Teri, průser!

Známé pořekadlo, že je lepší vyhořet než se stěhovat, si naše rodina v průběhu pěti let ověřila několikrát. Stěhovali jsme se já s mým mužem, náš syn s rodinou, naše nejmladší dcera dvakrát a starší dcera v podstatě třikrát. Jelikož se jedná o velkou akci, zúčastňujeme se stěhování v podstatě všichni z nás, kdo není zaneprázdněn něčím podstatnějším (momentálně nevím čím, asi kromě pracovních povinností) a všichni, jak jde čas, si to tedy neustále užíváme.

Poslední stěhování však předčilo všechna ostatní a již navždy bude spojeno s heslem „Teri, průser!“

Dcera s přítelem koupila starší zrenovovaný byt, mimochodem moc pěkný a v dobré lokalitě. Byt úpravy nepotřeboval, ale všichni máme nějaké představy a sny o bydlení….. Navíc to je na delší dobu pro mou dceru a jejího přítele poslední bydlení.

„Sním o parketách bííílých, lalala…….“. Terezin sen se nezdál nesplnitelný a ani to nebyl příliš extravagantní nápad. Také se mi zamlouval. Urob si sám bylo zavrženo mým mužem. Na takovou práci musí být přece odborník! Už i tak zbývalo dost jiné práce jako malování bytu – nutnost poradit si s padající původní malbou, příprava dílny pro naši designérku a samozřejmě klasické balení.

Panebože, balení je velký opruz, ale třídění oblečení jsme si, tedy naše ženská stěhovací jednotka, velmi užily. Stihly jsme i módní přehlídku a velký šatník mojí dcery obohatil šatník nás všech, včetně babičky :-) K tomu také stěhování je. Pamatuji si, jak jsem se konečně při stěhování rozloučila s již napůl rozbitou vázou. Přivezla mi ji přece dcera ještě jako malý školáček po exkurzi ve sklárnách a měla jsem k ní tedy citový vztah. Při stěhování vyčistíte svůj život od zbytečností, které se nabalí v průběhu života. Občas se "vyleje s vaničkou i dítě" a já jsem po stěhování zjistila, že jsem samozřejmě vyhodila v zápalu boje i životně důležitou věc, kterou už nenahradím, ale to už tak chodí. Nebo naopak, věc, na které mi velmi záleží, uklidím tak, že ji už nikdy zřejmě nenajdu. Dodnes jsem nenašla svůj první pokus o psaní - Příběh z čekárny. Pravděpodobně, aby se mu nic nestalo, dala jsem jej do nějaké knihy, kterou už nikdy neotevřu. A možná se můj první počin i s mojí pozůstalostí prodá do nějakého antikvariátu.

Do nového života vstupujeme vždy o něco lehčí, ale moc dlouho netrvá a dostaneme se na původní úroveň, v horším případě ještě hranici únosnosti překročíme! Mně vyléčila z hromadění zbytečností v posledních letech velmi smutná záležitost – likvidace několika pozůstalostí. Několik měsíců po této smutné práci jsem vyhazovala věci, které bych si za normální okolností nechala, ale co když do rána umřu?!

Dohoda tedy byla jasná, zrenovované parkety je zapotřebí zbrousit a nanést bílý lak. Řekla bych, žádná složitost. Řemeslníci nastoupili, ale kontrola přijela pozdě. Poprvé a od té doby ještě mnohokrát mělo zaznít od přítele mojí dcery do telefonu „Teri, průser“!. V krásném bytě byly renomované parkety dle přání zbroušeny a opět nalakovány. Potud dobrý, ale byly nalakovány stejným lakem, který byl předtím zbroušen! Nesmyslnost tohoto projektu ještě završila odpověď „pachatele“. Po dotazu, proboha proč nejsou ty parkety bílé, zaznělo: no jo, vy máte určitě kamarádku architektku, že jo?! Takový nápad by přece normálního člověka nenapadl. Tato odpověď doporučeného řemeslníka mě vrátila asi o třicet let nazpět.

„Jsou to zákazníci a je to jejich přání“, chtěl napravit reputaci kolega, „dnes ale už končíme, napravíme to zítra“. Dceřin zoufalý telefonát mluvil za vše: mami, chápeš, že jsem si nechala za 12 000,- Kč zkurvit parkety? To jsem mohla sama a zadarmo. „Odborník“ zanechal na místě stroje, takže jsme všichni doufali, že jej ještě někdy uvidíme a náprava snad bude sjednána. Překvapení se nekonalo, ale na práci však bylo zapotřebí dohlížet neustále a upozorňovat, že při lakování parket je zapotřebí také zavřít dveře. Jejich obrys šel naštěstí přelakovat.

Anabáze se stěhováním však neměla končit. Krásné drahé lino bylo zakoupeno dle rozměrů uvedených v plánech bytu, které vlastnila realitka prodávající tuto nemovitost. Dalo by předpokládat, že realitní kancelář má přesné rozměry bytu, který prodává. Opětovný telefonát: Teri, průser. co budeme dělat, ten byt je o půl metru větší! Skutečný odborník si však poradí i s touto záležitostí, konečně snad něco pozitivního.

Byt nakonec vypadá podle představ, malba už nepadá, parkety jsou opraveny, lino perfektně sedí a spáry byste jen těžko hledali – no skutečný odborník, vše až na pár nezbytností je sbaleno, i my ostatní již máme „nové svršky“ ve svých ukládacích prostorech a může tedy nastat onen den D. Stěhovacích lidí je prý dost a mohu tedy odjet na plánovanou cestu na Moravu. Bojím se však zvedat telefon, protože původní hláška této stěhovací akce se v průběhu dnů změnila i na: „mamíííííííí, průser“. Telefon sice důležitě zazvoní, ale při zvednutí se velmi směju.“Mami, nevíš, kam si dala vývrtku? Potřebuji se posilnit před konečnou fází. Hledala jsem a přesně jsem poznala, které krabice si balila ty. Mohla bys hrát závodně Tetris“ hahaha.

Ano, vzpomínám si, že jsem běhala po celém bytě a hledala věc přesných rozměrů pro zbývající místo v krabici. Skládala jsem vše jako puzzle. Ale vývrtka na víno?, to jsem už nevěděla za pět minut poté, co jsem ji nacpala obalenou novinami do nějaké příhodné škvíry. V inkriminovaný den dostávám ještě sms, která mě již nepřekvapí. Objednané auto nevyšlo, jak jinak a stěhování se tedy odehrává osobními vozy, jelikož stěhováci jsou objednáni až na další den na velké kusy jako piano a skříň. Další den ale následuje telefonické hlášení: „Houstene, hlásím přistání!“ Konečně dobrá zpráva.

Panebože doufám, že už jsme všichni na svých místech, respektive tam, kde chceme být a další stěhování se jen tak konat nebude. Ale stejně si myslím, že je lepší se stěhovat než vyhořet. 

Dodatek:

(další ochutnávka z Příběhů mého života - jen musím dodat k poslední větě: od této události se stěhovala moje nejmladší dcera dvakrát, stěhoval se můj syn a já s mým mužem. Nikdo není sám sobě prorokem.)