Paříž otázky a odpovědi

Byla jsem v sobotu požádána kolegyní z redakce o rozhovor týkající se aktuálně Paříže, protože se mě černý pátek osobně týká - o dceři, která v Paříži žije, studuje doktorát a pracuje jako divadelní režisérka, jsem už psala.
Na otázky jsem odpovídala hned v sobotu odpoledne, takže rozhovor je velmi autentický, dnes bych možná už odpovídala trochu jinak, protože jsem klidnější.
Rozhovor vyšel dnes. Přepis otázek a odpovědí předkládám. Musím přiznat, že nakonec byl pro mě rozhovor terapií, protože z tohoto bych se na blogu nevypsala, alespoň ne hned.

Kdy a jak jsi se dozvěděla, co se děje v Paříži? 

V pátek večer jsem usnula u televize a ve čtvrt na jednu v noci mě vzbudila sms zpráva z Paříže. Už to mě vyděsilo, protože dcera má francouzský telefon, proto si málokdy voláme, spíš využíváme skype. Zpráva zněla: „Jsem v pořádku, všichni mí kamarádi taky, nevím jen o jedné. Jsem doma.“ Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale pochopila jsem, že se něco stalo, tak jsem šla okamžitě na internet zjišťovat informace. Teprve potom jsem jí odpověděla: „Díkybohu.“

Co ti v tu chvíli prolétlo hlavou jako první?

Vůbec nevím, byla jsem v šoku. Navíc jsem podobnou situaci zažívala už letos v lednu po teroristickém útoku na redakci Charlie Hebdo. Demonstraci, která se v Paříži tehdy konala a které se moje dcera samozřejmě zúčastnila, jsem celou dobu sledovala v přímém přenosu. Měla jsem samozřejmě velký strach, na rozdíl od Pařížanů i mojí dcery, ty to semklo.

Zůstáváš v pravidelném spojení s dcerou?

V sobotu jsme spolu ráno mluvily přes skype, takže jsem dostala čerstvé zprávy. Dcera byla v mírném šoku, kdo ji nezná, tak by si myslel, že je necitelná, protože se celou dobu smála. Ona ale celou noc nespala, dohledávala přes všechny možné informační kanály svoje přátele, chtěla vědět, zda jsou v pořádku... Pět dní před útokem se stěhovala, do té doby bydlela vedle haly Bataclan, takže v centru dění. Považuji to za malý zázrak. Mám od ní zprávy, že z ohrožených oblastí se nikdo nedostal, aby byli chráněni, museli všichni zůstat tam, kde zrovna byli. Lidé proto v noci na sobotu spali v kinech, divadlech a tak dále. Jednu herečku, která měla mít shodou okolností v sobotu zkoušku s mojí dcerou, pustili z divadla až ráno.

Dá se současná situace nějak porovnat s tvými pocity z ledna, kdy proběhl útok na redakci časopisu Charlie Hebdo?

Zdá se mi, že jsou to totožné pocity. I když přece jen tu určitý rozdíl je, tentokrát totiž byla napadena i celkem neznámá místa, například malá restaurace, kam chodí dcera na večeři. Jako kdyby nám útočníci chtěli říct: „Už nebudete v bezpečí nikde!“ Vlastně si myslím, že právě to nám chtěli vzkázat.

Sleduješ, co se v Paříži odehrává? Jakým způsobem sbíráš informace?

Od šesti hodin od rána mi v televizi běží čtyřiadvacetihodinové zpravodajství, sleduji internet, facebook a vše dostupné. Dotýkalo by se mě to, byť samozřejmě ne tak osobně, i kdybych tam dceru neměla. Natož když tam je.

Co si myslíš, že by se nyní mělo dít dál, jak by měla Evropa zareagovat?

