trochu jiná kniha

Vím, že bych měla něco napsat. Něco jako recenzi. 
O knize Mami, kdy už konečně umřeš jsem se na blogu zmiňovala. Knihu jsem skoro dočetla a zbývá mi pár stránek, ale ty už nemohou nic změnit.
Na úvod musím říct, že se kniha dobře čte, je dobře napsaná, nenudí vás v žádné pasáži, ale je to něco jiného, než jsem čekala a než hlásí anotace ke knize.
I když anotace hlásí, že se autorka stěhovala za rodiči, aby se mohla starat o nemocnou matku, není to pravda. Už to mi přišlo důležité. 
Rozhodnutí stěhovat se za rodiči, kteří v té době byli relativně zdraví, byla nabídka bytu v rodném domě. První roky dokonce rodiče mladým manželům i s dítětem vydatně pomáhali.
Takže to nebylo rozhodnutí jako u nás starat se tři měsíce o umírajícího člověka.
Postupně se situace samozřejmě měnila, ale ani tak jsem neviděla žádnou paralelu s naším životem.
Nechci zlehčovat v žádném případě starosti jiného člověka, pro každého z nás jsou jeho starosti největší. 
Téměř polovina knihy je věnována pro autorku velmi zatěžujícím "povinnostem", které ovšem my s mým mužem vnímáme jako samozřejmé a rozhodně to pro nás nebylo nervy drásající.
V určité fázi prostě na vás spadne částečně zodpovědnost za rodiče a vy naprosto samozřejmě řešíte některé povinnosti, které dříve patřili rodičům.
Sháníte kvalitní lékaře, a to i v pro vás vzdáleném regionu, když je rodič s dosavadní péčí nespokojen, voláte lékařům, abyste se ujistili o správnosti léčby, zjišťujete, na jaké zdravotní pomůcky mají nárok, voláte lékařům, sociálce, vybíráte lepší pojišťovnu, samozřejmě tu, ve které pracujete, protože pak je řešení některých problémů lehčí..
Někdy na vás přehodí zodpovědnost, která s vámi půjde do konce života. Když táta ještě žil, volal mi do práce z nemocnice: oni mi chtějí uříznout nohu a já chci, aby jsi rozhodla, zda to mají udělat či nikoliv. 
Ještě dnes se mi klepou ruce, na rozhodnutí jsem měla jen pár minut, operační sál už byl připraven. 
Byla jsem daleko, asi 400 kilometrů od centra dění, a volala jsem lékaři, i když jsem o nutnosti konečného řešení nepochybovala, který o nevratném úkonu rozhodl, zda je to nezbytně nutné a zda ještě není jiné řešení. Nebylo.
Volala jsem tátovi a rozhodla za něj tohle příšerné životní dilema. Rozhodnutí v té chvíli bylo otázka života a smrti. Už nikdy potom jsme o tom nehovořili. Je to váš rodič, je to těžké, ale nikdy ani v duchu jsem mu nespílala, že zodpovědnost za svůj život hodil na mě.
Něco podobného jen méně dramatického probíhá v životě autorky asi dva roky a je to vnímáno jako neskutečně velký problém. Rodiče bydlí v bytě pod vámi, ale stejně je jim věnován jen občas večer. Nekritizuji, jen jsem si při tom vzpomněla na našich skutečných 24 hodin péče, kdy už nejste schopní zvednout ani ruku, nic pozitivního ve vás není a nenajdete to, ani kdyby jste hledali se svíčkou. 
A úsměv? Co to proboha je!
V konečné fázi, kdy autorčiny rodiče, především její matka, už opravdu skutečnou péči minimálně přes den potřebují, je najata pečovatelka, později k pečovatelce je přibrána ještě ošetřovatelka.
Znovu opakuji, nechci kritizovat, každý z nás prostě má práh své výdrže a nervů někde jinde. 
A pravděpodobně nebýt zavádějící pověsti, která knihu provází, bych se nad tím ani nepozastavila.
Moje představa o tom, že mi třeba kniha pomůže odlepit se ode dna a zapomenout, tedy byla velmi naivní. 
Kniha je o úplně jiném životě.
No, možná mi vlastně paradoxně pomohla. Připomněla mi, co všechno jsem musela prožít a přežít a jak těžké to bylo, a že mám vlastně právo ještě skoro po roce se cítit tak, jak se cítím. 
Já jsem se necítila ponížená, lítostivá, zraněná, byla jsem od sebe schopná odhodit všechno zlé, ostatně jako vždycky, ale i přesto byly se mnou v domě občas na každém kroku nějaké nepříjemné připomínky, a toho jsem se nemohla zbavit. 
Nevím, čím to je. Ale ode dna už se odlepuju. Poslední týdny žiju už bez toho stínu, který byl i po smrti neustále se mnou. Možná ale je to konečně milosrdné zapomínání, což mozek umí, jen to tentokrát trvalo moc dlouho.
Myslím, že kniha za přečtení stojí, jen je o něčem úplně jiném, než by člověk očekával a rozhodně ji nevnímáte jako drama.
To je prostě život.