kdy už konečně umřeš...

Kdo dnes čekáte něco humorného, prosím nečtěte.

Narazila jsem na knihu, jejíž název nemohu použít celý ve svém příspěvku. Jednak je to celkem krutý název, který pochopí jen ten, kdo zažil. A druhak moje mamka žije celkem v pohodě a chci, aby žila co nejdýl. Většinou se v telefonátech hádáme, kdo je na tom hůř. Kdo hůř chodí, koho to víc bolí, kdo chodí víc po doktorech 😀

Většinou vyhrávám já a to nejen proto, že nás dělí od sebe 21 let. Máme rozdílné problémy a máma je má přirozeně věkem a já uměle po úrazu. Ale o tom dnes vůbec nechci psát.

Knihu jsem si objednala a doufám, že mi třeba pomůže.

Vloni jsem zažívala něco podobného a v malých poznámkách, kdo mě čtete pravidelně, víte, jsem se na blogu o tom zmínila.

Ani dnes to nechci rozebírat nějak dopodrobna, zase jen v náznacích. A knihu bych o tom nedokázala napsat. Dodnes se s tou situací, kdy jsem umírajícímu člověku prodloužila život o dva a půl měsíce, potýkám.

Za svoje svobodné rozhodnutí bez jakékoliv nátlaku jsem dostala vynadáno od rodiny, od přátel, od lékařů, prostě od všech, kteří znali situaci a částečně i člověka, o kterého jsem se rozhodla starat.  

Nejvíc mi vynadala neuroložka, že se mi zhoršuje můj zdravotní stav, že se nemohu věnovat nikomu jinému než sobě a ať to okamžitě zvrátím zpět. Na to jsem neměla svědomí, i když jsem na otázky neuroložky, proč jsem to udělala, zda mi ten člověk v životě nějak pomohl, zda mi hlídal tři děti, co pro mě dobrého udělal, nedokázala pozitivně odpovědět ani jedinkrát. Nic jsem nenašla. 
Ale, když chceme pomoct, nedáváme přece na misku vah má dáti dal. Já takto neuvažuju, ale tady jsem asi měla, jen jsem si myslela, že pár dní zpříjemnit konec života vydržím.

Jsem prostě založením samaritán anebo blbec, který je ochoten pomáhat i za cenu obětí a bez slov díků, bez jakékoliv vděčnosti, s urážkami tak ponižujícími, že ještě dnes jsem se s nimi nesrovnala.

A nejhorší je, že když ta hrůzná doba skončí, vy si ještě říkáte, zda jste udělala všechno, co jste mohla a v noci vás trápí výčitky, které nemají reálný podklad. 

Udělala jsem víc, než jsem mohla a než jsem měla. Ale to většinou vím až ráno.

Vrátilo mě to zpátky téměř na začátek mé léčby.

Ale kdybych se dnes rozhodovala znovu, obávám se, že to udělám bez rozmyslu opět.

Přestože od července loňského roku je vše jinak, pořád se s tím nějak nemohu vyrovnat. Jako by se ten člověk, který odešel bez nějakého příjemného rozloučení a s výčitkami až do konce, pořád tady byl. 

A nebyl to člověk dementní jako v té knize. Občas mám pocit, že je to už dobrý. Trvá to třeba týden, kdy jsem zapomněla. Ale pak je to znovu zpět.

To jen na vysvětlení, proč jsem si knihu už objednala.

Já jsem normálně splachovací, netrápím se minulými věcmi a řeším jen to, co můžu změnit.

Poprvé v životě mi to nejde. Možná je to proto, že tuhle větu viz výše jsem si ani v duchu nepřipustila na rozdíl od okolí a možná to byla chyba. 
Třeba by mě to vytrhlo z toho pekla, které jsme prožívali celé dny a noci a kdy jsme s mým mužem padali únavou, stresem a negativní přístup k životu tekl proudem celým  naším domem. A myslím, že člověk umírá, tak jak žil. Není v tom zásadní rozdíl. 

Sobec, který klidně připustí v době péče o něj, že on by teda v životě tohle neudělal co já, aby se o někoho staral.

Promiňte mi tuto zpověď po tak dlouhé době. Já se nějak nesvěřuju ani svým blízkým. 
Třeba to dnes byla terapie psaním. A možná jsem to napsala jen pro sebe.

Co vše může vyvolat jedna jediná kniha s velmi výrazným názvem.

Malý popis knihy Mami, kdy už konečně zemřeš, kterou jsem ještě nečetla.

Autorka v knize vypráví svůj příběh o tom, jak se nastěhovala ke svým rodičům, aby se mohla starat o svou matku, která trpěla demencí. Snažila se dělat všechno správně, ale musela se vyrovnávat s tím, že její matka se pomalu, ale jistě začala stávat neznámým člověkem. Žena, kterou kdysi milovala, už zmizela, najednou tu místo ní byla dementní osoba, která trápila své okolí záchvaty agrese. Jednoho dne se Martina přistihla, že říká: „Mami, teď už můžeš jít. Prosím, jdi už.“ Martinin příběh není ojedinělý a její kniha se v Německu krátce po svém vydání stala bestsellerem.

Martina Rosenberg je německá novinářka a spisovatelka.