poslední snídaně

Název příspěvku je jen zdánlivě smutný. Trochu mi evokuje něco jako poslední večeře Páně.

Dnes ráno jsme si s Bárou uvědomily, že je to poslední naše napůl pracovní snídaně. Jednou za 14 dní už máme tradici víc než dva roky společnou snídani, která je tak z jedné třetiny pracovní, protože řešíme, o čem budu psát do deníku a případně, jaká jsou stanovená témata. 
Už od ledna vím o změně, která se hlavně dotýká Báry, ale potažmo i mě. 
Bára už nebude redaktorkou deníku a já ještě neznám toho, s kým budu spolupracovat a zda vůbec budu spolupracovat. Pracuji na dohodu a velmi si vážím svojí svobody, kdy si o tématech do novin rozhoduji sama a ráda bych toto zachovala. Honoráře jsou dost nízké a nemůžu si vůbec počítat čas, který s psaním strávím, proto mám určité podmínky. S Bárou jsme přítelkyně už asi pět let, takže spolupráce funguje, tedy fungovala na jiné úrovni. 
Něco jako: ježíš, vole, tak kdy už mi to zveřejníš, za chvíli to bude jako tvrdej rohlík apod.

Přiznávám, že mi dnes bylo trochu smutno, že tato etapa končí, i když naše tradiční snídaně budou pokračovat, ale už nebudeme kolegyně. Můj podíl na novinách je výrazný, takže je snaha, mě udržet na tomto postu, ale je otázka, jestli se natolik nezmění podmínky, že to budu chtít i já. 
Neumím si svůj život bez psaní představit, ale svoboda je pro mě přednější.

Již od začátku ledna vím, že Bára dostala velmi zajímavou pracovní nabídku a já ji podporovala do konce ledna, kdy mělo padnout rozhodnutí, rozhodně ji nezahazovat. Je to velmi výrazný kariérní postup, v deníku už neměla kam růst, nemluvě o výrazném zvýšení finančního ohodnocení. 
Navíc je ve věku, kdy ji za chvíli její tři děti už nebudou tolik potřebovat a pro její spokojenost je nutné se posunout dál.

Už měsíc pracuje na obou postech, což je samozřejmě výrazná zátěž. Pro ni. Vlastně i pro mě, protože musím hlídat články, které chci zveřejnit, páč doba, kdy mi bylo avizo o zveřejnění posíláno bez mojí připomínky, je dávno pryč. 
Obě už si přejeme, ať je konec března.

A ještě něco jsem si uvědomila. Když je člověk osobnost, dokáže se vyhrabat ze dna, kdy je v naprosté životní krizi, na žebříčku hodně vysoko. 
A Bára je trochu vzorový exemplář, že to lze. 
Píše dnes knihy, už jsem tady o nich psala, které se dobře prodávají, vychovává děti, které studují, má farmu a teď práci, která z určitého úhlu pohledu vypadá jako práce snů a co je důležité, Báru baví.

O změně, která mě čeká, jsem chtěla napsat už několikrát. 

Ale teprve dnešní poslední pracovní snídaně, mě k tomu rozhoupala.

Bářin pád a následný vzestup je zdokumentován. Jako Fénix z popela. 

Tisíckrát upadneš a tisíckrát musíš vstát.

Je nás určitě víc, kdo to zažil. 
Jen něčí pád je větší a o to větší je pak vzestup.

Kdo máte chuť, můžete se podívat na Cestu ze dna. kde je těžká životní etapa Báry zachycena.