jen takové plácání

Přiznávám, že ještě před hodinou jsem si myslela, že dnes vůbec psát nebudu. 

Ne, že bych teď měla nějaké úžasné téma, je to jen takové plácání, ale vaše komentáře pod včerejším příspěvkem mě přinutily se zamyslet a srovnat si svoje pocity. 

Nejdříve k té úvodní fotce. Začala mi kvést aloe vera, kterou jsem koupila asi před dvěma měsíci. Jsem pyšná na to, že vydržela moji péči tak dlouho. 
A ještě mě ten květ přinutil hledat informace o kvetoucích aloe. 

Netušila jsem totiž, že kvetou. Dozvěděla jsem se, aloe pravá kvete. 

No já jsem fakt diletant naprostý, co se týká kytek. 
Kupuju bez znalosti, co mi padne do oka.

A teď k tomu, co mě ráno přinutilo se "hluboce" zamyslet.

Nevím, jestli to dokážu dobře a věrohodně vysvětlit. 

Ale vlastně je to jedno. Jen si chci svoje myšlenky tady zaznamenat.

Reaguji na věty po premiéře: "můžete být pyšní". 
Právě to slovo pyšní mě přimělo se zamyslet.

Pyšní jste na první krůčky vašeho dítěte ať ty doslovné anebo myšleno přeneseně. 
Každý malý úspěch v životě dětí se u nás velmi prožíval a oslavoval. 
Krásný výkres, krásně napsaná povídka, krásně zahraná skladba na piáno či kytaru, sportovní úspěch veřejný či neveřejný. Snažíte se vychovat všechny děti tak, aby byly šťastné v životě a uměly si poradit. Nic jiného vlastně ani nemůžete. Jsou to osobnosti od mala.

Vychováváte všechny stejně a to, že dvě tíhnou k umění a jedno je v raném věku počítačový expert, vás ani nepřekvapí. Je to přirozené, něco málo je v genech, něco po mámě a něco po tátovi. 
No, máma se trochu otřela o umění až v pozdním věku. Marketing je umění řeči, když si připravujete přednášky, trochu výtvarna, když navrhujete plakáty, či se podílíte na jejich tvorbě, a hodně kreativity při přípravě akcí, které mají bavit lidi.

Pyšní jste, když vidíte hrát svoje dítě v jeho prvním divadelním představení. To i brečíte. 
Pyšní jste, když dítě namaluje obraz tak krásný, že musíte dát souhlas, aby obraz mohl putovat na výstavě celou republikou. 
Pyšní jste, když je vaše dítě v televizi se svým prvním počítačovým programem.

Snažíte se ze všech sil, někdo potřebuje pomoct víc někdo méně. A snažíte se, protože milujete.

A když jsou vaše dospělé děti šťastné v tom, co dělají, konečně si řeknete, jo, něco je i naše zásluha.

Pak už jen sledujete, jak se jim daří. Nic jiného už nemůžete, doba, kdy jste mohli, už minula.

A když se víc než deset let pohybujete kolem divadla, už nemáte ten chvějivý pocit u žaludku a ani slzy při každé premiéře. Už i poznáte, zda výsledek práce je úžasný a závěrečný potlesk vám to potvrdí.

Vím, že možná těžko uvěříte, ale my bereme práci našich dětí všechnu stejně. 
A víme, že je za tím velké úsilí, velká práce, někdy radostná, někdy zžírající a na pokraji zoufalství, když to není podle představ, a jen malý podíl má talent.

Vzpomněla jsem si, když se dcery rozhodly pro uměleckou dráhu, sousedka mi říkala: 
panebože, ty jim dovolíš DAMU a fotografickou školu?! 
Proboha, vždyť je umění naprosto neuživí.

Tenkrát byla moje odpověď: a kdyby takto uvažovali všichni, kdo nám bude zpříjemňovat život, kdo bude dělat umění?!

Jo a tenkrát mě nejvíc vytočila věta: a ty jim to dovolíš?! Naše děti měly svobodu rozhodování od mala a někdy nás to stálo mnoho peněz, to zkoušení, co je baví, ty zaplacené kurzy malování, ze kterých se odcházelo, dřív než se vyčerpala částka, která už byla zaplacena proto, aby se tam po roce opět vracelo. Mohla bych vyprávět, ale i tenkrát jsem to kromě velké lásky považovala za jedinou smysluplnou investici. To zkoušení a hledání sama sebe. A jsem ráda, že jsme jim tu možnost mohli dát. My s mým mužem jsme to neměli a o to delší bylo hledání sama sebe. 
A možná se to většině ani v životě nepodaří.

A já vím, co to je dělat práci, kterou milujete.

Teď se život posunul a já jsem pyšná na první výstavu výkresů našich vnoučat, na první úspěšné vystoupení v pěveckém sboru, na ty proměny dětí v malé osobnosti.

Já vím, dnes je to jen plácání a ani nevím, zda se mu dá rozumět.

Končím a užijte si neděli a buďte někdy pyšní třeba sami na sebe.