Obávám se, že takovéto útoky se dopředu vystopovat nedají. Odhadnout to vůbec nejde a jak jsem sledovala vyjádření odborníků, můj názor se od toho jejich neliší. Linda je přesvědčená, že bezpečnost byla zajištěna, od ledna potkává po celé Paříži vojáky se samopaly. A přesto to útokům nezabránilo... Určitě je nutné zvýšit kontroly na důležitých místech, například na letištích a podobně. Zároveň bychom se neměli začít bát každého muslima, nesmíme je všechny házet do jednoho pytle nebo proti nim dokonce zvýšit agresivitu. To totiž právě očekávají – náš strach a případnou agresi. Použila bych slova z knihy Afghánec od Fredericka Forsytha, který nedávno přiznal, že byl léta agentem MI6, takže je fundovaný se k situaci vyjadřovat: „Často je nepoznáte, rozuměj radikály a teroristy. Jsou vzdělaní, oholení, krátkovlasí, chodí v oblecích a daří se jim. Na ty je třeba dát si pozor!“ O to je to vše těžší. Myslet si, že největší nebezpečí na nás číhá přes uprchlickou vlnu, je trochu scestné. Nebezpečí není v hábitech, ale v kravatách, to jsou mozky, které všechno to zlo řídí.

Máš strach o svůj život a o budoucnost?

Ne, o sebe ne. Já žiju přítomností a trápit se dopředu považuji za nesmysl. Nicméně o dceru se bojím víc než před pátečními teroristickými útoky.

Plné znění rozhovoru zde:http://melnicky.denik.cz/zpravy_region/marta-duskova-rozhovor-utoky-pariz-francie.html

stockholmský syndrom

Tento příspěvek jsem psala už v říjnu, takže nebudu nic měnit, žádná data. Pouštím po dovolení mého muže. Zkoušky hotovy a nastupuje do práce 1.12.:

No, tady se nejedná úplně o zločin, není to žádný únos ani nic podobného.
No, vlastně zločin to je, či přinejmenším přečin, pro který není dostatek nezpochybnitelných důkazů na usvědčení - prohřešek na lidech, nad kterými mám chvíli moc a dokážu je seřvat do bezvědomí, to je známka malého sebevědomí, které si někde musím "nahonit". A to je také zločin, ne?
Minulý týden večer při sklence vína, či spíše láhvi, my to jinak neumíme, mě rozesmál můj vtipný muž až k slzám.
"Poznal jsem, co to je stockholmský syndrom. Panebože, já jim trpím".
Okamžitě jsem pochopila, co prožívá, ale musela jsem se fakt smát..
Můj muž je delší dobu bez práce, v našem věku nic ojedinělého. Dostal však možnost rekvalifikovat se.
Z vedoucího provozu na řidiče autobusu. Uvědomil si, že si vlastně plní svůj sen z mládí, kdy po této profesi toužil. Potud je tedy vše v pořádku.
Autoškola byla vybrána pracovním úřadem, který rekvalifikaci platí a tady nastává problém. Nebudu konkrétní, ale kdo se pozná, ať se chytí za frňák..
Můj muž má najeto za svůj život více než 1 700 000 km, takže žádný začátečník, ale autobus je přece jen něco jiného. Celkem pochopitelně prožívá stres a nervozitu.
A teď si představte, že vedle vás sedí senior ve věku, kdy už by měl spíše sedět u kamen a přikládat polínka (ne samozřejmě každý, ale takový nervák určitě), a tento rádoby školitel na vás řve celou cestu až do bezvědomí, tyká člověku, kterému příští rok bude šedesát a nadává mu do debilů.
Nejedná se o osobní záležitost, můj muž věděl předem, že toto jednání instruktora je standard, svědčí o tom i množství komentářů na netu, a seřve všechny najednou při ranním raportu před školením, ale prožít to osobně je něco jiného. Pod vládou tyrana děláte naprosto zbytečné chyby.A můj muž je silná osobnost s vlastními názory a co teprve slabší povahy?
Každý den jsme doma tuto situaci rozebírali a já jsem radila, odstup si od toho, kašli na něj (tedy abych byla upřimná,. řekla jsem to jinak),  dělej si svoje a mysli si něco o zamindrákované "kikirindě" (pozor mužský rod, už jsem o tomto malebném slůvku psala nedávno tady: malý výlet)..
A minulý týden, pátý den jízd se to stalo. Můj muž se řídil vlastním rozumem a jel ukázkově a dostal pochvalu. A u toho vína konečně pochopil.
Všichni "žáci" na instruktora nadávali a byli vynervovaní, ale sotva je pohladil po hlavičce a řekl ok, všichni se stáhli a už pochlebovali, že to vlastně není tak hrozné, že  instruktor to myslí dobře a v podstatě je vlastně úžasný!! Ať žijí hujeři mezi námi:-)
Konečně se dostávám k pointě. Držíc sklenku vína dí můj muž: já mám stockholmský syndrom :-) Konečně jsem pochopil ty ostatní. Oni jím trpí také.
Ten tyran mi řekl dobrý a já jsem ho začal milovat a pro slůvko pochvaly bych pro něj skočil do ohně,. pro pohlazení po hlavě a oslovení Pavlíku bych panebože udělal všechno!! A kdyby byl hezkej, dám mu i pusu. Já mám stockholmský syndrom!!!
Ať je to jakkoliv smutné, můj smích musel být slyšet v okruhu padesáti kilometrů :-)
A směju se ještě teď a jen doufám, že po zkouškách vše skončí.

