se mi psát znovu, jaký byl včerejší masopust.

A tady je můj článek ještě bez korektury. 

Všem hezkou neděli. Za námi dnes přijedou malí "izraelci", kteří se vrátili zpět z cest.

Cítovský masopust v pořadí již pátý se stal krásnou tradicí

Marta Dušková

Podle historických pramenů je první březnový víkend koncem masopustních oslav. Masopust, lidově také fašank, ostatky či obecně karneval představuje období hodování a veselí, které předcházelo postní době bez masa, která trvala čtyřicet dní a její konec byl na Popeleční středu. Konec postního období byl pohyblivý v závislosti na Velikonocích.

Dnes už význam masopustních svátků, kdy se všichni dosyta najedli, aby byli silní na následující postní období, ztratil svůj původní význam a pravděpodobně málokdo se bude postit, ale zbyla krásná tradice.

Masopustní veselí spojené s průvodem masek, zabijačkou a masopustní zábavou se uskutečnilo v sobotu 2. března v obci Cítov. Cítovský masopust je již tradicí a letos je v pořadí pátý.

Před Kulturním domem Cítov, kde se sešli desítky lidí nejen z obce, ale i ze širšího okolí, zahájil oslavy starosta obce David Rameš. Podle tradice předal povolení k oslavám a žezlo Lauferovi, který je vůdčí postavou masopustního průvodu.

Poté se vydal masopustní průvod plný tradičních i netradičních masopustních masek za doprovodu hudby na obchůzku obcí a k masopustnímu průvodu se postupně přidávali další lidé s maskami i bez. Průvod skončil na místním hřišti, kde byl podle tradice obžalován viník za všechno zlé a symbolicky byla poražena kobyla.

Potom už byla na řadě ochutnávka tradičních zabijačkových výrobků při příjemném posezení s hudbou. Masopustní zábava pokračovala do pozdních večerních hodin.

podvodná studie o očkování

Nevím, jestli si někdo z vás tento článek, který je příšerně dlouhý, přečte. Já jsem ho sice přečetla celý, ale stejně jsem některé pasáže, které popisovaly konkrétní výstupy podvodné studie, přeskakovala.
Článek se týká velkého podvodu, podvodné studie o tom, že očkování způsobuje autismus. Tato malá studie s podvodnými daty britského doktora Wakefielda, který dnes již lékařem není, nicméně zasáhla celý svět a právě odmítači očkování proti spalničkám v kombinované vakcíně svůj odpor postavili právě na této studii, která se rozšířila zejména díky médiím, protože dávala prostor právě jen lidem podporující podvodnou studii.
Teprve v roce 2011 bylo pořádně zveřejněno, že je to celé podvod viz citace z článku.

Wakefieldova studie, kterou lze dnes bez nadsázky označit za podvod, je stará 21 let. Je to jedna z nejcitovanějších studií, která kdy byla stažena vydavatelem. Více než cokoli jiného ukazuje Wakefieldův případ slabiny vědy: jeden malý podvodný výzkum rozpoutal desetiletí trvající spor, který zasáhl celý svět a otřásl důvěrou lidí v lékařskou profesi a znejistil statisíce rodičů po celém světě.

Zdroj: https://www.idnes.cz/technet/veda/podvod-ockovani-zpusobuje-autismus-studie-andrew-wakefield-mmr.A190226_121716_veda_pka?

Nicméně na něco již je pozdě. 
Vlastně proč se zabývám tímto tématem, když už se mě žádné povinné očkování netýká?
Doma v poslední době rozčíleně debatujeme o tom, že díky odmítání povinného očkování proti spalničkám se tato nebezpečná nemoc, na kterou lze umřít, začíná rozšiřovat kolem nás a ohrožuje nás všechny. Dokonce i očkované, protože vakcína vás nekryje celý život. 
Imunní jste pouze v případě, že jste spalničky prodělali.
U nás v rodině, myslím teď ve velké rodině, očkování se týká vnoučat, se povinné očkování nikdy neodmítalo a na základě letitých zkušeností jsem ani nevěřila, že vakcína může způsobit autismus, což se samozřejmě teď ukazuje jako pravdivé.
Nejsem zastáncem jakéhokoliv očkování na všechno, jako je například chřipka. Právě o očkování proti chřipce jsem si před lety vyslechla spoustu přednášek pro a proti a vím, proč se lékaři neočkují, což je jim vyčítáno. 
Nebudu tady rozebírat, proč se nenechat očkovat proti chřipce, to je každého věc, nicméně si myslím, že tělo musí nějakým nemocem odolávat bez nějaké berličky a zdravého člověka takový malý boj jen posiluje.
No nic, potřebovala jsem se k tomu vyjádřit. Vím, že těm, kteří již dávno přijali bez použití selského rozumu podvod za pravdu, tohle nikdo už nevymluví,
Nicméně měli by si uvědomit, že svoje děti tímto neochrání a všechny ostatní ohrozí.
Mějte pěknou sobotu. Já jdu dnes fotit a psát o Masopustu.

lahve od mléka aneb váza z čehokoliv

Docela mě mrzí, že jsem nestihla vyfotit už ve středu zavinuté narcisy, který můj muž přinesl. 
Přiznám se, že se mi moc líbily a možná jsem ani nechtěla, aby brzy rozkvetly. 
Ale bylo pozdě, druhý den ráno už byly rozkvetlé.

Dlouho jsme na ně hledali vázu, přestože jich máme dost. 
Ale znáte to, někdy potřebujete něco zvláštního. 
Něco je malé, něco velké, něco kytce prostě jen nesluší.
 Vzpomněla jsem si na flašky od mléka, které mi dala dcera. Prý na něco. 
Vloni jsem jednu použila na mátový sirup, ale jinak trůnily bez povšimnutí ve špajzu a čekaly na svoji příležitost.

Narcisy se do jedné nevešly, tak jsme je dali do dvou. 

Vypadalo to moc hezky, tak jsem ještě přidala jednu.

Váza může být z čehokoliv. 
Pomalovala jsem i láhev od portského, skleněnou dózu od těstovin, kde se rozbilo umělohmotné víčko a zdálo se mi to škoda vyhodit.

Flašky od mléka malovat nebudu. Aspoň zatím. Přijdou mi krásné jen tak.

Navíc ráda posílám do dalšího kola věci, které byly původně určeny k vyhození.

Právě nádoby, které měly naprosto jiný účel, a já jim dám jiný smysl, mám nejraději.

Ať žije kreativita!