pátek 17. ledna 2014

podzemní blues

Metro nemám odjakživa ráda. Raději se pohybuji na povrchu.
Obvykle to neprožívám, ale stačí pár vzpomínek a pociťuji úzkost. Když zastaví metro mezi stanicemi, najednou začínám cítit kouř a přestávám dýchat. Po útocích 11. září jsem nedokázala být ve společném prostoru s arabsky vyhlížejícím mužem v hábitu až na zem a okamžitě jsem vystoupila. A druhý den pročítala novinové titulky:-).
Se svými ještě malými dětmi jsem v metru zažila historku, ve které jsem hrála hlavní roli. Náš výlet i přes několikeré převlékání mých tří děti, vždy než jsem dostala na konec řady, první se stačilo buď umazat či znovu svléknout, začal v podstatě celkem poklidně. Pozvání na oběd od tchýně bylo příjemné vytržení ze stereotypu mateřské „dovolené“. Sice jsme se ještě několikrát museli vracet pro některé plyšáky, kteří ještě nikdy nezažily cestu metrem či různé batůžky, ale po těchto standardních peripetiích mohla naše „výprava“ začít.
Cesta autobusem byla příjemná a já po ránu celkem ještě neporušena a v celistvém stavu jsem stačila odpovídat na všechny různé otázky pronášené trojhlasně. Sestup do metra s kočárkem také proběhl hladce a již čekáme na náš vláček.
Stačil okamžik, kdy jsem se sklonila k miminu na bugině a už vidím, jak mé dvě zbývající ratolesti jedno sotva školou povinné a druhé malý předškoláček stojí a vyděšeně na mě koukají z právě se rozjíždějícího vlaku, který jede opačným směrem, než potřebujeme.
Nepanikař“ říkám si a volám: „Vystupte na další stanici, já tam přijedu.“
Po chvíli cítím, jak mě polévá horko. To když si uvědomím, že tento vlak na ž á d n o u stanici nejede. Jsme na konečné a moje děti jedou do depa!!.
Teprve nyní zpanikařím a začínám dělat zoufalé věci, které jen těžko mohou vést k návratu mých dětí. Po zoufalém pobíhání, které nemá valného významu, mám v té chvíli mozek mrtvého delfína, nastupuji do vagonu a jedu na další stanici uvědomujíc si marnost svého počínání. Tam teprve vystupuji a s kočárkem vybíhám k informacím a zoufale žádám o pomoc. Děti se začínají hledat a řidič inkriminovaného vlaku je upozorněn na děti včas, než se budou snažit vystoupit v depu, kde je dvoumetrový sráz.
Jsem opravdu zoufalá a nepomáhá mi ani ujištění milé paní na informacích, že děti jsou nalezeny a budou mi předány na další stanici strojvůdcem. Scházím či vlastně utíkám opět dolů do metra.
Všichni zaměstnanci už o mně vědí a zřejmě celá Praha má již můj popis, protože mě strojvůdce právě přistaveného vlaku vybízí, ať jdu i s kočárkem přímo do přední lokomotivy, kde je spojení rádiem.
Konec dobrý,  všechno dobré, všechny moje ratolesti jsou zase kolem mě. Malým cestovatelům svítí oči po právě prožitém dobrodružství. Já jsem však pro tento den ztratila chuť k jídlu.
Zažívám však i úsměvné příběhy, kde vystupuji z vagonu okamžitě, avšak na základě úplně jiných emocí.
Je všední ráno, jako každé jiné a já líně pozoruji ospalé spolucestujicí, sama ještě spící, když moji pozornost upoutá naproti sedící muž. Cestující si vytáhne z černého kufříku, který má položen na kolenou, budík a začne jej natahovat, až dokud budík nezazvoní. Vzbudí můj letmý úsměv.
Po chvíli odloží takto ošetřený budík vedle sebe na volné sedadlo a opět zaloví v černém kufříku. Vytáhne další hodinový přístroj tentokrát větších rozměrů. Již plně vzbudí můj zájem a začnu ho s úsměvem pozorovat. I další cestující tato hravá událost probudila a stejně jako já očekávají, co se bude dít.
Probíhá stejný proces, na budíku je nastaven správný čas, je natažen do zazvonění a opět odložen na volné sedadlo. Náš „hodinář“ znovu začíná lovit v černém kufříku, ale to už začínám mít velký problém. Nezvládám svoje emoce, chce se mi velmi smát a musím se kousat do rtů. Opakování tohoto procesu, při kterém rostla velikost hodin přímou úměrou, vydržím ještě třikrát, ale po té už nemohu. Náš milý hodinář se otočí ke své sousedce s dotazem, zda by mu pomohla další budík natáhnout. „To asi nepůjde, má jen jednu ručičku…..“
Bojím se otočit vpravo či vlevo, jelikož emoce přestávají zvládat i moji "spolutrpitelé". Rukou si zakrývám ústa a na nejbližší zastávce vystupuji. Bojím se, že hodinář by si můj smích vyložil zaručeně nesprávně.
Je mi jedno, že předčasné vystoupení může být důvodem pozdního příchodu do práce. Po vystoupení propukám v hurónský smích a v té chvíli se dostávám do stejné situace jako „hodinář“.
Vidím nechápavé pohledy nezúčastněných cestujících a jejich výraz je více než čitelný. 
Bláznovství je velmi relativní.

Žádné komentáře:

Okomentovat