Slogan: kup si sáně a sobí spřežení, mluví za vše :-)

malá zahradní slavnost

Zahrada nás celý rok baví a starání kolem zahrady nepovažujeme za práci.
Ne tak ovšem zazimování zahrady. To už práce je.
Dnes volná neděle bez cestování a různých oslav a návštěv, počasí je krásné, tak hurá na to.
Shrabat listí (než jsem se stačila otočit, napadalo ze stromu další), zazimovat růže, keře, ostříhat zlatý déšť, vyčistit poslední truhlíky a květináče, které už zahradu nekrášlily.
Truhlík, který byl posledním statečným mohykánem, osadit podzimní výzdobou.
Pověsit krmítko pro ptáky vytvořené z akvária a opleteno stužkou mým kreativním mužem.
Již jsem jej měli předminulou zimu, ale na jaře prasklo. Ještě nasypat slunečnici a pro tuto chvíli máme hotovo.

Nasbírat maliny, ano ta fotka je dnešní a nevím, zda jsou poslední. Plodí pořád každý týden.

Pro naši Justýnku je to ale malá zahradní slavnost. Je šťastná, že jsme opět všichni společně na zahradě, houpe se na houpačce a pozoruje nás. Dnes je natolik teplo, že máme otevřené dveře do domu na zahradu a to má ona ráda.
Když ji začnu fotit, skočí z houpačky a začne za mnou chodit jako pejsek a nechápe, že chci, aby postála. Nemá focení ráda, myslí si, že ji volám na mazlení.

Ještě jsem musela zvěčnit naši magnólii, která je i na podzim moc krásná. Hodně od jara vyrostla, tak snad bude mít po zimě víc než jeden květ.

Tak šťastné vykročení do nového týdne.

dnes ve znamení lvů a papíru

Dnes jsme byli poprvé s mým mužem na chovatelské výstavě.
Konají se sice v okolí často, ale nás tam nic neláká a že by se z nás mohli stát chovatelé drobného zvířectva, fakt nehrozí. To nám už před 25-30 lety rozmluvila známá, od které jsme odebírali produkty domácího chovu. Znala nás dobře a spočítala, že nás by vyšlo vajíčko na deset korun, pozor tehdejších deset korun! Nevím, jaký je příměr pro tento druh všeumělů, něco jako kozel zahradníkem, ale to už jsme :-)
Důvod dnešní návštěvy byla malá lvíčata albíni, která jsme zatoužili vidět.

