u jezu

Odjakživa miluju pohled na řeku. Je to pro mě uklidňující a krásný pohled, i když přiznávám, že do té vody by mě nikdo jen tak nedostal.

Morava byla místem mého dětství, mého randění s mým budoucím mužem a místem procházek s našimi malými dětmi.

Ale léta jsem tam nebyla. Už před odjezdem jsem si naplánovala, že se chci zase k naší Moravě podívat. Dřív ovšem pěšky, ve čtvrtek autem, páč bych to nedošla.

Byl zrovna první jarní den, slunce a teplo a my jsme si to s mužem užili. Kochali jsme se. 
Teprve pak doma, myslím ještě v Hodoníně, jsem se dozvěděla, že je řeka Morava rozdělena přesně na polovinu, část je česká a část slovenská.

Takže já jsem fotila ze slovenské strany český břeh.

Třeba se pokocháte se mnou. 
Nafotila jsem moc fotek, takže některé jsem dala do koláže, páč by to byl dlouhý příspěvek.

Už jsem sice dnes doma, ale ještě se pokochám Moravou s vámi prostřednictvím fotek.

P.S. A ještě něco pro mě do deníčku. Morava byl pro mě asi určitý milník. Zřejmě mi pomohla injekce z pondělí, o tom jsem už psala, a něco se stalo. Konečně mě bude někdo léčit, nejen moji hlavu po nehodě. Já jsem u té Moravy dokázala ujít na mě velký kus cesty, sice pomalu, ale ujít tolik, kolik jsem neušla před injekcí ani dohromady za týden. A když jsme se vraceli a můj muž říkal, počkej tady, já ti předjedu autem, řekla jsem: ne já jdu dál, já ještě trochu můžu. 

Je to pro mě velká naděje. Možná zase začnu chodit normálně, možná ještě budu skákat přes švihadlo jako před dvěma lety. Už to vypadá, že to není placebo, což jsem si v úterý při nepatrném zlepšení myslela. 

Jako by se mi tělo uvolnilo. Možná tedy neskončím na vozíčku, což už tak vypadalo. 

Možná zase budu svobodná a nezávislá.