malá i velká přání

Včera odpoledne jsem cestovala z mimořádné porady z Prahy a do toho mi do autobusu volala dcera a začala mi vyjmenovávat celé menu na dnešní oslavu narozenin vnučky a já jsem ji prosila, ať o jídle proboha nemluví, páč jsem se od večera nestihla najíst. V tom na mě začal někdo mluvit. Do té doby jsem si ani nevšimla, že si ke mně někdo přisednul. Moje sousedka vypadala jako babička z pohádky a nabízela mi svoji housku k zahnání hladu:-)
Každý z nás má v životě nějaká přání a tužby, malé či velké. Mám vyzkoušeno, že pokud ta přání nejsou urputná, plní se mi. Tu housku jsem si ale nevzala. Nebudu tady vypisovat vše, co se mi splnilo ať už v osobním či profesním životě, ale když o tom tak přemýšlím, bylo toho dost. Život někdy není jednoduchý, víckrát jsem byla dole než nahoře a snění mám ráda a pomáhá.
Svého času jsme s mým mužem postupně během života měli mimo těch klasických přání zaměřených spíše na duševno i dost přání materialistických. Někdy jsme snili o balkóně u našeho jednoho z prvních bytů. Posléze jsme postupně snili o terase, větší zahradě, garáži a samozřejmě o malém domku. Přáli jsme si vše postupně, ale ne nijak urputně a nebyli jsme zklamáni, když nám naše přání nevycházela. Snění je krásné a ve dvou má úplně jinou dimenzi..
Stalo se, jak už to někdy bývá, že nám spadlo do klína dědictví a nám se na první dobrou povedlo koupit krásný dům, ve vesnici mu bůhví proč říkají vila. Pro nás dva je dost velký, ale když se sejdou všichni, ostatně stačí naše tři děti s partnery, není rozhodně tlačenice a dcera mi řekla, že jí to připadá, že je to náš rodný dům. Asi to tak mělo být.. Ale pozor, teď budu jmenovat dál. Ten dům má balkón, terasu, garáž, zahradu, dvůr a nevím, co ještě? Přáli jsme si však jen vždy jednu věc a někdo nám to nasypal vše najednou. Přišlo nám to vtipné, protože využíváme převážně zahradu, terasa a balkón jsou naprosto nevyužity. Z garáže je dílna, páč auto necháváme vždy na dvoře. Tak nevím, nikdy jsem nebyla náročná a nemusela jsem mít všechno. Ostatně pokud nejsme zdraví a spokojení, jsou nám hmotné statky na nic. No nicméně zřejmě toho měl už ten nahoře dost a řekl: dejte těm otravům vše, co si přáli. Jakmile jsme si to po nějaké době uvědomili, přišlo nám to opravdu vtipné. Co teď s tím :-)? Byli jsme spokojení i s málem, takže šťastnější nás majetek rozhodně neučiní, ale jsme tady rádi a rodina a přátelé také, takže to byl asi ten důvod, proč nás to potkalo.
Už když byly děti malé, líbily se mi starožitnosti nebo zkrátka věci, které něco pamatují, ale byla jsem smířena s tím, že na ně nikdy nebudu mít, takže jsem je vždy obdivovala zpovzdálí. Dnes máme starožitný psací stůl, židli, komodu z Paříže, o jejíž směšné pořizovací ceně jsem už psala zde hurá na paříž, ale trošku se nám to vymklo:-) a bohužel jsme na to stejně s mým mužem, to znamená, není nikdo, kdo by nás vracel z oblak na zem. Takže občas vyrazíme do antiku údajně vždy pro nějakou maličkost, stejně jako v Paříži :-) Naposledy jsme jen nakoukli a nic menšího nás nezaujalo než v koutě stojící harmonium. Naprosto zbytečná záležitost, už máme doma piáno, na které hrají naše dospělé děti, když dorazí na návštěvu. Moc se nám líbilo, ale věděli jsme, že takto nepotřebnou věc si nemůžeme dovolit. Už jsem chtěli odkráčet, když nějaký další zájemce začal na harmonium hrát...Krása, ono hraje.
Při odchodu z antiku se jen letmo ptáme na cenu. Cena je překvapivě nízká, ale i tak dost vysoká na náš současný rodinný rozpočet.
Dorazili jsme domů a nezávisle na sobě, no jsme už oba stejně postižení, jsme začali hledat harmonia na netu. Po chvíli jsme si začali sdělovat, že cena byla opravdu nízká, protože mnohem mladší kousky, ne tak pěkně vyřezávané a nehrající se prodávají za dvojnásobek. Abych to zkrátila, volala jsem zoufale dceři, ať nás děti zbaví svéprávnosti, ať si nás dají do občanky, protože to není možné. Zase chceme koupit naprosto nepotřebnou a zbytečnou věc jen proto, že je krásná. Mami, pokud se vám líbí, tak ho kupte, podpoří nás dcera a posléze i ostatní děti. Udělejte si radost.
No a tak je doma a zkouším na něj hrát, tedy hrát, vyluzuji tóny. Je však krásné i se jen na něj dívat, moc mě to obohacuje. Asi na mě dýchá těch jeho prožitých možná sto i více let, nevím přesně a je mi to celkem jedno.
Teď jsme návštěvu antiku na dlouho odložili, protože mi tam opravdu málokdy objevíme něco malého do ruky:-) A máme jen jedno přání. Ať jsme všichni zdraví. Ale myslím si, že té úchylky zachraňovat staré krásné věci a dávat jim nový životní prostor a smysl, se už nezbavíme :-)