Další objev poutající moji pozornost byly úžasné proutěné panenky. Tedy proutěné...  To jsme si mysleli, nic jiného nás nenapadlo.
Úžasná ruční práce, každá panenka trochu jiná, tedy originál. Hodnotu jsem dokázala odhadnout, ale do výplaty daleko :-), takže jsem si říkala někdy příště. Cena mě příjemně překvapila.
Paní viděla můj zájem a prozradila mi své výrobní tajemství. Panenky jsou z papíru a to novinového,  po té jsou nabarveny a nalakovány.Už jsem o výrobcích z papíru slyšela, ale skutečnost mě překvapila. Sukýnka se plete přímo na formu, ale od pasu nahoru ruční práce, každá panenka trochu jiná. Mám ráda takové zbytečnosti, i když panenka má prý svůj účel - vejde se pod ni sedmička vína.
No, já ji chci jen tak a doma už zkouším místo, které jí bude slušet a kde bude ladit. Je celkem velká, měří půl metru, takže potřebuje místo důstojné.
Nejvíc se mi asi líbí na zemi u stojací lampy.

stalo se aneb lampička v hlavní roli

lampička  v hlavní roli

z archivu představení

Tento týden jsme se zúčastnili premiéry naší dcery, což je samo o sobě velká událost. Ne proto, že to byla premiéra, těch už bylo hodně, ale proto, že představení se konalo po dlouhé době v Čechách. Do Francie, kde dcera, žije, pracuje a studuje, se na premiéry jen tak nedostaneme.
Jednalo se o scénické čtení představení Pinnochiův popel od autora Jokum Rohde a v hlavní roli měl být králík, ale podle mého soudu to byla naše lampička, kterou jsme zapůjčili :-)
Ne, bylo to opravdu dobré představení, výborní herci a samozřejmě výborná práce režiséra, a to soudím ne dle sebe, páč já nejsem úplně objektivní, ale podle reakcí publika a mnohokrát opakovanému potlesku. Děkujeme za krásný zážitek.
Před představením jsme se zastavili v restauraci na malou večeři. Nestává se nám často, že potkáme cizí úžasné a ochotné lidi, kteří se zachovají jako my ve stejné situaci, pořád to ještě není běžné. Pořád nás to překvapuje.
Můj muž jídlo nedojedl, protože mu nějak nesedlo a nebylo mu dobře, je po operaci a od té doby má problémy se zažíváním. Mladá hezká holka v roli číšnice při odnášení zbytků jídla vznesla dotaz, jestli bylo jídlo dobré. A po vysvětlení mého muže, že na vině není opravdu kuchař, ihned přispěla účastně s radou, co používá ona sama na zažívání a že by to mohl zkusit. Překvapeně jsme poděkovali za víc než zdvořilostní frázi..
Po malé chvíli dorazila dívka s krabičkou prášků, ze které odsypala do pytlíku s rčením, nejdříve to vyzkoušejte, ať nekupujete zajíce v pytli. Byli jsme v šoku, to nebyla standardní obsluha a na dlouho v nás zanechala příjemný pocit.
Další událostí tohoto týdne byl  za prvé moc hezký rozhovor s naší dcerou v novinách v tištěné i on line podobě Jsem cynik a věci říkám na rovinu. Rozhovor byl vlastně pro mě, protože dcera má projektů tolik, že zapomínám a nestíhám a tady jsem získala trochu ucelenou informaci :-)
A za druhé vyšel článek to pravé mateřství druhé dceři blogerce v časopise, což považuji také za velmi dobrý počin. Synovi sice nevyšel žádný článek a ani rozhovor se nekonal :-), ale měla jsem možnost s ním strávit po dlouhé době více času a vím, že ve své práci je velmi úspěšný, i když práci programátora vůbec nerozumím. To práci holek aspoň trochu. Nechci to zakřiknout, mám radost, že všem našim třem dětem se daří.

