středa 22. ledna 2014

znesvěcení daliho




Umění mám ráda téměř v jakékoliv podobě. Miluji divadlo i výtvarné umění a oba s mým mužem jsme odjakživa "tahali" naše malé ratolesti po všech možných výstavách a divadlech. Doufám, že jsem je naučila umění milovat  a vážit si jej, ostatně jedno z našich dětí umění studuje.. Za uměním jsme byli ochotni i cestovat.
Před lety byla instalována v Českém Krumlově výstava Salvadora Daliho, byla to zřejmě první výstava tohoto malíře v Čechách, navíc celkem neznámé grafiky velkých formátů, umístěné ve 2 patrech galerie a to jsme si nemohli nechat ujít. Mému muži se tak daleko nechtělo, tak jsme se rozhodly, já a dcery, že pojedeme vlakem. Byla sobota ráno a můj muž ohlásil změnu: pojedeme autem. Nebylo to asi úplně správné rozhodnutí a tento den si i po letech všichni pamatujeme.
Vyrazili jsme natěšení vpřed. Půlhodinové cestování, dlouhá cesta ještě před námi, a píchli jsme. Nepamatuji si ani předtím a vlastně ani nikdy potom, že by se nám to někdy stalo při nějaké naší rodinné výpravě. Vystupuji z auta, aby bylo možno vyměnit pneumatiku a šup.... ulomil se mi podpatek. Jít takto dál, nebylo možné, vypadala jsem jako Silver z Ostrova pokladů. Po výměně pneumatiky sděluje můj muž, že jsme kousek od většího města, kde snad bude i v sobotu otevřeno, tak vyměníme "pneumatiku" i mně. Koupila jsem první boty, které padly a pokračujeme dál na cestě za uměním. To však neměl být konec našim peripetiím.
Dorazili jsme na místo určení, prohlídli si zběžně krásné jihočeské město a už jsme stáli ve frontě na Daliho. Po vstupu do výstavní síně si většina z nás potřebovala hned odskočit a od této chvíli si již z výstavy téměř nic nepamatuji. Někdy vás něco rozesměje tak, že nejste k zastavení. Většinou je to nesmysl, který ani nemůžete nikomu vyprávět a směšný připadá jen vám. Vyšla jsem z toalety a zjistila, že mi něco brání pohodlně provést očistu rukou. Chvíli jsem jen tak stála a snažila se pochopit, co se stalo, koukala na kabelku, která se mi nesmyslně zaklínila zipem do knoflíku saka. Snažila jsem se sako osvobodit, leč marně. Kdybych chtěla něco takového provést, nikdy se mi to nepovede. Přišlo mi to velmi legrační a z toalety jsem vyšla přímo do výstavní síně již v záchvatech smíchu. Umístění toalety ve výstavní síni není předmětem mé glosy, takže no comment. Moje starší dcera se po mně začala pohoršlivě ohlížet a evidentně se za mě styděla. Nebyla jsem přes slzy smíchu schopná  říct, co se mi stalo. Když pochopila, snažila kabelku osvobodit, ale už jsme obě propadaly bezbřehému smíchu, který nám bránil provádět jakoukoliv manuální činnost, natož rozluštit takový hlavolam. Už řehtající a doslova za břicho se popadající jsme začali procházet výstavní síně plné vážných milovníků výtvarného umění. Moje nejmladší dcera i můj muž na nás dělali pst, všichni návštěvníci se po nás pohoršlivě ohlíželi, ale nebylo to nic platné. Pro nás to byl jen další impuls k ještě většímu smíchu. Po pár zoufalých pokusech všech přítomných rodinných příslušníků udělat ze mě opět "dámu" bylo vše ztraceno. Nepovedlo se a já jsem tedy byla nucena procházet výstavu s kabelkou zavěšenou skoro u pasu jako kolt a s divně zmuchlaným sakem. Vzezřením jsem se hodila spíše na hlavní nádraží v Praze, tedy na lavičku před hlavní nádraží a ne do výstavní síně. Už mi chybělo jen krabicové červené víno. Starší dcera a já jsme musely jít každá na druhý konec výstavy, poprvé jsme si tedy o obrazech nemohly povídat, ale ani to moc nepomohlo. Jakmile jsme se podívaly obě směrem k sobě, záchvaty smíchu pokračovaly, svíjely jsme se v křečích a nepomohly ani kritické poznámky a zvednuté obočí ostatních návštěvníků. A slůvko pst fungovalo jako zvednuté stavidlo přehrady.
Zkrátka znesvětila jsem Daliho. Vše vypadalo, jako kdyby právě a jen toto byl účel mé návštěvy. Bojkotovat výstavu.
Z výstavy si pár obrazů pamatuji, ale možná je to jen proto, že Daliho znám. Ale kdykoliv si na tento den s mojí dcerou vzpomeneme, začneme se smát jako tenkrát. A to je taky umění :-)
Dodatečně se po nějakých možná 20ti letech omlouvám návštěvníkům výstavy v onu inkriminovanou sobotu.

Žádné komentáře:

Okomentovat