Dále se stalo, že už úplně rozkvetl vánoční kaktus, takže mi trochu nahrazuje kochání zahradou.
A nakonec jsem si rozšířila obzory a dozvěděla jsem se od dcery, jak se uspávají miminka a děti a případně i dospělí. Včera se uspávalo zvukem z vysavače prostřednictvím mobilu. Nazývá se to bílý šum. Zjišťuji, že mám opravdu velké mezery a některé nové poznatky mě nějak míjejí... .
Týden byl plný zážitků.

lovení pro radost

Po odmlce jsem opět na značce :-) Odmlka byla způsobená částečně časovou tísní a také žádné téma, které by bylo hodno zaznamenání, abych nezapomněla. Navíc jsem si udělala malý výlet na jižní Moravu z důvodu oslav narozenin a "trip" byl úžasný v barvách šampaň, bílé a růžové (červené nepijeme). Úplně jsem si vymetla hlavu a mám prázdný hard disk, který mohu opět plnit. Zážitků bylo tolik, že jsem včera večer měla pocit, že se vracím po 14 dnech. Úžasné prodloužení života.
Už jsem psala, že miluju antiky a bazary a turné po nich si neodpustím stejně jako moje sestra. Vím, že jsem psala, že nákupy nesnáším, ale toto je lov :-) a my lovíme rády. A úžasná keramická tmavě modrá konvice (trochu mi připomíná ptáka) je můj další přírůstek do rodiny naprosto zbytečných a nepotřebných věcí. Když mi na Moravu volal můj muž a já mu popisovala svůj úžasný úlovek, zeptal se a my potřebujeme konvici ?? Panebože, já přece nelovím věci, které potřebuju, ty si koupím na nějakém eshopu, já lovím věci naprosto k ničemu.
I když tuto designovou konvici lze samozřejmě použít na čaj i kafe a já nesbírám věci, aby ležely někde ve vitríně, takže po různých dozičkách a vázičkách, které skutečně jsou k nepotřebě, jsem vlastně vylovila velmi potřebnou věc.Ovšem bude chvíli pravděpodobně putovní jako ostatně většina mých úlovků, chvíli trvá, než jim najdu místo, které jim nejvíc sluší a většinou to stejně není napořád.

Dalším přírůstkem z výletu z Moravy je kulatá túje, která naší zahradě sluší. Mezi naší rodinou neustále putují a přelévají se předměty, které se někomu znelíbili, a tak jdou dál jako škatule škatule hejbejte. Takže mezi námi putují šperky, oblečení, zařízení bytů a domů a také zahrad. Neustále všichni v naší velké rodině něco měníme, přestavujeme atd. Občas se mi stane, že se po určité době ke mě vrátí věc, kterou jsem už do oběhu dala, ale tento koloběh mě baví.

Další přírůstek mě čekal po návratu domů a nemám na tom pražádnou zásluhu, páč o květiny doma pečuji bohužel méně než na zahradě, a proto vedle mě vydrží jen silní jedinci jako např. vánoční kaktusy. Ano, už začaly nakvétat a jsou krásné v tom svém snažení. Ovšem nevím, proč jsou vánoční ...
Na vánoce mi nikdy nekvetly.

ranní rituály trochu jinak

takto to mělo být

Ranní rituály já musím bezpodmínečně dodržovat. To už vím dávno a už jsem se několikrát přesvědčila např.kabátová story.
Ne, tentokrát jsem nepřijela do Prahy bez kabátu v třeskutém mrazu, ale i tak to byl krušný začátek dne. Nebylo to nic zásadního, pro někoho možná naprosto malicherná či banální záležitost, pro mě to bylo ráno, které, jak doufám, nebude mít reprízu.
Dnes jsem měla poradu v Praze. Musela jsem tedy vstávat dřív než obvykle.
Počátek standardní jako každé jiné ráno. Ranní očista, sprchování, pití čaje a přitom pročítání emailů, které jsem včera už nestihla a nezbytná (fuj!!!) ranní cigareta. Jen se mi zdálo, že dnes neobvykle utíká čas.
Tak rychle, co na sebe. Oblékám se dle nálady a kvůli sobě, k tomu člověk časem dospěje, a ne kvůli druhým, já se musím cítit dobře, a tak musím až ráno zjistit, na co mám vlastně chuť.
Dnes to mám složitější, protože můj muž ještě spí, takže svoje svršky, abych ho nebudila, hledám v šatně téměř potmě. Něco najdu a popadnu a běžím se obléct do přízemí.
Panebože, zapomněla jsem na kalhotky. Takže opět schody do patra a zase dolů.
Panebože, ve tmě jsem vzala špatný prsten, je stříbrný a já jsem dnes do zlata. Takže opět nahoru a dolů.
Panebože, mám špatnou barvu punčocháčů a tak dál a tak dál.
Vždyť říkám, pro někoho malichernost, ale pro mě důležitá věc. Doplňky navíc odpoutávají pohledy od ne již mladé tváře :-)
Panebože, kolik je hodin:?
Pohled do zrcadla mě konečně uspokojí. A za jak dlouho jede autobus?
Ještě outfit doplnit šperky - náhrdelník na krk a náušnice, které úžasně doplní tmavě hnědý rolák.
Jedna náušnice hurá  je tam a druhá nejde. Potřebuji zrcadlo. Nakloním se a šup a je to.
Náušnice mi spadne do umyvadla a hezky na mě kouká. Později pochopím, že to byl výsměch. Sotva po ní sáhnu, uskočí jako živá a už je tam. A promiňte, je v hajzlu. Tedy v odpadní trubce. V umyvadle je takové to nerez udělátko, které zakrývá celý otvor a malou škvírkou, která zbývá, neprotlačíte ani špendlík, i kdybyste stokrát nakrásně chtěli. A ne zrovna malá náušnice se vešla velmi lehce a celá!
Panebože, nemám čas.
Tak opět už po kolikáté dnes výběh nahoru, popadnu ve tmě první, co nahmatám a co cítím, že by mohla být nějaká ozdoba do uší.
Panebože, ještě parfém a běžím na autobus.
V autobuse srovnávám myšlenky a sčítám škody.
Nejdříve posílám mému muži sms, prosím nepouštěj vodu do umyvadla v dolní koupelně, spadla mi tam náušnice!!!
Jsem matematický analfabet a dávno jsem se smířila s tím, že tento druh inteligence nemám, takže za

1) vyjížděla jsem o tři čtvrtě hodiny dřív, ale inteligent si natáhl budík jen o půl hodiny dřív, takže proto čas tak rychle utíkal
2) na lince leží připravený prášek, který jsem měla pozřít
3) náušnice mi neladí s přísvěskem
4) náušnice mi neladí s celým outfitem
5) v kabelce mi chybí vizitkář s mými vizitkami (měním kabelku někdy každý den a toto se mi nestává), nebyl by to problém, jedu na poradu a kolegové po mě vizitku chtít nebudou, ale pokud bude chtít někdo na mě telefon, jsem v pytli. Pamatuju si čísla, která už jsem dávno měla zapomenout, čísla dávno zrušených bankovních účtů, čísla bankovních účtů mých klientů ještě z dob mé práce jako bankovního poradce ( cca 15 let a více?), piny dávno zrušených karet, ale číslo mého služebního telefonu ani téměř po dvou letech neznám a čtu jej z vizitky, pokud jej někdo žádá
6) doma na pracovním stole u notebooku leží můj diář, kde mám rovněž pro jistotu svoje telefonní číslo zapsané a kde mám poznámky, kterým klientům jsem slíbila, že dnes zavolám... Uff

Přestávám sčítat škody. Úžasná bilance...
Kolegyně na poradě mě vítají se slovy: tobě to dnes sluší a máš úžasný šperk.
Když začnu vyprávět svoji ranní storku s náušnicí, všechny rozesměju. No ale tyhle náušnice tě úžasně prosvítily:-).Na druhou stranu - potřebovala jsem prosvítit?! Už je čas na plastiku???
Já prostě musím dodržovat rituály. Ještě že je porada jen jednou za měsíc.
Až potkáte v Praze divně oblečenou ženskou a v zimě možná bez kabátu, prosím pozdravte ji.
Budu to pravděpodobně já :-)

a takto to bylo :-)

PS: Náušnice vylovena viz foto - můj úžasný muž!!!